Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Stále častěji slyšíme, že někdo něco „odmítá“. Odmítání je populárním zesilovačem nesouhlasu. Přidává do něj šmah a vzdor. Odmítá se všechno možné - od Green Dealu přes něčí názor až po existenci Boží.
Odmítání už zdaleka neznamená jen „odmítnout něco udělat“. Například odvolat poznatek, že Země se točí. Jmenovat ministra. Rezignovat na funkci. Odmítnout poslušnost jako kůň na dostizích. Nejen to, význam odmítání je mnohem širší a někdy ne úplně zřejmý. Začalo se používat jako synonymum pro to, že se nám něco nelíbí. A že to - my sami nebo v celé ČR - nechceme.
Jen obyčejně nesouhlasit by ale nestačilo, proto „odmítáme“. Tím se otevírá příležitost odmítanou záležitost jakoby vetovat, dělat z ní něco nemožného, až lživého - bez ohledu na to, jestli skutečně lež obsahuje nebo ne. Můžeme se u toho tvářit, že správně by ta věc neměla vůbec existovat. A že pro nás, co ji odmítáme, vlastně neexistuje už teď.
Odmítat je jako bořit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí: slovní a fyzická podoba odmítání k sobě mají blíž, než se zdá. Přece se také říká, že hokejista „odmítl protihráče“, což vyjadřuje, že ho odstavil od puku. Prakticky vygumoval.
V novém vládním programu se o odmítání něčeho dočteme celkem devětkrát, což je dosavadní rekord: Fialova vláda odmítala dvakrát, první Babišova vláda třikrát a Sobotkova vláda v roce 2014 ještě ani jednou.
V politice se samozřejmě vyskytují i situace, kdy je mluvit o odmítnutí plně namístě - takhle se odmítá Mnichovská dohoda nebo okupace Ukrajiny. Ale v běžném slovním ping-pongu by se dalo klidně ubrat a nepsat hned „Trump odmítl, že by se ve Venezuele mohly konat volby“. Trump zkrátka (zrovna to odpoledne, kdy se vyjádřil) volby nechce. To až jazyk z toho dělá nekompromisní gesto, jako by číšník přinesl vystydlou polévku a potentát talíř odstrčil: Tohle vám odmítám jíst!
Když čteme, že poslanec X „odmítl“ to, co prohlásil ministr Y, zní to jako škrt pera skřípějícího po papíře. Odmítnuté neplatí, je anulováno. Proto je odmítání tak oblíbené.
Fialova vláda měla v programu například „odmítáme NIMBY efekt“. Což je dobrá ukázka, že odmítnout se dají i jevy, zatím jen ty společenské a ne ty přírodní, ale když to takhle půjde dál, začnou politici „odmítat“ sucho nebo déšť. Odmítáme bouřku! Zemětřesení v ČR nechceme!
Odmítání něčeho se vyvinulo v až příliš univerzální, amorfní obrat. Říkat všemu „odmítání“, to jsme na tekutých píscích.
Stojí za to hledat i subtilnější, nedoceňovaná slova jako popřít, odepřít, nepřijmout, neuznat, odvrhnout, nevyhovět, nechtít, zpěčovat se, a kdybychom byli jo cipmrlich, rozlišovat „odmítnout“ od „zamítnout“. Nespokojit se automaticky s tím, že někdo sebevědomě odmítá. Ve skutečnosti může jít o pobídku ke zvědavosti, co se tím odmítnutím doopravdy myslí a co je za ním třeba schované. Odmítnutí působí kategoricky, ale není to konec příběhu.
