Pod čarou: Domy mají paměť. Ale co ty zbourané?

Když Donald Trump v létě ohlásil, že chce k Bílému domu přistavět nový slavnostní sál, vypadalo to jen jako další praštěný rozmar megalomanského politika. Na konci října se ale východní křídlo prezidentské rezidence takřka ze dne na den proměnilo v sutiny a všem došlo, že to Trump se svými architektonickými vizemi myslí vážně.

Necitlivá přístavba vyvolala popuzené reakce. Mnozí se důvodně ptali, jestli je vhodné budovat kýčovitý pozlacený sál, zatímco se stále více Američanů propadá do chudoby. Jiní kritizovali pochybné financování stamilionové investice skrze příspěvky od spřátelených donorů. A skloňovány byly i obavy o zachování charakteru Bílého domu a památkového dědictví.

Jsou to důvodné námitky, i když je dobré zmínit, že Bílý dům byl už za éry prezidenta Trumana přestavěn takřka od základů. Ať už se ale Trumpovi kritici rozčilují jakkoliv, jeho sál bude jako nepatřičná pěst na oko působit nejspíš překvapivě krátkou dobu. Každá nová budova se po čase stane všední kulisou daného místa a pak většinou jen těžko vzpomínáme, jak to tam vlastně vypadalo předtím.

Bývalá chudinská kolonie na pražských Slatinách sice není sídlem amerického prezidenta, ale čeká ji podobný osud. Nedávno se začalo opět řešit, že by na území Slatin a sousedního Bohdalce měla vyrůst rozsáhlá nová čtvrť. Zapadlé kouty mezi křovím, ohradami, svéráznými domky a železničními tratěmi pokryjí developerské krychle. Ze starých Slatin se stane přinejlepším námět nostalgických fotogalerií, a když se vás za pár let někdo zeptá, jak to místo kdysi vypadalo, bez fotografické berličky si nebudete moci vybavit detaily.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Může to znít jako pesimistická spekulace, ale zkuste se při procházce městem zamyslet nad místy, kde teď již stojí nějaký nový dům. Je jasné, že si nedokážeme vzpomenout na místa, jejichž fyzickou existenci jsme nezažili. Jenže podceňujeme fakt, že díry v paměti se rychle vytvoří i okolo budov a lokalit, které jsme dříve vídali nesčetněkrát – já jsem si třeba nedávno marně snažil vzpomenout, jak přesně vypadala stará stanice metra Národní třída. I když jsem jí jistě procházel tisíckrát, v hlavě mi utkvěly jen nejasné útržky různých zákoutí, a nakonec jsem si musel pomoci googlováním.

Žijeme v útěšné představě, že domy, místa a městská zákoutí v sobě jaksi přirozeně uchovávají paměť životů, událostí a osudů, které se okolo nich v průběhu dějin splétaly. V sudetských vesnicích melancholicky přemítáme nad příběhy odsunutých původních obyvatel. Na místech velkých historických událostí cítíme, jak k nám vzlínají ozvěny dávných dramat. Ve starých hospodách sníme o tom, jak kolem nás procházejí duchové spisovatelů a umělců, kteří je vymetali před sto lety.

Zpravidla to jsou jen líbivé sugesce. Budovy a místa sice jistou paměť mají, jenže je překvapivě nestálá a bývá mimořádně složité ji zachovat, interpretovat a bránit před vymazáním.

Začíná to už u banálního předpokladu, že o historii daného místa musíme alespoň něco vědět – pokud informace nemáme, žádné vzpomínky tam na nás nevanou, popřípadě jde jen o velmi zkreslené dojmy. Biolog Jiří Sádlo tak v jedné ze svých knih podotýká, že když do údajně melancholických a temnou pamětí prodchnutých Sudet postavíme nic netušícího člověka (třeba čínského turistu), žádné historické chmury na něj nejspíš nepadnou a bude jen obdivovat hezký les.

K tomu se přidává druhá, také zdánlivě banální, jenže velmi podceňovaná pravda – paměť míst a budov je zásadně odvislá od jejich fyzické existence.

Když silnici, dům či celou čtvrť zboříme nebo zgruntu přestavíme, vstoupí do hry pravidlo „sejde z očí, sejde z mysli“. Pokud vědomě neusilujeme o jejich zachování, vzpomínky se lehce vytrácí a nahrazují je nové. Dobře to ví každý developer, který kalkuluje s tím, že povyk nad porušením neopakovatelného charakteru místa trvá jen do doby, než na něm postavíme nový obchoďák, ale pak rychle vyšumí a nad zmizelými zákoutími bude za pár let truchlit jen hrstka staromilců.

Sázejí na to i politici a aktivisté, kteří chápou, že budovy v sobě mají zakódovanou nejen prostou historickou paměť, ale s ní i ideologie a politické hodnoty. Právě proto také Trump brzy po nástupu do funkce obnovil svůj dekret z prvního prezidentského období, který nařizuje, že nové federální budovy musí být stavěny jen v „klasických a tradičních“ architektonických stylech a finální schvalování návrhů podléhá přímo prezidentovi.

Jednoduše řečeno, žádné progresivní moderní experimenty, ale jen řecké sloupky či nakašírovaná neogotika, která dobře zosobňuje žádané konzervativní hodnoty. Jak pro Guardian podotýká architekt Daniel Abramson, pozlacenému sálu se sice můžeme smát, ale Trumpovi úspěšně dodává auru autority a tradice, která je doslova tesaná do kamene – proto to také přístavbou Bílého domu zdaleka nekončí a Trump příští rok plánuje ve Washingtonu vybudovat i monumentální vítězný oblouk (obří zlatá socha také nebude chybět) u příležitosti 250 let od vyhlášení nezávislosti USA.

Snaha o přepisování politických hodnot a směřování společnosti skrze demolici progresivní a budování neotradiční architektury zdaleka není výsadou Trumpovské Ameriky. Vzorem je v tomto ohledu Orbánovské Maďarsko, kde už se bourá a přestavuje celá léta. Ideologické důvody lze vytušit i za stržením berlínského Paláce republiky a jeho nahrazením kopií barokního zámku a příklady bychom našli i v Česku – mohou to být třeba kampaně proti brutalistním budovám nebo dění kolem mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jehož obnova rozhodně nebyla vedena jen nevinnou a apolitickou snahou o obnovení líbivé památky.

Pokud budova přestane existovat, může jen těžko propagovat hodnoty, které jsou do ní výslovně i skrytě zakódovány. A když tak občas někdo blahosklonně káže, že bychom se měli na bourání a stavění pomníků radši vykašlat, naivně tím ignoruje zásadní a stále účinný vektor politického boje.

Když jde dům nebo celá čtvrť k zemi, logicky se nabízí, že památku místa alespoň částečně snadno zachováme tak, že vše nafotíme, zaarchivujeme a ideálně ještě na dané místo umístíme informační tabuli či plaketu. I to je však překvapivě složitý proces, do kterého se promítají různé hodnotové a odborné spory.

Co se týče infocedulí, pomníků a dalších hmotných připomínek ve veřejném prostoru, zpravidla u nich preferujeme nekontroverzní a konsenzuální témata a osobnosti – zdůrazňujeme, že na daném místě stával kostel či hrad, žil tam slavný umělec nebo válečný hrdina. Málokdy však tímto způsobem připomínáme místa a lidi, kteří byli zdánlivě bezvýznamní nebo je jejich památka čímsi nepříjemná.

Zmiňované Slatiny přitahují pozornost (v oblibě je má třeba můj kolega Jonáš Zbořil) především proto, že zkrátka stále stojí – na rozdíl od většiny dalších pražských nouzových kolonií (současnou terminologií spíše slumů), které dávno pohltil čas.

Když se ale začteme do letos vydané knihy Nouzové kolonie od Martina Dolejského a Davida Platila, zjistíme, že jich ještě za první republiky stávalo na okrajích metropole šokující množství. Jedna z nich se rozkládala třeba na místě malého parku Červená skála, kterým můžete projít cestou od zastávky Biskupcova k žižkovskému kopci Parukářka.

Dnes už na nízkém pahorku nic nepřipomíná domy a rodiny, které tam ve 30. letech minulého století žily. Fotka na výstřižku z dobových novin ukazuje matku se třemi dětmi živořící v boudě o rozměrech 3×2 metry, ale lidé tohoto typu se většinou informačních tabulí a pomníků nedočkají – na jejich jména a osudy jsme stejně dávno zapomněli, kazili by idealizovaný obrázek, který si o vlastních dějinách vyprávíme, a zejména v době rozbujelé krize bydlení a politické radikalizace by to navíc mohlo evokovat nepříjemné paralely.

O pár metrů dál stojí kancelářská budova Správy železnic, ve které ještě před pár lety zpřítomňoval alternativní možnosti bydlení a kulturního života squat Klinika. A ani ten si zatím pamětní desku nezasloužil – v podstatě ze stejných důvodů jako ona ilegální chudinská kolonie a její obyvatelé o dekády dříve.

Když už se nějaký dům a jeho obyvatelé neubrání bourání, nedočká se ani fyzického památníku a z veřejného prostoru tak zcela zmizí, zbývá mu jen připomínka na stránkách knih či v muzejních expozicích. I tento způsob uchování paměti místa ale naráží na řadu problémů, a zdaleka nejde jen o to, že odborné publikace a výstavy většinou nepřitahují davy návštěvníků.

Narážíme tu na zádrhel, který je dobře znám historikům, ale laická veřejnost ho často přehlíží – vždy záleží na tom, kdo příběhy vypráví. Pokud daný dům nebo místo nafotil, popsal a zaznamenal jen solitérní badatel, vše zkresluje jeho osobní úhel pohledu a chybí nám příběhy a názory lidí, kteří tam žili. Když je archivář vyzpovídá, jsme na tom o něco lépe. Stejně se ale nemění mocenská nerovnost mezi zpovídajícím a zpovídaným, a navíc to neřeší fakt, že příběhy celých rodin, sousedství a komunit se nedají vyprávět jasně a lineárně.

Skvělým literárním rozborem tohoto problému je grafický román Building Stories od amerického komiksového tvůrce Chrise Warea, který se rozhodl popsat osudy několika obyvatel jednoho fiktivního činžáku v Chicagu v průběhu mnoha let.

Roztříštěný a nejednoznačný charakter paměti místa popisuje fyzickou formou své knihy, kterou ve skutečnosti tvoří velká papírová krabice. Když ji otevřeme, vysype se na nás změť větších i menších komiksových sešitů, plakátů, leporel a dalších artefaktů, u které ovšem chybí návod k přečtení. Musíme se jí prokousat v náhodném, chaotickém pořadí. Přesně tak, jako bychom z útržků dokumentů a vzpomínek rekonstruovali paměť skutečného domu a jeho obyvatel – a když nakonec vše přečteme, máme před sebou obraz místa, který by individuální autor ze své perspektivy nikdy nedokázal odvyprávět a přinejlepším by nám předložil jen velmi zkreslenou iluzi.

Takový komplexní přístup k zachování paměti místa je při reálném historickém zkoumání stále vzácný, ale existuje už řada inspirativních příkladů.

V rámci kulturního pop-up centra v prostorách bývalého multikina Galaxie na stanici metra Háje až do konce roku (nenechte si ji ujít!) probíhá povedená výstava Sídliště. Najdete na ní i výsledky participativního projektu na přilehlém sídlišti Háje, jehož obyvatelé nejen odpovídali na dotazník o jejich životě a okolním prostředí, ale také své postřehy ilustrovali vlastními fotografiemi či kresbami. Jde o zajímavý úkrok od mechanického a jednostranného zaznamenávání lokální paměti, ale jde jít ještě mnohem dál.

Londýnské Victoria and Albert Museum letos v květnu upravilo svůj depozitář do nové expozice V&A East Storehouse a otevřelo jej veřejnosti. Kritici hovoří o revoluci v muzejnictví a není to nadsázka. Před návštěvníky se transparentně otevírá jindy skryté provozní zákulisí velkých muzeí, která složitě řeší, co ponechat v depozitáři, co ukázat veřejnosti, jak řešit četné ideové a majetkové kontroverze nebo jak uchovat věci, které se svou formou vzpírají archivaci – třeba taneční představení nebo právě paměť zaniklého místa a jeho obyvatel.

V centrální hale nové expozice visí gigantický kus betonové fasády ze zbořeného brutalistního sídliště Robin Hood Gardens ve východním Londýně. Uchovat vzpomínku na jeho architektonické kvality je poměrně jednoduché (i když tu je pořád otázka, kam vrazit ten mnohatunový kus betonu). Kurátoři ale pochopili, že památku místa nelze oddělit od vzpomínek obyvatel, jejichž životy byly logicky zásadně formovány jejich bydlištěm.

Ke klasickým fotografiím, kusům nábytku a dalším artefaktům se tak přidávají další vrstvy archivované paměti – v expozici nechybí filmy, rozhovory s obyvateli nebo detailní 3D scany různých bytů, ať už to byly útulné obýváky, prázdné vybydlené pokoje nebo doupata plná odpadků, protože i to je zásadní složka paměti místa, kterou je třeba uchovat.

V neposlední řadě se k tomu všemu přidává i změna mocenské dynamiky – část filmů, nahrávek a dalších záznamů byla spoluvytvářena týmem mladých lidí, kteří v onom domě vyrostli a sami tak nejlépe vědí, co a proč z jejich bývalého života, komunity a bydliště stojí za připomenutí. Zdánlivě obyčejný a zapomenutý panelák a jeho neméně obyčejní a zapomenutí obyvatelé jsou zachyceni v mnohovrstevnatém portrétu místa a jeho osudů. A byť jde stále o muzejní expozici, paměť neexistujícího domu je najednou zachována v nevídaně detailní a živé podobě.

Neměli bychom ignorovat fakt, že paměť místa je spíše jen teoretickou ideou. Pokud ji chceme skutečně budovat a udržovat, musíme to dělat vědomě a dlouhodobě. Je zásadně závislá na fyzické existenci daného domu či zákoutí a není dobré si namlouvat, že vzpomínky na zbořené domy „v srdci zůstanou“ jaksi automaticky a napořád. Ve skutečnosti snadno a rychle vyprchají. Jestliže je chceme udržet, musíme začít řešit, co a proč uchovávat, co naopak můžeme vynechat a kde jsou v naší paměti bolestivá slepá místa.

Při tomto složitém rozhodování by nás neměl zavést na scestí klamný dojem, že některá místa a jejich obyvatelé jsou přirozeně důležitější než jiná, a proto si také zaslouží víc pečlivě uchované paměti. I ta nejobyčejnější zákoutí mohou nést důležité vzpomínky a ponaučení o době a lidech a vždy máme možnost je nějak zachránit před propastí času.

Na okraji londýnského City se tyčí mrakodrap, podle svého nevšedního tvaru známý jako Gherkin – Okurka. Na úpatí skleněné věže je nevýrazný betonový plácek, kterým denně procházejí tisíce lidí. Pokud nevíte, co hledat, nevšimnete si toho, ale na jedné z dlaždic je vyryt nenápadný vavřínový věnec. A na mramorové zídce nad ním krátký nápis v angličtině a latině: „Zde je pohřbena neznámá mladá dívka z římského Londýna.“

Velká města bývají plná starých hrobů a nikoho zpravidla nenapadne, aby je všechny uchovával nebo připomínal – ulice by pak ostatně působily trochu morbidním dojmem. V tomto případě se ale developeři nového finančního komplexu rozhodli, že bez hlubšího racionálního důvodu pietně uchovají hrob neznámého člověka, který zemřel před téměř dvěma tisíci let. Paměť jednoho místa, člověka a osudu zůstala zcela nepravděpodobně přítomná nejen v podobě muzejního záznamu, ale i na původní fyzické lokalitě. A kromě dojemné melancholie to vybízí i k přemýšlení o tom, že není místo, které by si svou paměť nezasloužilo.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.