Hlavní obsah

Návod pro druhou vlnu: Mějme trochu strach, ale neztrácejme styl

Miloš Čermák
komentátor
Foto: shutterstock, Shutterstock.com

K opatrnějšímu chování bychom se měli vrátit dřív, než nákaza znovu vypukne naplno. Pak už bude pozdě.

Reklama

22. 7. 16:00

Nevím už, jak nebo v jakém jazyce je třeba lidem vysvětlit, že žijeme ve vysoce rizikové době.

Článek

Život je obecně neustálé balancování mezi riziky a benefity. No a v roce 2020 jsou vzhledem k pandemii rizika zkrátka ohromná.

Ano, občas vykouknou i zajímavé benefity: levnější služby či zboží, možnost vidět zajímavá místa bez davů turistů, příležitost podnikatelsky využít hladu po určitých produktech. Ale zopakujme: tyto benefity jsou nikoli vyváženy, ale mnohonásobně převýšeny možnými riziky.

Netýká se to zdaleka jen podnikání a práce. Riziko se týká našich rodin, naší životní úrovně, naší budoucnosti. Ale rizika jsou všude a měli bychom se naučit je vidět. A počítat s nimi.

Příklad: Rozhodnete se udělat si dovolenou na Islandu. V nabídce je přímý let a letenky jsou levnější než ve stejné době loni. O něco levněji, byť stále velmi draho, lze sehnat ubytování. A ti, kteří tam v těchto týdnech byli, vám řeknou, že je to zážitek. Turistika je příjemnější, protože tu chybějí turisté z USA a Číny, kteří jinak tvoří většinu. A místní jsou i proto pohostinnější než jindy.

Ale: hned po příletu musíte na letišti absolvovat test na koronavirus. Do několika hodin vám textovou zprávou přijde výsledek. Když je negativní, dovolená začíná. Ale když je pozitivní, musíte do dvoutýdenní karantény. Dovolenou však může překazit i mnohem menší problém: třeba že někdo pozitivní seděl v letadle z Prahy ve vzdálenosti méně než tři řady sedadel od vás.

A to je jen jeden z mnoha možných rizikových scénářů. Mám známého, který musel spát v hotelu, protože než se vrátil z oběda, byly dveře jeho firmy uzavřené a vevnitř kvůli jednomu pozitivně testovanému kolegovi probíhala dezinfekce nařízená vedením. A manželka s druhými klíči od bytu byla na chatě.

Už před časem jsem zde psal o tom, že odmítáme přijmout pravidla „nového normálu“. Zbaveni tíživého břemene nouzového stavu a následně i povinnosti nosit skoro všude roušky jsme si svým podvědomím nechali namluvit, že koronavirové extempore je za námi. Jenže není.

Znovu zopakuju, co mi řekl majitel velké pražské restaurace s vinotékou, když jsem se ho zeptal, jaký má po jarních zkušenostech připravený plán, když se na podzim může zopakovat uzavření restaurací a hospod: „Žádný plán neexistuje. A vůbec na to nemyslím, protože bych se musel zbláznit.“ To není zrovna ukázková práce s riziky.

Vážím si toho, co v Ostravě vytvořila Zlata Holušová. Festival Colours je famózní projekt a příběh jeho zakladatelky je strhující. Letos se jí po zrušení festivalu podařilo přijít s dobře vymyšlenou alternativní akcí. Nakonec měla strašnou smůlu. Přišla nákaza v Karviné a i náhradní akci musela v půlce zrušit.

Je to jistě k vzteku i k pláči, ale není to přece něco, co spadlo z nebe. Na rozdíl od prvního „zavření republiky“, které nepochybně svou rychlostí a razantností zaskočilo všechny, by teď předběžná opatrnost měla být samozřejmostí. A zase je řeč o jediné věci: o balancování benefitů a rizik.

Zlata Holušová se rozčiluje, že chování státu (konkrétně krajských hygieniků) bylo „nemravné“ a „nehorázné“. To rozčílení lze pochopit. Ale jako musíme všichni počítat s riziky plynoucími ze samotné existence viru, tak stejným rizikovým faktorem je i neschopnost státu.

Týdny a týdny nepíší média o ničem jiném než o tom, jak politici a stát krizi špatně zvládli, snad s výjimkou rychlého vyhlášení restrikcí na samém začátku. Pak už většina komentátorů i opozičních politiků stát kritizuje: neuměl zajistit ochranné pomůcky, pomoc podnikatelům byla pomalá a neefektivní, největších úspěchů se dosahovalo navzdory vládě, nikoli její zásluhou. Tak to aspoň posloucháme už dlouho.

Proč jsme tedy překvapení? Najednou očekáváme, že v sobě krajská hygienická stanice na severu Moravy objeví jako zázrakem bezchybnou profesionalitu a neomylnost? Že její rozhodnutí bude skvělé navzdory tomu, pod jakým tlakem je z jedné strany od vlády a z druhé strany od místních podnikatelů?

Nechci hygieniky kritizovat, nemám k tomu informace. Chci říct něco jiného: Že i tohle je součástí rizik, se kterými musíme počítat. A týká se to nás všech, zdaleka ne jen hospodských nebo organizátorů akcí. „Nemůžu na to myslet, to bych se musel zbláznit“ je pochopitelný, ale špatný přístup.

A paradoxně, byť se všichni stále dovoláváme kritického myšlení, nám v dnešní situaci může uškodit i to, když budeme přísně racionální. Protože to, jak se virus šíří, ani to, jak na to reagujeme, bohužel často není ani logické, ani racionální.

Četl jsem teď vtipný příklad od Michala Kubíčka na Twitteru: Když se občan z Poděbrad rozhodne jet do lázní v Klimkovicích u Ostravy, potřebuje negativní test na covid-19. Ale když se občan Ostravy bude chtít léčit v Poděbradech, žádný test nepotřebuje. Je to logické? Dává to smysl? Ani trochu.

Takových příkladů bychom našli spousty. Důsledkem je, že potíže způsobené státními zásahy dopadají na lidi nerovnoměrně a v podstatě náhodně, a tudíž nespravedlivě a nepředvídatelně. Jenže klíčová otázka je jiná. Jde to udělat lépe? Ano, vždycky jdou tyhle věci udělat o trochu líp nebo o trochu jinak, ale fakt zásadně lépe? Nemyslím si.

Při lokálních a výběrových opatřeních bude výsledek vždy částečně nelogický a neracionální, a tudíž napadnutelný. Ale jinou možnost nemáme, jestliže jsme se shodli, že zavřít celou zemi včetně hranic už nemůžeme. A mimochodem, ani to se v extrémním scénáři nedá vyloučit.

Měli bychom udělat dvě věci. Za prvé: upravit své chování. Například zvážit dobrovolné nošení roušek v uzavřených prostorách, minimálně v určitých situacích. Česká republika se v tomhle ohledu zapíše do učebnic behaviorální psychologie. Od „prorouškové mánie“, kdy všichni poctivě roušky nosili a polovina země si je dokonce šila, jsme se dostali do situace, kdy kromě pražského metra (a i tam je morálka mnohých značně povadlá) nenosí Česko roušky vůbec nikde. Jakože VŮBEC a NIKDE. V porovnání s jakoukoli zemí, včetně sousedních Rakouska i Slovenska, to každého trkne do očí.

Měli bychom se vrátit k opatrnějšímu chování dřív, než se nákaza vrátí, protože to už bude pozdě. Berme to tak, že jsme si užili „divokou svobodu“ několika měsíců bez viru. Možná je ale – i vzhledem ke zprávám z Česka a okolních zemí – načase si zase říct, že je „cool“ mít se na pozoru.

A druhá věc: Naučme se počítat s tím, že principem našeho života bude ještě půl roku (snad ne o mnoho déle) víc nejistota než jistota. Nespoléhejme na logiku a racionální myšlení. Nesnažme se dělat predikce. Nevybírejme si experty, kterým věřit a jejichž předpovědím přizpůsobit své chování.

Slyšel jsem názor, že tím nejlepším přístupem je brát nejbližší budoucnost s virem jako život v oblasti ohrožené přírodní pohromou, třeba hurikánem. Nebo zemětřesením, což je ještě přesnější.

Život se nemůže zastavit a my nemůžeme být paralyzováni strachem. Třeba se nestane nic. A třeba se nám potížemi podaří prokličkovat. Anebo to na nás dopadne a z našich plánů nezbude vůbec nic. Někteří z nás dnes žijí v takovém pocitu, že „plán B“ je pro zbabělce a že odvaha může přeprat osud.

Někdy ano, v tomhle případě ne stoprocentně. V Česku rádi zmiňujeme citát připisovaný Charlesi Bukowskému, že „svět patří těm, co se neposerou“. Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že je to jeden z těch citátů, které jsou tak dobré právě proto, že nikdy nezazněly. Každopádně se mi ho nikdy nepodařilo hodnověrně dohledat.

Bukowski ale napsal i něco jiného: „Je lepší dělat nudnou věc stylově než nebezpečnou věc beze stylu.“ Návod pro druhou vlnu zní: Zvažujme rizika, mějme trochu strach, ale neztrácejme styl.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené