Pod čarou: Kirka nezabil mem. Internet je reálné místo

Kauza zastřeleného pravicového aktivisty a influencera Charlieho Kirka už více než týden plní lokální i světová média. Samo o sobě to není nic překvapivého. V americkém veřejném a politickém životě šlo o výraznou postavu, Trumpův režim jeho smrt začíná využívat jako záminku k utahování šroubů a represím proti ideovým odpůrcům, a tak je na celém případu stále co sledovat.

Když ale i kardinál Duka najednou slouží mši za člověka, o kterém do té doby v Česku 99 % lidí nikdy neslyšelo, a v kostele se shodou náhod sejde kompletní smetánka české radikální pravice, je dobré zpozornět. Kirkova kauza se v komunikačním prostoru roztáčí pomocí mechanismů, které řada novinářů, politiků i řadových občanů ke své škodě ještě nezaregistrovala a bez jejichž pochopení se v aktuálním informačním víru jen velmi obtížně vyznáme.

Atentát na Kirka byl událostí s mnoha rovinami, na jejichž rozbor zde nemám prostor ani kapacitu, a proto pro zběžný přehled jen nasdílím pár odkazů. O základních faktech a nových posunech v kauze samozřejmě informujeme na webu Seznam Zpráv. Roztáčející se represe proti americkým liberálům a levici analyzoval podcast 5:59. A osobnost samotného Kirka výstižně popsaly třeba Moira Donegan v Guardianu nebo Elizabeth Spiers pro The Nation, které se ani v nekrolozích nebály upozornit na skutečnou podstatu provokatéra a šiřitele nenávistných idejí.

Teď ale nechme politické rozměry kauzy stranou a zaměřme se na pár detailů, které dobře ilustrují, kam se posunulo současné digitální komunikační prostředí a jak se v něm i profesionálové začínají čím dál víc ztrácet.

Pomyslným motorem kauzy byl už jen banální fakt, že někdo zavraždil vlivného influencera před zástupem mladých fanoušků vybavených smartphony. Je dobré mít na paměti, že Kirk byl výrazným „megafonem“ americké konzervativní pravice – jeho účty a kanály na YouTube, X či TikToku mají miliony sledujících, další stovky tisíc posluchačů měsíčně přitáhl jeho podcast a radiová show, a jeho oblíbeným typem obsahu bylo právě rozdmýchávání třaskavých kauz a kulturních válek.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Není divu, že doslova několik vteřin po střelbě se tragická událost změnila v neuvěřitelně výnosnou továrnu na virální obsah, což ve své analýze velmi dobře popisuje reportérka webu The Verge Mia Sato.

Kirkovi fanoušci a influenceři začali obratem sdílet informace z místa činu a často se stylizovali rovnou do role televizních zpravodajů vzrušeně hlásících živé přenosy do mikrofonů. Za pár minut byly sítě zaplaveny šeptandou, drby a konspiracemi. Pak se do hry rychle vložili oportunističtí politici z řad americké pravice, kteří si přiživovali svou agendu a začali hledat vhodného viníka. A když o události začala věcně reportovat tradiční média, byl už informační prostor tak nasycen, že v něm pomalá „poctivá“ žurnalistika mohla hrát jen okrajovou roli.

Není to zdaleka poprvé, kdy si novináři se zpožděním všimli, že nějaká událost na sociálních sítích vybobtnala mnohem více, než tušili (stačí si vzpomenout třeba na kauzu Depp vs. Heard). V případě Kirkovy vraždy je ale pozoruhodné, že už tu klasická média nikoho nezajímala – politici a další hráči vše nejprve komunikovali přes sociální sítě, a když konečně došlo na oficiální vyjádření a tiskové konference, kauza byla už v podstatě „hotová“. Byly za tím zjevné účelové motivy – konspirační teorie a dezinformace se bez profesionálních novinářů roztáčejí mnohem jednodušeji –, ale také skutečnost, že řada novinářů v chaotickém dění rychle ztratila nit.

Naplno se to ukázalo ve chvíli, kdy úřady oznámily zadržení údajného pachatele, dvaadvacetiletého Tylera Robinsona, a obratem se rozjely spekulace o jeho motivech a politických názorech.

Představitelé Trumpova režimu se pokoušeli vraždu vylíčit jako akt krajní levice, jiní zase spekulovali o tom, že mohlo jít o mnohem častější případ šílence s extrémně pravicovými názory. Rychle se ale ukázalo, že Robinsonova osobnost tomu příliš neodpovídá. Spíše jde o nevyhraněného a politicky pasivního mladého muže, který Kirka prostě z různých důvodů neměl rád. A k celkovému zmatku výrazně přispěl i fakt, že Robinson prý na nábojnice vyryl vzkazy, jejichž dešifrování pro laika není jednoduchá záležitost.

Zde je třeba podotknout, že americké úřady a bezpečnostní složky jsou v současnosti důvěryhodné asi jako nigerijský e-mail a jejich vyjádření a stanoviska je proto potřeba brát s patřičnou rezervou, ale zkusme jim na chvíli důvěřovat.

„Nábojnicový“ rozměr kauzy pro The Atlantic shrnul Charlie Warzel. Robinson zjevně trávil hodně času online a patrony si tak údajně vylepšil hláškami a memy, které odkazují na populární videohry, subkulturu furries (neptejte se…) nebo jsou prostě jen čirým trollingem („Kdo to čte, je gay“). Řada novinářů, politiků i amatérských vyšetřovatelů se z nich pokoušela vyčíst něco bližšího o názorech střelce, ale nadělali tím víc škody než užitku.

Nejen v americké popkultuře se vytvořil archetyp osamělého mladého losera, který tráví čas jen hraním videoher a bloumáním v temných koutech internetu a svou nenávist ke světu si jde nakonec někam vyřídit s puškou v ruce. Jde o populární figuru, která ale často neodpovídá komplexní realitě, a jak podotýká Warzel, na Robinsonově zběhlosti v memech nebylo nic zvláštního – je příslušníkem generace, pro kterou jde o běžné komunikační módy a která navíc vyrostla v době, kdy jsou střelci citující obskurní memy nejen v USA bohužel běžným jevem.

Snažit se z popsaných patron něco vyčíst je pošetilá snaha, a navíc to ukazuje, jak řada lidí nechápe fungování současných „online“ komunit a politických proudů – většinou totiž nemají strukturu klasických hnutí, ale fungují spíše v logice volného fandomu, což ovšem nedochází politikům, kteří stále žijí v dojmu, že příslušní mladí extremisté mají své velitele, uniformy a tajné klubovny.

Bezradnost projevila i FBI, která pro tento typ střelců zavedla kategorii „nihilist violent extremism“, což je nebezpečně vágní nálepka a jiný výraz pro „cvok, kterému nerozumíme a nechápeme jeho politiku, ale byl hodně online“. A stejný typ myšlení projevil i guvernér státu Utah Spencer Cox, který prohlásil, že útok vyvěrá z „temné internetové kultury Redditu“ a s odkazem na nápisy na nábojnicích dodal, že neví, co ta slova znamenají, ale „jsou to jasné známky memefikace, která v naší společnosti probíhá“.

Potíž je ovšem v tom, že memy ještě nikdy nikoho nezabily. Z oblíbených videoher těžko vyčteme něčí politický názor a „online radikalizace“ je nicneříkající koncept. Rozumět všemu, co se děje „online“, je stále těžší a kromě času a pozornosti to vyžaduje i poznání, že žádné „online“ už neexistuje.

Dobře to vysvětluje například blogerka Katherine Dee, která podotýká, že nejen politici a řadoví občané, ale i někteří novináři, kteří předstírají, že „rozumí internetu“, ve skutečnosti o přesné podobě pravicových, levicových či jakýchkoliv jiných online subkultur nemají ani páru.

Mnoho lidí už má dnes sice jistou představu, že existují divná internetová místa, kde bují extremismus a toxické názory, ale tím jejich přehled končí, a vše pak mylně hážou do jednoho pytle – jsou to třeba nálepky typu „manosféra“, pod které se vleze vše od stydlivých teenagerů před zuřivé incely až po politické extremisty, i když spolu tyto skupiny často nemají mnoho společného a vzájemně se nesnáší.

To se ostatně ukázalo i v Kirkově kauze, kdy se na sítích (nejspíš mylně) spekulovalo i o tom, že by střelec mohl být tzv. groyper (mladí stoupenci ultrapravicového aktivisty Nicka Fuentese, který Kirka kritizoval zprava), a mnozí lidé si díky tomu poprvé všimli, že „radikální pravice“ není nejen v USA harmonický názorový monolit.

Dee i řada dalších komentátorů začala upozorňovat, že se tu negativně projevuje generační a technologický posun. Zvykli jsme si, že se kdesi „online“ dějí bizarní věci. Poptávka pak vytvořila nabídku a utvořila se skupina lidí hrdých na to, že jsou velmi „online“ a těmto proudům a subkulturám rozumí, což v praxi znamenalo, že tráví hodně času na sociálních sítích.

Byl to obor, ve kterém mnoho novinářů a influencerů z řad mileniálů udělalo kariéru, ale dnes už to je nesmyslná pozice – mimo jiné proto, že velká část důležitého dění se posouvá na neveřejné či poloveřejné platformy typu Discordu, různých streamů, chatů na Telegramu apod. a zíráním do Instagramu či X už toho o aktuálních novinkách a trendech moc nezjistíme.

Nevystačíme už si s povrchními „odborníky“, kteří sice ví, kdo jsou groypeři nebo furries, ale tím jejich přehled o internetové kultuře končí. Potřebujeme kvalifikované experty v řadě specifických sektorů – třeba znalce fungování algoritmů, principů online komunit nebo detailů politického extremismu. A hlavně bychom už měli opustit představy o specifickém „online“ světě.

Ten se totiž zcela prolnul se světem „reálným“. Pokud bych tvrdil, že rozumím sportu, a dokonale se tak vyznám v hokeji, boxu, biliáru i orientačním běhu, bylo by to směšné a stejně se to má i s přehledem o „online kultuře“. Nikdo nemůže rozumět všemu a nemusíme hořekovat, že někdo, kdo byl dříve velmi „online“ (a bral to jako mileniálskou generační chloubu), teď nedokáže rozklíčovat názory náhodného atentátníka z řad generace Z. Reálný život je prostě totéž, co „internet“, a hledat hranici mezi online a offline událostmi a fenomény je nesmysl.

V praxi by to mělo vypadat tak, že nejen novináři, ale i politici, učitelé, občanští aktivisté a kdokoliv, kdo nechce aktuální události jen nechápavě pozorovat, by neměli čekat na to, až jim novinky vysvětlí nějaký „expert na online svět“. Naopak by měli ve svých specifických expertních oborech sami znát a automaticky brát v potaz „staré“ i „nové“ aspekty daného problému – tedy třeba chápat, že pravicový extremismus není rozdělen mezi „offline“ poslance vykřikujícího v české Sněmovně a „online“ amerického youtubera, ale že jde o různé aspekty téže věci, které od sebe nelze oddělit.

Jen tak si totiž zachováme schopnost kritické analýzy aktuálního dění, neuniknou nám důležité náznaky a detaily a nenecháme se vodit za nos – třeba zmíněným kardinálem Dukou, který uvedl, že o osobnosti Charlieho Kirka až dosud vůbec nevěděl.

Je totiž zjevné, že buď kecá, nebo sice říká pravdu, ale v tom případě si dokázal s pozoruhodnou pohotovostí za pár dnů sladit notičky s aktuálními komunikačními taktikami americké krajní pravice. Na své mši totiž kromě Kirka zmiňoval i případ Ukrajinky Iriny Zarutské, kterou nedávno v Severní Karolíně ubodal Afroameričan Decarlos Brown Jr., a američtí konzervativní influenceři včetně Kirka se prostřednictvím intenzivní medializace její kauzy pokoušeli posilovat rasové napětí a zároveň odvádět pozornost od pro Trumpa nelichotivé Epsteinovy kauzy – a tyto konotace pochopí jen někdo, kdo se v příslušných „online“ kanálech dost orientuje a o Kirkovi se rozhodně nedočetl včera.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že se postupně obrací zavedené schéma. Byli jsme zvyklí, že na jedné straně existovali „normální“ lidé a vedle nich partičky podivínů z online subkultur, kterým málokdo rozumí. Čím dál větší podíl lidí je ale jaksi přirozeně online, a stranou se naopak odsouvá specifická skupina lidí se „starými“ mediálními a technologickými návyky, které bude čím dál víc ujíždět vlak.

Proto potřebujeme učitele, kteří tráví víc času na Robloxu a Twitchi, reportéry, kteří víc kysnou na oborových redditových či discordových fórech, nebo psychology, kteří víc hledí do TikToku, protože to vše jsou různé aspekty reálného světa, který nelze ignorovat.

Všichni bychom si také mohli občas opakovat pár základních maxim. Online kultura je kultura. Online politika je politika. Influenceři jsou mimořádně důležité celebrity, marketéři, politici a podnikatelé, nikoliv jen tancující teenageři. Někdy zastávají pozici vlivných novinářů, i když si o tom my v tradičních médiích myslíme své. Online svět je normální svět, což také znamená, že se v něm nikdy nelze zcela vyznat, a ne všechny jeho aspekty musíme každodenně vidět na ulici.

A když si tyto pravdy zvnitřníme, možná pak budeme věnovat pozornost podstatnějším věcem, nikoliv nesmyslným vtípkům naškrábaným na nábojnice.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.