Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Bylo by dost únavné vypočítávat, co vše mění a ovlivňuje nástup umělé inteligence. A aby toho nebylo málo, okolo AI se začala rojit strašidla. Nevíme sice, jak přesně vypadají, ale kupodivu mají známá jména i profese – někde v digitálním éteru bloudí třeba strážce majáku Elias Thorne.
Pokud používáte ChatGPT, Claude či Gemini a chatbot vyzvete k vyprávění příběhu, podivně často se ve výsledné historce objevuje několik konkrétních jmen a povolání. Tohoto fenoménu si všimli vědci z americké Cornell University, kteří rozsáhlou analýzou zjistili, že chatboty jsou posedlé postavami, které se jmenují Elias, Mara či Elara, a nejspíš pracují jako strážce majáku, hodinář či knihovník.
Tito fantomové se navíc nedrží jen v mantinelech příběhů sepsaných AI a začali prosakovat do dalších oblastí internetu – Elias Thorne (i toto příjmení se objevuje podezřele často) začal být také autorem rychle vydávaných AI knih na Amazonu nebo protagonistou generických AI videí na YouTube.
Zmíněné modely byly zčásti trénovány na stejných datech a zároveň byly instruovány, aby se kvůli hrozícím právním sporům vyhýbaly postavám a motivům chráněným autorským právem a ignorovaly obsah, který by mohl mít erotický charakter. To následně vedlo k různým zkreslením a výsledkem pak byl onen úzký soubor „bezpečných“ jmen, povolání a lokalit, ke kterému se chatboty ve svých vyprávěních uchylují.
Celá věc má tedy zjevně prozaické vysvětlení, ale snadno také svádí k tomu, abychom začali spekulovat o paranormálních jevech – je přece zvláštní, že z nekonečného množství variant na nás tak často vypluje právě jistý strážce majáku, na kterého pak jakoby náhodou narážíme leckde jinde. A zdaleka to není první ani poslední případ, kdy v AI začalo strašit.
Už v roce 2022, tedy hned po nástupu DALL-E a dalších AI obrazových generátorů, se roztočila kauza okolo přízraku jménem Loab. Při tvorbě AI obrázků se tehdy v různých kontextech začala vynořovat hororově působící tvář neznámé ženy, občas také doprovázená popiskem „Loab“.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
I zde za vše mohla technická chyba – při používání tzv. negativních promptů se model snažil, aby se výsledný obraz jistému logu či postavě podobal co nejméně, a výsledkem mohly být „vadné“, děsivě vypadající obrázky. A rovněž to byl ideální materiál pro internetovou creepypastu, tedy komunitní hororová vyprávění – vždyť co může být hrozivějšího než přízrak, který na vás z obrazovky vypluje po zadání zdánlivě nevinného pokynu.
V mapování nových digitálních přízraků a záhad by šlo ještě dlouho pokračovat. V současnosti se třeba na TikToku šíří trend tzv. Farlands, tedy pokřivených, bizarních a nesmyslných videí, na která údajně narazíte, pokud scrollujete feedem příliš dlouho (podobně, jako se na dálných okrajích videoherního světa Minecraftu začne rozpadat krajina), nebo do vyhledávání místo běžných slov zadáte jistý chaotický číselný kód. A pak tu jsou samozřejmě nedávným filmem zpopularizované Backrooms, o kterých ještě bude řeč.
Zdá se, jako bychom měli neukojitelnou touhu po tajemnu a nadpřirozenu, a zároveň si do odlehlých koutů digitálních platforem promítali nejrůznější traumata a úzkosti – podobně, jako když jsme v dětství museli pro brambory do temného sklepa. Ona nová, „digitální“ strašidla sice vypadají trochu jinak než ta tradiční, což ale není vůbec překvapivé. Podoba duchů a strašidel totiž byla vždy těsně spjatá s rozvojem komunikačních technologií. A dobře to jde ilustrovat třeba na tom, proč bývají duchové zpravidla poloprůhlední, bílí a poletující.
Strach z minulosti a přízraky na negativu
Zdaleka totiž takoví nebyli odjakživa – ještě ve středověkých vyprávěních často figurují duchové, kteří byli až nepříjemně fyzicky hmotní, podobní živým lidem, a často se se svými oběťmi přízemně rvali a tloukli. Na přelomu 18. a 19. století je ale začaly nahrazovat dnes mnohem populárnější éterické přízraky. Nemohla za to jen prostá změna vkusu, ale především společenské a ekonomické posuny, které v knize The Ghost: A Cultural History před několika lety velmi poutavě popsala britská spisovatelka a kunsthistorička Susan Owens.
Důležitou roli samozřejmě sehrálo osvícenství – mezi lidmi začala slábnout víra v čarodějnice či upíry, kteří zcela hmatatelně a prozaicky kráčejí po světě. Úzkosti a spiritualita nás ale neopustily a strašidla se jen začala přesouvat do více přízračné roviny.
Svět se začal rychle měnit a minulost dostala děsivý nádech. Owens to popisuje na příkladu tehdy populárních gotických románů, jejichž autoři začali přízraky hledat právě v rozpadajících se historických ruinách, kde najednou začala strašit temná a zpátečnická stará doba. Romantickou zálibu v historii podpořil i odpor k ubíjející realitě sílící průmyslové revoluce, kvůli které navíc do hry vstoupily nové technologie.
Velký vliv měla i zdánlivě malá, banální technická zlepšení – rozmach laciného masového tisku nejen ve viktoriánské Británii podpořil oblibu hororového čtení, a duchové začali být více éteričtí už jen kvůli tomu, že se více rozmohly akvarelové barvy navádějící k více rozostřenému ilustrátorskému stylu. Zásadní změnu ovšem přinesl vynález fotografie a telegrafu.
Owens upozorňuje, že nová, futuristicky působící technologie paradoxně otevřela široký prostor pro nadpřirozeno – když se najednou objevil přístroj, díky kterému lze snadno odesílat a přijímat zprávy ze vzdálených zemí, proč by stejným způsobem nebylo možné komunikovat se záhrobím?
Rozvoj spiritismu tak šel ruku v ruce s rozmachem telegrafu, protože mezi cvakáním morseovky a klepáním duchů na spiritistický stolek přece není žádný rozdíl. Když první fotografové kvůli dvojité expozici na negativech poprvé uviděli „duchy“, rychle začali vyrábět různé „nadpřirozené“ montáže zachycující zesnulé příbuzné, a kvůli technologickým limitům rané fotografie dostali duchové onen dodnes populární styl poletujících poloprůhledných přízraků v bílých róbách.
V divadlech a kabaretech se také objevily světelné triky vytvářející primitivní „hologramy“ se vznášejícími se strašidly, a i když mnozí varovali, že jde o laciné podvody a iluze (jako třeba v této půvabné dobové publikaci jménem Spectropia), na popularitě jim to neubralo.
Do každé nové technologie se promítala stále stejná lidská trápení – strach z neznáma, smutek ze smrti blízkých i nezpracovaná traumata vyplouvající z minulosti – a spolu s technologickými novinkami dál mutovali i duchové. Když telegraf nahradil telefon, strašidla se vykašlala na klepání a začala rovnou mluvit do sluchátka. Hlasy ze záhrobí se začaly množit i po nástupu radiového vysílání, a když se v 50. letech 20. století poprvé objevily dostupné přístroje pro amatérský záznam zvuku, s takzvanými EVP signály (tedy nadpřirozenými elektronickými hlasy) se roztrhl pytel.
Stejný proces se opakoval u televize, protože i v zrnitém šumu prázdných kanálů jde uprostřed noci zahlédnout leccos. Rozmach VHS technologie a videokamer byl pro lovce duchů doslova dar z nebes – mnozí si ostatně pamatujeme, jak jsme v kině zatínali nehty do sedadel u Záhady Blair Witch – a pak už byl jen krůček k tomu, aby strašidla ochotně zabydlela temné kouty internetu.
Nová doba, staří duchové
Technologický rozvoj víru v nadpřirozeno neoslabuje, často je to právě naopak – ostatně už jsem v tomto newsletteru psal o nejednoznačném vztahu vědy a nadpřirozena nebo o nečekaně nedávných čarodějnických procesech. Projevuje se to také v současnosti a lze to doložit daty: Například v USA od 70. let stoupla víra v duchy téměř trojnásobně, a i jinde bude situace podobná.
Tento paradox je ale docela pochopitelný a dobře ho osvětlují právě historické paralely. Je fascinující, jak moc současný rozmach spirituality a „digitálních“ strašidel zrcadlí dění ve viktoriánské Anglii, které ve své knize popisuje Owens. Žijeme totiž v takřka shodných společenských a ekonomických kulisách.
V první řadě je tu obava z nových, nedostatečně zažitých technologií, které nás mohou ohrozit a také ještě často dobře nerozumíme jejich fungování. Hrátky průkopníků fotografie jsou totéž, jako když jsme začali hledat podivnosti na prvních AI obrázcích. Když nám počítač napadne vir či hacker, připomíná to nevysvětlitelné jevy, které na půdě provádí poltergeist. Technologie mohou být nástrojem k lovu duchů, ale zároveň jim otevírají nový prostor – ostatně už ve Stokerově Drákulovi si protagonisté v honbě za prastarým monstrem pomáhali i telegrafem, fonografem, psacím strojem nebo prvními kompaktními fotoaparáty.
Vedle toho je tu také strach z minulosti, která nás nepřestává děsit. Ostatně ani samotný internet už není nejnovějším místem. V jeho koutech padá prach na zapomenuté stránky a platformy, smutek a úzkost budí i profily a účty zesnulých, se kterými si sociální sítě často stále neumí poradit. V duchu tzv. hauntologie nás straší nemrtvé vize budoucnosti, které se nikdy nenaplnily, nebo historie, kterou jsme sotva opustili.
Není náhodou, že fenomén Backrooms bývá někdy přirovnáván právě ke gotickému románu – liminální prostory opuštěných kanceláří či nákupních center jsou pro dnešní adolescenty stejně přízračné, jako byly pro romantické spisovatele rozpadající se ruiny hradů a klášterů. I děj nové filmové adaptace Backrooms je zasazen do začátku 90. let, snímek si libuje v zrnité estetice VHS záznamů a teenagery v něm straší podivné ozvěny nepoznané minulosti, kdy ještě lidé houfně chodili do obchoďáků a pracovali v kancelářích, nikoliv u laptopů v posteli.
A i když mohou nová digitální strašidla působit jako nehmatatelné a nejisté stíny, opak je pravdou. Owens ve své knize popisuje také spor, který v 19. století vybujel okolo duchů a strašidel a dodnes zásadně ovlivňuje hororový žánr. S pokrokem vědy a osvícenství se strašidla začala stále více internalizovat a duchové začali být chápáni jako mentální projekce našich úzkostí a traumat. Paralelně ovšem přežívala stará tradice víry ve vnější, „skutečné“ přízraky a zlo, která od té doby opakovaně vyvěrá na povrch.
Proto také bývají mnohé asijské horory s jejich vnější, autonomní hrůzou často děsivější než ty západní, psychologizující a metaforické. Tvůrci snímku Backrooms ke své škodě zvolili druhý jmenovaný přístup, a i když samozřejmě potutelně naznačují, že ony nekonečné prostory s mihotavými zářivkami mohou být reálné, ve výsledku je vykládají především jako metaforu psychických problémů protagonistů.
Hrozivost původního internetového vyprávění ovšem spočívala právě v tom, že ony Backrooms jsou skutečné – prázdné obchoďáky, garáže či letištní chodby ostatně nepopiratelně existují – a podobný, paradoxně „staromódní“, středověce reálný charakter mívají i další digitální strašidla a záhady. Elias Thorne není mentální projekce, ale v AI povídkách skutečně okouní, byť se tam zhmotnil díky chybě v kódu. Prázdné digitální půdy a sklepy plné fotek a příběhů mrtvých lidí rovněž existují, a sítěmi bohužel bloudí i ošklivě skuteční predátoři.
V době, kdy si lze povídat s něčím, co pro laika může působit jako „inteligence“, je snadné uvěřit, že je v digitálním prostoru možné i leccos jiného – úplně stejně, jako se tento prostor k imaginaci otevřel po zavedení telefonu či rádia. Občas mohou být tato staronová strašidla nevinná, poslouží k zábavě nebo i léčivé konfrontaci našich traumat a obav. Jindy se však zhmotňují skutečně nebezpečně, třeba když někdo začne v realitě hledat Slendermana z internetové creepypasty nebo na ulicích úkosem pozorovat cizince, které si ztotožňuje s jejich hrozivými karikaturami z AI dezinformačních memů.
V závislosti na aktuálních komunikačních technologiích mohou strašidla vypadat jako hnijící upíři, poletující bílé přízraky, odhmotněné klepání a hlasy v éteru nebo obličeje vykukující z AI ilustrací. Pořád tu ale jsou s námi. S rozvojem vědy a techniky nemizí, daří se jim v nezměněné míře, a od našich předků žijících v hrůze z čarodějnic se ve skutečnosti moc nelišíme. Většinou si to nechceme přiznat, protože prázdné kanceláře a nevysvětlitelné záseky chatbotů jsou přece něco úplně jiného, ale zježené vlasy nás nakonec stejně usvědčí ze lži.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
