Proč vlastně obdivujeme „chlapy“ a skoro všechno „chlapské“?

Když ministr školství Vladimír Balaš oznámil, že rezignuje, předseda STAN Vít Rakušan to ocenil i těmito slovy: „Děkuji mu i za jeho úsudek, že skutečně nemá úplně nejlepší zdravotní stav a únava mu neumožňuje tak energický výkon, jak by potřeboval. Z mého pohledu je to chlapské rozhodnutí.“

Další veřejná pochvala za „chlapské rozhodnutí“ je příležitostí k zamyšlení nad postavením chlapů, chlapství a chlapských klišé v jazykové praxi. Jde o všechna ta poplácávání po zádech za „chlapská slova“ a „chlapská řešení“ anebo výzvy, aby se někdo k něčemu „postavil jako chlap“, což v řeči politiků obvykle znamená, že si má dotyčný sbalit svých pět švestek a jít.

Speciálně politika tímhle testosteronovým dialektem nasákla za poslední léta až běda.

To, co říkal pan Rakušan, se ale dá číst dvojím způsobem – buď jako další ukázka zaběhnuté jakochlapské rétoriky, anebo, což by bylo povzbuzující, jako pootočení významu „chlapství“: chlapské je i přiznat slabost, ubrat, nehrát si na tvrďáka a nejet nonstop, netvářit se za každou cenu jako borec a mistr světa.

Abychom si to objasnili patřičně testosteronizovaným jazykem: Chlapské je mít koule na to říct: Já už to nedávám.

O tom, že by rozpuštění chlapských stereotypů prospělo nejen skutečné rovnosti mužů a žen, ale taky mužům samotným, rozhozeným z tlaku, aby ustavičně byli „chlapi jak se patří“, se psaly a píší celé knihy. Jenže tomu brání to, jak mluvíme.

Už to, že ministr Balaš je muž, představuje jazykovou výsadu: za „chlapské rozhodnutí“ by žádná ministryně diplom dostat nemohla. „Zachovala se jako chlap,“ – fakt ne. „Zachovala se jako ženská,“ nebo dokonce „jako baba“ (dobře slyšíme slovo „zbaběle“) – no tak to už neřekne vůbec nikdo. Tak proč gratulujeme chlapům k osvědčenému chlapství? A je k čemu? Že nepláčou?

Pochlapit se, vzmužit se, chovat se mužně, být mužem činu, postavit se k něčemu „jako chlap“. Tohle pořád je, nic naplat, první signální soustava mateřštiny. „Mužský“ jazykový kontext se častěji točí kolem uznání, ten „ženský“ spíš sbírá despekt. Viz třeba význam dvojice zmužilý/zženštilý.

Mimochodem, když se dozvídáme, že nějací sportovci skousli porážku chlapsky nebo si to po zápase vyříkali jako chlap s chlapem, co by měly adekvátně dělat třeba hokejistky? Bulet? Ječet „jako bláznivé ženské“? Čeština radí blbě.

S prefabrikovaným chlapstvím se dá těžko hnout nejen kvůli jazykovému dědictví, ale taky proto, že – což s jazykem souvisí – skvěle prodává. Marlboro Man je už po smrti, ale machokomerce rozhodně nevymřela. „Žít jako chlap je s esúvéčkem jednodušší,“ dí reklamní titulek a článek obsahuje i návod, jak velkou káru používat: „Dopoledne tedy podepíšete významný kontrakt, odpoledne se vrátíte domů s košem hub, nebo kbelíkem ryb. Jste přece všestranní lovci!“

Alfasamčí stereotypy můžou někomu připadat legrační. Ale ve skutečnosti roli „správných chlapů“ nepředepisují o nic míň než v dobách, kdy reklamu dělali toxicky maskulinní Šílenci z Manhattanu. Chlapská identita je o šedesát let později možná otřesená a možná komplikovaněji dosažitelná, to ale neznamená, že ji nemáme dnes a denně před očima – jako úkol nebo jako iluzi.

Politická hatmatilka chlapská klišé vytrvale podporuje. „Postavte se k této situaci jako správný ministr, jako chlap a okamžitě nařiďte taková řešení, která tuto situaci zastaví, nebo odstupte!“ – „Se Švejdarem jsem měl konfliktní vztah, jako chlap mi ale potvrdí, že jsem žádné informace o kauze neměl.“ – „Jiří Zimola se zachoval jako chlap,“ uvedl v SMS zprávě Hašek. – Nečas poděkoval Topolánkovi za chlapské rozhodnutí. – „Rád bych ho požádal, aby to zvážil a chlapsky rezignoval sám, protože by nám ušetřil spoustu starostí,“ pravil Vondráček. – „Je to chlapské,“ sdělil Foldyna Právu. A tak dále.

Proč je asi v politice málo žen? Protože se tam mluví jako v pánské šatně. Ale není to doména politiků – obdiv ke všemu „chlapskému“ a „mazáckému“ prostupuje češtinou skrznaskrz. Muži i ženy, machři a sněženky, jsou zakletí do řeči, bohužel.