Článek
Spojit do jednoho ministerstva obranu a životní prostředí vypadá jako pošetilý nápad. Rovnou řekněme šílený. Že mají obě niterný vztah k zelené barvě, to by bylo trochu málo.
A přece! Náčelník štábu a ředitel národního parku, i poradce pro opevnění a zmocněnec pro tajemnou krásu krajiny, ti všichni najdou společnou řeč snáz, než by si kdo pomyslel. A navíc v nejvyšším státním zájmu. Sledují stejné cíle, a když potáhnou za jeden provaz, budeme v bezpečí.
Připomněla to tento týden eurokomisařka pro životní prostředí Jessika Roswallová, která navštívila divočinu v pohraničí Polska a Finska. Seznámila se s tím, jak tu prospívá zarostlá příroda a jak lesy a mokřady vytvářejí terén, který je stěží prostupný - a to i pro případné invazní jednotky.
„Investovat do přírody a využívat ji jako přirozenou ochranu hranic je nutné a zároveň to zvyšuje biodiverzitu. Je to win-win,“ řekla pak deníku The Guardian. Jediným poraženým zůstává nepřítel. Neprojde. Pěchota zabloudí, tanky zapadnou do bažin.
Tenhle způsob uvažování o obraně - dvě mouchy, tedy bezpečí a příroda, jednou ranou - je bez ironie sympatický. I když nejde o nic objevného a i když v 21. století naráží na zjevné limity, které stratégy v minulých staletích trápit nemusely. Proti náletu dronů ani útoku hackerů nám neprostupné pohraniční lesy nepomohou.
Ale v případě pozemních operací jde o návrat k mnohokrát osvědčenému předpokladu. Češi a jejich předkové, skrytí za hradbou hor v čele s Královským hvozdem, o tom něco vědí. Dostat se sem s jízdou a povozy nebylo jen tak. A když už to nepřítel zkusil, počíhali jsme si na něj v průsmyku. Kdybychom bývali žili v širé zemědělské krajině, vypadaly by naše dějiny jinak.
Obecně divoká příroda prospívá partyzánskému způsobu boje a umožňuje vítězit i proti početní a materiální přesile. Důležité je také to, že zatímco se nepřítel trmácí džunglí v CHKO, naše strana získává čas na přípravu tvrdé odpovědi.
Historie pamatuje i nezdary, kdy příroda-zbraň nepomohla. V roce 1940, ačkoli se to považovalo za velmi nepravděpodobné, wehrmacht za přispění pervitinu pronikl Ardenami. V roce 218 před naším letopočtem, ačkoli se to považovalo za vyloučené, Hannibalova armáda i s válečnými slony přešla Alpy. Ale to jsou výjimky.
Příběhy Napoleonova a Hitlerova debaklu v Rusku podtrhují, že nepostradatelnou součástí obranného plánování mají být i sekce pro boj s klimatickou změnou. Dlouhodobé strategické myšlení, win-win!
Česko, kterému navíc nehrozí útok z moře, je pro obranu přírodou přímo předurčené. Pokud se Motoristé na MŽP nedopustí taktických chyb typu zrušení Chráněné krajinné oblasti Soutok, která jihovýchodní hranici dnem i nocí střeží prostřednictvím Moravské Amazonie.
Vsadit v obranné koncepci na přírodní překážky a bezzásahové zóny má jednu nepopiratelnou nevýhodu. Říct, že příroda si poradí sama a my si poradíme přírodou, to by vyšlo relativně lacino. Obnova mokřadů a řízené zarůstání pohraničního terénu sice něco stojí, ale na pět procent HDP se to vyšroubovat nedá. A až zjistí, že masivně zvyšujeme své výdaje na obranu investicemi do pralesů, bude se Trump zlobit. Ještě víc.
Rizikem je také potenciální kompetenční spor. Kdo bude spojenému ministerstvu životní obrany velet? Ekologický voják, nebo vojenský ekolog? Šance obou jsou rovnocenné. Vždyť přece už dobře víme, že i podceňované životní prostředí je ve skutečnosti silovým resortem.
