Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Už mnoho let se ukazuje, že politika, přinejmenším ta česká, není soubojem idejí a představ o tom, jak má svět vypadat, ale spíše jen bojem o držení moci. A v neposlední řadě také o peníze. Politické strany negenerují charismatické vůdce, kteří silou myšlenek strhávají ostatní straníky i veřejnost. Vycházejí z nich spíše lidé schopní dohodnout se a přesvědčit ostatní, že dohoda bude prospěšná i pro ně.
Lídři zrození z tohoto principu mohou v dobrých časech docela úspěšně vést náš stát, protože po řešení volají problémy spíše operativního než strategického významu.
Jenže se zdá, že Česko i svět vstupují do velmi složitého a nebezpečného období. Rusko začíná uplatňovat svou ekonomickou i vojenskou převahu nad Ukrajinou, Spojené státy si prostřednictvím (ne)podpory Ukrajiny řeší své vnitřní problémy, Evropa je tradičně silná ve vyjádřeních a slabá v praktické pomoci, jež by Ukrajině pomohla její obrannou válku vyhrát.
Citlivost a případně i slabost současného světa ukázala v poslední době nejen koronavirová pandemie, ale například i piráti narušující jednu z nejfrekventovanějších cest světového obchodu přes Suezský průplav.
Cosi se mění i v naší bezprostřední blízkosti. Slovenský premiér se klaní památce komunistického předáka Gustáva Husáka, jehož hlavním dědictvím jsou nesvobodná normalizační léta v Československu. Slovenský ministr zahraničí si potřásá rukou s ruským kolegou, jehož ve svobodném světě považujeme za zločince. Maďarsko se chová jako ruská pátá kolona v EU i NATO. Německo zažívá nekončící vlnu stávek a současně v něm sílí vliv nacistických pohrobků.
A u nás doma? Středopravicová koalice pravicovou politiku příliš nedělá. Ze strachu o preference se neodvažuje pojmenovávat dokonce ani základní principy a směry vývoje, díky nimž by jim jejich skalní voliči měli dát hlas. V současné době jsou totiž tyto principy málo oblíbené a zdánlivě zcela nesrovnatelné s nabídkou populistů či extremistů. Ti slibují „všechno pro všechny“ a nenápadně se tím vracejí k základním heslům komunismu, jehož důsledky nadělaly v minulém století takovou paseku v celém světě.
Podle aktuálních voličských preferencí se zdá, že nepoučitelní čeští voliči směřují ke stejným chybám jako jejich předkové v polovině minulého století. Jako kdyby nevěděli, že vše slibující režim, zahalený dnes v populistických báchorkách, se nakonec vždy přeměnil v totalitu.
Když se před dvěma týdny prezident i někteří další zmínili o možnosti administrativních armádních odvodů, postavila se podle prvních průzkumů polovina naší populace proti. Přitom se nejedná o žádný reálný odvod a už vůbec ne o povinnou vojenskou službu, ale o pouhé zjištění, jak by na tom Česko v případě ohrožení reálně bylo s počtem a stavem vojáků. Jenže společnost není ani trochu připravena na to, že by měla cokoli ze svého pohodlí, neřkuli zdánlivého bezpečí, obětovat. Nikoli, pořád platí všeobecný požadavek chleba a her. Vše ostatní zajímá jen málokoho.
Vztah k vlastnímu státu jsme zredukovali na fandění sportovcům v českých dresech. A nezdá se, že by to ve veřejném prostoru někomu vadilo. Rozhodně se ztráta zodpovědnosti za vlastní zemi nestala diskutovaným tématem a politické elity kvůli tomu nebijí na poplach.
Pokud je na popsané situaci něco dobrého, pak je to doposud zásadová zahraniční politika české vlády a také fakt, že na Hradě sedí bývalý voják, který nevzešel z lůna porevolučních politických stran. Pro příští měsíce a roky to může znamenat, že přinejmenším některá vyřčená ano budou znamenat skutečně ano, zatímco ne budou znamenat ne.
Zdá se, že přichází doba, v níž už pouhý politický pragmatismus k úspěšnému vedení společnosti stačit nebude. Bude třeba něco navíc – například vize, politická odvaha a samozřejmě také odbornost.
