Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Když před pár dny vytáhl americký prezident Trump do boje s paracetamolem, který prý podle něj způsobuje autismus, řada z nás už nejspíš ani neměla sílu si zase klepat na čelo. Byl to jen další z nekonečné řady výroků a událostí, které v posledních letech ukazují na sílící odpor proti vědě a bujení zpátečnického myšlení a bludů.
Dávno před démonickým paralenem proběhlo tažení proti očkování a pokusy o léčbu covidu přípravky pro koně nebo rovnou savem. Ještě před tím tu byly další zdravotní mýty a paniky a na obecný obrat k různým formám magického myšlení lze narazit i v řadě dalších oblastí mimo medicínu.
Nejen v západních zemích už léta roste popularita tradiční i moderní spirituality. Na sociálních sítích nejprve naběhla staronová vlna astrologie, pak ohýbání reality silou myšlenky či záliba v kouzelných krystalech a další obdobné módy jsou určitě za rohem.
Většinou to nejsou nové fenomény a jde o velmi různorodé trendy, od neškodných či dokonce potenciálně prospěšných zálib až po škodlivé bludy. V poslední době se ale do tohoto prostoru dostává zvláštní rétorika, která jako by vypadla z dávno minulých staletí.
Když se na TikToku na začátku týdne očekával konec světa, mohlo to ještě působit zábavně, ale pozornost bychom měli věnovat hlavně dění v USA, kde se politická debata stále více rámuje v biblických termínech. Politologové Whitney Phillips a Mark Brockway nedávno varovali, že tamní prezidentské volby v roce 2024 už místo věcné debaty zcela ovládlo „démonické“ výrazivo a především republikáni začínají své liberální a levicové oponenty označovat za démony či zlé a pekelné síly, se kterými je pochopitelně potřeba bojovat jakýmikoliv prostředky.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
V tamní politice jde sice o tradiční prvek, který se ale začíná vymykat kontrole. Už nejde jen o typickou, i když i tak riskantní polarizaci ve stylu my vs. oni. Je to další stupňování konfliktu, kdy jsou ideoví odpůrci označováni jako čiré zlo nejen metaforicky, ale ve zcela vážném a spirituálním smyslu.
Nařčení z vlivu zlých sil se roztočila po nedávné vraždě Charlieho Kirka, už loni byla na Trumpových předvolebních mítincích Kamala Harris označována za antikrista a miliardář a mecenáš americké pravice Peter Thiel teď dokonce s přednáškami o antikristu vyrazil na turné a za agenta pekla označuje kdekoho, včetně Grety Thunberg.
Jak podrobně popisuje tato analýza, mezi vlivnými lidmi v Thielově okolí se to řečmi o antikristu, apokalypse či příchodu božího království jen hemží, Thiel ve svých přednáškách pomrkává směrem k Bibli i nacistické filozofii a na náladě jistě nepřidá, že takřka totožnou rétoriku nikoliv náhodou používá třeba i putinovský ideolog Alexandr Dugin.
Podobné trendy můžeme vysledovat i v jiných koutech světa včetně Česka, byť někde bývá křesťanská symbolika nahrazována spíše new age termíny. Obecně by se mohlo zdát, že lidem zkrátka kape na karbid a bylo by jistě jednoduché tyto řeči označit jen za pomýlené tmářství. V debatě o vlivu dezinformací se také už léta skloňují laické argumenty o tom, že jde jen o příznak nevzdělanosti a vše vyřeší osvěta a factchecking, ale tak jednoduché to nebude.
Jak už jsem psal v jednom starším vydání tohoto newsletteru, spory o „fakta“ a „vědecké“ pravdy často míjejí podstatu problému. Lidé dokážou zároveň zastávat fakty podložené i zcela symbolické názory či přesvědčení. A pokud někdo vykřikuje domněnky o démonech, antikristovi, zlých silách a dalších věcech, které působí jako vykopávky z dob hlubokého středověku, měli bychom mu věnovat seriózní pozornost, protože možná neřeší středověké, ale velmi současné problémy.
Čarodějnice a modernita
Malá dcerka hospodského Hanse a jeho ženy Erny vážně onemocněla, léky nezabíraly, a tak zavolali na pomoc truhláře Waldemara. Ten nasadil zaříkávání a talismany, a když kúra začala pomáhat, šťastní rodiče jej odměnili kusem vepřového. Potom jim prozradil, že jejich rodinu nejspíš obchází zlé síly a někdo je uřknul. Brzy se ukázalo, že temná moc vychází od ženy bývalého starosty. Ve vesnici se začalo proslýchat, že je to čarodějnice, a do věci se vložily úřady.
V té době to nebylo zdaleka jediné střetnutí s nadpřirozenem. Ve vedlejším kraji se skupině dětí v lese zjevila Panna Marie a na místo pak táhly stovky tisíc lidí, kteří si odnášeli trochu hlíny, která je měla chránit před zlem. A v jiném městě se zase objevil zázračný léčitel, před jehož domem tábořily zástupy nemocných, kteří doufali, že je uzdraví pouhým pohledem.
Vypadá to jako celkem běžné historky ze 17. století, ale problém je v tom, že k popisovaným událostem došlo v roce 1952 v západním Německu, tedy uprostřed zdánlivě moderní země, která zrovna začínala rozjíždět poválečnou rekonstrukci a ekonomický zázrak. Čarodějnické procesy sice místo upalování končily jen soudními spory o urážku na cti, ale stejně v té době a místě neměly zdánlivě co pohledávat. A právě proto byly skvělým příkladem společenských pohybů, kvůli kterým se nepatřičné „středověké“ jevy najednou objeví uprostřed modernity.
Těmto dnes polozapomenutým, ale velmi zajímavým událostem se věnuje historička Monica Black v oceňované knize A Demon-Haunted Land, která je zejména v těchto dnech velmi podnětným čtením. Když začala studovat každodenní, „lidovou“ historii poválečného Německa, zjistila, že pod optimistickou fasádou obnovované země ještě v 50. letech probublávaly podivné tendence.
Se zázračnými léčiteli, exorcisty, zjeveními a podobnými jevy se v té době doslova roztrhl pytel ve vesnicích i městech po celé zemi. Nařčení z čarodějnictví, uřknutí apod. rozhodně nebyla vzácnou výjimkou – jen mezi lety 1947 a 1956 se k západoněmeckým soudům a policii dostalo téměř 80 takových případů a šlo nejspíš jen o špičku ledovce, protože s podobnými věcmi se za úřady lidem většinou nechtělo a pojilo se s nimi těžké veřejné stigma.
Při zběžném pohledu by šlo tyto bizarní události vysvětlit prostě tím, že zejména v odlehlejších oblastech zchudlé a válkou poničené země ještě existovaly staré náboženské zvyky, lidé se v těžkých podmínkách obrátili k lidovým tradicím a šlo jen o běžné tmářství a folklorní relikty, které pak odstranil pokrok, prosperita a vzdělání. Podobně vše líčil i dobový tisk, ale když americká historička začala tuto éru blíže zkoumat, otevřel se před ní úplně jiný obrázek.
Nešlo o žádné anachronismy, ale zcela aktuální projevy traumat, kterými v té době jednotliví občané i celá země trpěli, a zároveň je nemohli racionálně a veřejně reflektovat a zpracovávat. Black upozorňuje, že k nim kupodivu nedocházelo v prvních těžkých letech bezprostředně po konci války, ale až s odstupem téměř jedné dekády, kdy už se zdálo, že je vše v pořádku a ekonomické křivky stoupají, jenže neléčená traumata nikam nezmizela.
Podrobnější studium také rychle ukáže, že „středověkost“ se vytrácela i z používaného jazyka. Slova jako čarodějnictví už byla přece jen poněkud zastaralá, a tak se občas nahrazovala výrazy jako zlé síly či duchové. Místo křesťanských konceptů hříchu, odpuštění či pekla se dávala přednost neurčitým „zlým lidem“ či démonům a je více než zjevné, kam toto přerámování směřovalo – lidé trpěli jak válečnými traumaty, tak silnými pocity viny za děsivé zločiny nacistického režimu a projekce těchto trápení na nadpřirozené síly jim umožňovala snazší katarzi i vyvinění.
Už tehdy také někteří umlčovaní odborníci poukazovali, že hledání čarodějnic a vymítání démonů bylo jen pokračováním zavedených společenských tradic jinými prostředky. V některých regionech byla přímá úměra mezi počtem nařčení z čarodějnictví a zastoupením bývalých členů nacistické strany, ve vzájemném podezřívání a udávání se zrcadlilo dřívější pronásledování Židů a antifašistů, a navíc se neřešila jen traumata z doby nacismu a války – prostřednictvím „duchařských“ konfliktů se vyříkávaly i křivdy z prvních etap denacifikace, majetkové a mocenské spory apod.
Především ale byly projevy spirituálních úzkostí formou určitého sdíleného společenského jazyka či rituálu. Tím si lidé alternativní cestou zpracovávali problémy, o kterých nešlo mluvit nahlas, a tmelili rozvrácené komunity prostřednictvím boje proti vnějšímu neuchopitelnému nepříteli vnímanému jako čiré zlo.
Věci, o kterých se stále nemluví
Black ve své studii zcela otevřeně naznačuje paralely se současností, kterých lze najít víc než dost. Pořád je potřeba mít na paměti, že traumaty netrpí jen jedinci, ale i celá společnost. A když si k tomu začneme klást i otázky, kterými Black uvádí svůj výklad, řada aktuálních bizarních jevů najednou začne dostávat smysl.
Co se stane se společností, ve které se zdiskreditovaly všechny morální autority i věda? Kde se rozložila vzájemná důvěra a jakákoliv shoda na sdílené představě o realitě? A kde je naprostým tabu otevřeně hovořit o tragických událostech nedávné minulosti? Odpověď je nasnadě: Vynoří se strašidla.
Black uvádí mnohé aktuální příklady z amerického kontextu – projevem zamlčovaných a neřešených traumat jsou v USA třeba paniky z údajných satanistických spiknutí nebo hororové historky okolo indiánských pohřebišť, do kterých si lidé projektují vinu za genocidu původních obyvatel. Ale řadu dalších příkladů najdeme i v jiných koutech světa včetně Česka.
Vždy je potřeba hledat traumata, o kterých se veřejně buď nemluví vůbec, nebo případná diskuse minimálně vyvolává konflikty, zášť a hysterické reakce. A takových kostlivců ve skříni u nás máme celé zástupy.
Společnost, která se stále nedokázala zdravě a racionálně srovnat s komunismem, si k tomu navíc pořídila hluboké rány a traumata z 90. let, o kterých se stále také nesluší mluvit a která v mnohých rysech připomínají konflikty z doby poválečné denacifikace, které ve své studii popisuje Black.
Samostatnou kapitolou jsou traumata z pandemie, jejichž reflexe je stále naprostým tabu a pouhá zmínka o covidu vyvolává u mnoha lidí nepříčetnou zuřivost (nebudu popisovat reakce, které jsem kdysi dostal na tento text). Na to se následně naložily těžké prožitky a úzkosti způsobené válkou na Ukrajině a ekonomickou krizí, která je navíc už několikátá v řadě.
S povzbuzujícími zprávami typu „všichni to spolu zvládneme“ se vždy politici obtěžují maximálně pár týdnů. Pak přijde dlouhé tiché utrpení, zamlčované křivdy a pocity strachu, úzkosti či viny. Chybí sdílený příběh, který by našim problémům dával smysl, prostor na jejich diskusi, i respektované morální autority, které by je mohly vykládat. Vše navíc zakrývají rostoucí ekonomické statistiky, na které politici poukazují s tím, že je přece situace nadmíru výtečná – zcela stejně jako v poválečném Německu, kde pod slupkou začínajícího hospodářského zázraku bujely psychózy a posedlost nadpřirozenem.
V takové situaci pak už moc jiných cest ke katarzi, smíření a uzdravení nezbývá a nabízí se jen přesměrování kolektivního traumatu do boje proti vnějšímu nepříteli, nejlépe zcela smyšlenému či rovnou nadpřirozenému. S ním jde zápolit věčně a v konfliktu absolutního dobra a zla všichni víme, na které straně stojíme – ostatně i zmíněný Peter Thiel před časem cynicky a doslova podotkl, že nejlepší formou utužení vesnického kolektivu je obvinění nějaké stařeny z čarodějnictví, jen si u toho lidé nesmí uvědomovat, čeho se vlastně při hledání obětního beránka dopouštějí.
V praxi to nemusí vypadat rovnou jako obvinění ze spolčení s ďáblem (i když jak ukazuje kniha Monicy Black, stát se to může kdykoliv a kdekoliv znovu) a nemusí to ani doprovázet biblická americká rétorika plná démonů a apokalypsy. Vykreslování názorových oponentů jako čirého zla, v boji s nímž jde o všechno, je také příznakem stejné spirituální horečky, kterou způsobila neléčená a zahnívající kolektivní traumata.
A dokud se o nich nezačneme otevřeně a empaticky bavit, nic jiného než vymítání strašidel skrytých v paralenu nám jako útěcha nezbývá.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
