Článek
„A komu tím prospějete, co?“ ptá se Miroslav Donutil svého pubertálního syna ve filmu Pelíšky a po chvíli ještě dodává: „Druhé straně?“
Ta scéna u nás za téměř čtvrtstoletí zlidověla a dodnes dobře charakterizuje dilema, které občas máme. Z přesvědčení bychom byli rádi, pokud by vše bylo tak, jak říká „oficiální“ a pro nás přijatelná verze. Ale život je mnohem složitější a jednoduchá řešení většinou neposkytuje. Věci mívají, stejně jako Měsíc, dvě strany a na té odvrácené to může být jiné, než bychom chtěli nebo než říká aktuálně nejrozšířenější narativ. Podobné je to i s Ukrajinou.
Země s osminásobnou rozlohou a čtyřnásobným počtem obyvatel oproti České republice měla v historii vždy blízko k Rusku. Dokonce natolik, že téměř třetina obyvatel rusky mluví a celé generace Čechoslováků a později i Čechů a Moravanů mezi Ukrajinci a Rusy velké rozdíly nedělaly. Také málokdo z nás dodnes přesně ví, kdo ze slavných „ruských“ umělců byl opravdu Rus a kdo byl ve skutečnosti Ukrajinec.
V moderní české historii jsme s Ukrajinci udělali zkušenost jako s pilnými a pracovitými lidmi, kteří se k nám začali stěhovat začátkem devadesátých let a bez váhání vykonávali práce, které se Čechům moc dělat nechtělo. A tak jsme si zvykli na ukrajinské uklízečky, řidiče nebo stavební dělníky. A často jsme se divili při zjištění, že ve své zemi dosáhli vysokoškolského vzdělání, a u nás přitom vykonávají málo kvalifikovanou práci. Ptali jsme se jich na důvody, které je sem přivedly, a kromě velmi nízkých příjmů (oficiální plat lékaře je dodnes podstatně nižší než česká minimální mzda) se celé roky mluvilo o korupci, která se stala běžnou součástí života prakticky všech Ukrajinců. O tom, že téměř za vše se musí platit cosi navíc a oficiální ceny zdaleka nevyjadřují reálnou hodnotu jednotlivých věcí.
Ukrajinci bojují už téměř rok nejen za sebe, ale i za nás. Je naší morální i zcela pragmatickou povinností pomáhat jim, jak nejlépe umíme. Nesmíme však zapomínat, že jakákoliv pomoc musí být cílená a pokud možno i nezcizitelná. V posledním měsíci se ukrajinský prezident rozhodl udělat čistku ve vládních řadách. Z toho, co proniklo do médií, víme, že například jeden z vládních představitelů válkou zmítané země slavil vánoční svátky v luxusním prostředí španělské Marbelly. Podle mých ukrajinských spolupracovníků se nejedná o nic, co by se nedalo čekat předem. Proto při vší úctě k ukrajinské statečnosti a s vědomím morálních i politických závazků, které k nim máme, musíme při dalších krocích zvažovat i to, jakou zemi bychom zvali do společenství evropských států nebo NATO. V aktuálním pořadí Indexu vnímání korupce, vydávaného Transparency International, obsadila Ukrajina až 116. místo ze 180 hodnocených zemí, jako poslední z evropských zemí (kromě Ruska).
Doufám, že Rusko bude za svou agresi potrestáno a Ukrajina mu nebude nucena odevzdat ani píď ze svého území. Je však jasné, že idealizovat si tuto zemi jen na základě její válečné statečnosti by rozumnou strategií nebylo. Je v našem zájmu jí i nadále co nejvíce pomáhat, ale její odvrácené tváře bychom si měli být dobře vědomi. Strkat před problémem hlavu do písku se prostě nevyplatí.
