Hlavní obsah

Nákup „zelených“ potravin zahřeje u srdce. Stačí to ale pro záchranu planety?

Foto: Barbora Tögel, Seznam Zprávy

Většina z nálepek „farmářský, lokální a bio“ má i svou odvrácenou stránku a často neplní účel, který jejich nákupem sledujeme.

Reklama

20. 11. 14:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Jedním z nejčtenějších vydání newsletteru Pod čarou bylo to o módním průmyslu a potížích s „udržitelným“ oblečením. Móda ale není zdaleka jedinou oblastí, ve které panuje spousta mýtů okolo ekologie a udržitelnosti. V dnešním vydání tak nabízím pár postřehů z neméně komplikovaného světa potravin.

Nejrůznější typy zdravých, lokálních a bio potravin už dávno nejsou libůstkou zelených radikálů a pro chia semínka nemusíme chodit do zaprášených krámků s batikovanou obsluhou. Je skvělé, že tyto výrobky plní stále více regálů v supermarketech a jsou dostupnější více než kdy dřív. Pokud ale tento newsletter sledujete pravidelně, asi už tušíte, že brzy přijde nějaký zádrhel.

Řekněme, že jste si do košíku naskládali vajíčka od šťastných slepic, kuře z rodinné farmy, bio pohanku, lososa z certifikovaného udržitelného rybolovu a fairtrade kávu. Nákup každé z takto označených potravin jistě zahřeje u srdce a můžete si právem připadat jako zodpovědný spotřebitel, který dělá něco navíc pro své zdraví i záchranu planety. Jenže většina z uvedených nálepek má i svou odvrácenou stránku a často neplní účel, který jejich nákupem sledujeme.

Farma, která neexistuje

Začněme u těch kuřat a vajíček, která bývají typickým příkladem greenwashingu a zneužívání rostoucí obliby biopotravin ze strany vypočítavých výrobců. Jaký je rozdíl mezi šťastným farmářským kuřetem z rodinného statku v Pošumaví a ubohým bledým ptákem z Babišova velkochovu? Možná velký, ale možná také žádný, protože ta řada lákavě a zeleně znějících přízvisek vůbec nic neznamená a výrobce k ničemu nezavazuje. A úplně stejně se to má se všemi babiččinými bábovkami, staročeskými šunkami a zmiňovanými vejci od šťastných slepic.

Před několika lety se tak nepříjemného překvapení dočkali zákazníci Lidlu, kteří tam v dobré víře kupovali „Arnoštova vejce přímo od farmáře“ pocházející z obyčejného klecového chovu, a v roce 2015 vzbudila pozornost kauza kolem výrobků z neexistujícího „Ježkova statku“ v síti obchodů Sklizeno.

Spotřebitel tady hraje hru, která je od začátku nastavená v jeho neprospěch. Označování zboží je matoucí a marketéři ví, jak nejlépe vyjít vstříc jeho podvědomým touhám. Názvy jako „tradiční“ či „babiččin“ evokují útulné teplo domova, vzpomínky na dětství, rodičovskou péči a jednodušší časy, ve kterých stránky novin neplnily zprávy o škodlivých přísadách v potravinách. Co na tom, že to tak ve skutečnosti nikdy nebylo a ani ty babiččiny buchty možná zdaleka nebyly tak poctivé a zdravé, jak si namlouváme.

Nostalgie je silná emoce, spotřebitel má s jídlem spojenou celou řadu asociací a nejradši by pořídil vše najednou – nejen zdraví či ekologii, ale také udržitelnost, lokálnost, podporu tradic a třeba i to šťastné dětství, které mu ovšem sebelepší kuře nevrátí.

Základem je alespoň zběžný přehled o významu oněch nálepek. Pokud skutečně toužíte po vejcích v lepší kvalitě, naučte se číst kódy na skořápkách (pak vás nepřekvapí, že v krabici českého výrobce můžete najít polská vejce), ale hlavně rozpoznávat často matoucí značky a certifikáty potravin. Označení biopotravin je regulováno zákonem a výrobky pocházející z ekologického zemědělství mají v Česku značku tzv. BIO zebry, ty pocházející ze zahraničí pak evropské bio logo s listem (aby to nebylo málo složité, pozor také na záměny českého bio a v angličtině používaného výrazu organic).

EU má v tomto směru velmi přísnou legislativu a certifikace bio výrobků je silnou zárukou, že skutečně kupujete zdravější a šetrněji vyrobenou potravinu. Ekologické zemědělství je samozřejmě nákladnější a i samotné získání certifikace není pro zemědělce zdarma, a tak si za výrobky s výše uvedenou nálepkou musíme připlatit (pro úplnost je potřeba dodat, že někteří zemědělci prostě nemají na náročný proces certifikace kapacitu a snaží se vyrábět kvalitní věci i přesto, že nedosáhli na vytouženou zelenou nálepku). A právě v této fázi vstupují do hry vychytralí výrobci, jejichž „farmářské a tradiční“ máslo přece taky vypadá lépe a zdravě a na rozdíl od toho s oficiální bio nálepkou je výrazně levnější.

Odhalením tohoto jednoduchého triku ale cesta ke zodpovědnější spotřebě nekončí. V další fázi bychom si měli uvědomit, co vlastně bio značka zaručuje. Řada spotřebitelů si myslí, že bio výrobky jsou „ekologičtější“ než ty běžné, což je sice v mnoha ohledech pravda, ale i tady je potřeba zapojit selský rozum.

Bio banán sice kdesi v Kostarice vyrostl bez zakázaných pesticidů a hnojiv, jenže díky dopravě přes půl světa způsobil výrazně více emisí než nebio moravská okurka. Bio hovězí je sice určitě lepší než to běžné, jenže uhlíková stopa jakéhokoliv masa je pořád nesrovnatelná s rostlinnou stravou.

Ekologické zemědělství je úžasná věc a určitě bychom ho měli podporovat, jak to jen jde, jenže neexistuje ve vzduchoprázdnu a pořád je součástí globálních obchodních řetězců, které jsou vše jen ne udržitelné. Čím delší a složitější je řetězec mezi producentem a spotřebitelem, tím je v něm větší šance na vznik podvodů a nejasností. Např. Guardian tak nedávno přinesl odhalení o masivních manipulacích s dodávkami masa či bavlny a New Yorker zase investigaci o podvodech s organickými plodinami, jejichž regulace je v USA volnější než v EU. Kromě bio nálepky je tak potřeba zohlednit i délku dodavatelského řetězce a zvážit, jestli přínos lokálně vyrobené věci nepřevažuje tu ekologickou odněkud zdaleka.

Žádná ryba není bez hříchu

Značka bio není zdaleka jediným označením, jehož účel si spotřebitelé nepřesně vykládají. Dalším příkladem mohou být označení Fairtrade nebo MSC, které z velké části zajišťují něco úplně jiného, než je zdraví či ekologie. Když na krabici od filé vidíme pečeť udržitelného rybolovu MSC, můžeme získat dojem, že jeho nákupem přispíváme k záchraně planety. Tenhle obrázek ale začal v poslední době dostávat velké trhliny a debatu oživil i kontroverzní dokument Seaspiracy na Netflixu.

Kritici modré zátržky podotýkají, že i při certifikovaném MCS rybolovu v sítích zbytečně končí velké množství „odpadních“ druhů ryb, sítě také ohrožují velryby a řada rybích populací je lovena udržitelně pouze na papíře. Stejně jako v jiných podobných systémech, také zde může problémy způsobovat proces, v jehož rámci producenti za certifikaci platí příslušné autoritě, která ji uděluje, a ta tak má silnou motivaci k občasnému přivření očí a tolerování prohřešků.

Stejná loď může zároveň lovit jeden druh ryb udržitelnou metodou a jiný běžnými devastujícími způsoby. Spotřebitelé také málokdy vědí, že hlavním motivem ke vzniku MSC certifikace nebyly ekologické ohledy, ale ty obchodní – je určena především k tomu, aby udržovala rybí populace v dostatečné velikosti, a tak zajišťovala udržitelnost rybářského průmyslu. Když si tedy koupíte ono certifikované filé, přispějete tím sice k zachování živnosti lidí pracujících kdesi na mamutí lodi uprostřed Indického oceánu, ale s ekologií, zdravím či snižováním emisí to nemusí mít mnoho společného.

Ne tak férová práce

Primárně ekonomickou motivaci má i značka Fairtrade, která v 80. letech zareagovala na šokující zprávy o vykořisťování zemědělců v rozvojových zemích. Také u ní spotřebitelé často nepřesně chápou účel – jde o férovou odměnu za zboží, nikoliv ekologii či zdraví. A také ona časem narazila na potíže vyvolané složitostí globálního trhu a začala se zaplétat do kontroverzí.

Jádro problému spočívá ve spoléhání na tržní principy, které ovšem vždy směřují k maximalizaci zisku, a nikoliv k dobročinnosti. Řada pěstitelů pro své zboží nenajde odběratele za fairtrade cenu, a musí jej tak prodávat za běžné nízké ceny. A mnohé západní potravinářské koncerny časem zjistily, že když si vytvoří vlastní značky imitující certifikaci Faitrade, vyjde je to výrazně levněji.

Kvůli sílící konkurenci značka Fairtrade začala snižovat své standardy. Objevila se nařčení ze spolupráce s neetickými korporacemi a nakonec se projevil i zásadní nedostatek celého modelu – princip Fairtrade sice zajišťuje důstojné ceny pro producenty, tedy majitele farem, ale nedokáže zaručit, že férovou mzdu dostanou i námezdní dělníci, kteří jsou na farmách zaměstnáni.

Do podobných kontroverzí se zapletla i značka Rainforest Alliance s roztomilou žabičkou a jistě bychom našli další podobné příklady. Vždy mají společné to, že dobře míněný projekt nedokáže pokrýt a kontrolovat celý dodavatelský řetězec s desítkami mezičlánků okolo celé planety, ve kterém si tak ziskuchtivé firmy snadno najdou díry.

Lokálně a soběstačně

Má tedy nákup potravin se spoustou ekologicky a eticky působících nálepek smysl? Samozřejmě ano a je to nezbytný první krok ke zlepšení našeho přístupu k potravinám. Jakákoliv snaha výrobců potravin o zdravější, ekologičtější a férovější byznys je dobrá, a pokud si to můžete dovolit, dejte věcem s výše uvedenými značkami přednost před těmi běžnými. Jenže samo o sobě to nestačí.

U jídla platí stejně jako u módy a všech dalších věcí pravidlo, že samotná konzumní volba nedokáže změnit systém, v jehož rámci ji učiníme. Pokud by šla planeta zachránit jen tím, že v supermarketu sáhneme do toho správného regálu, žili bychom v ráji, jenže realita je jiná.

Za branou ekofarmy na pohanku či bio vepřové stejně čekají lodě či kamiony, obchodní řetězce, kurýři, výrobci obalů a řada dalších věcí, které v celkovém součtu přispívají k dopadům na životní prostředí a jakákoliv certifikace je jen těžko dokáže změnit. Proto se nad naším jídlem musíme zamýšlet s větším nadhledem a řešit všechny problematické aspekty naráz – udržitelnost a ekologičnost jeho výroby i distribuce, férové podmínky zaměstnanců, zdravé složení surovin, jeho uhlíkovou stopu i roli v širším ekonomickém systému. Samozřejmě to není snadné, ale pomoc tu nabízí třeba řada specializovaných médií a odpovědi se pak začnou samy nabízet.

Lokální produkty jsou udržitelnější než ty dovezené zdaleka, ty od malých producentů lepší než od velkých a nejlepší jsou pak samozřejmě ty, které vypěstujete přímo vy, vaši blízcí či lidé v nejbližším okolí. Sezonní ovoce a zelenina jsou šetrnější než prosincová rajčata nebo avokáda z Izraele, maso je vždy mnohonásobně problematičtější než zelenina, a tím nejekologičtějším zbožím je vždy to, které vůbec nekoupíte.

Ne každý si může dovolit pěstovat vlastní zeleninu nebo věnovat čas nákupu přímo u lokálních dodavatelů. A pokud tak zodpovědnou spotřebu uskutečníme tím nejjednodušším způsobem v samoobsluze, můžeme z ní stále mít dobrý pocit – jen bychom se neměli přestat ptát po tom, jak celý systém vlastně funguje. Zajímavý přístup zavedli v zařízeních veřejného stravování – příkladem hodným následování je v tomto ohledu Vídeň, kde na podíl biopotravin ve veřejném stravování zavedli poměrně vysoké kvóty. Pokrok je možný i v samotné oblasti certifikací a nálepek, například v Británii tak experimentují se značením ukazujícím celkové ekologické dopady dané potraviny.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované