Článek
Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!
Zdravotnictví se podobně jako další oblasti české politiky ocitlo v poněkud otupělém bezvládí. Je to fáze, pro niž italský marxistický filozof Antonio Gramsci vymyslel dramatický citát „staré umírá a nové se nemůže zrodit“ a která připomíná nekonečné nedělní odpoledne popsané britským spisovatelem Douglasem Adamsem jako „dlouhý temný čas svačiny duše“.
Prostě se toho moc neděje, ačkoli všichni cítíme, že by se něco dít mělo. Odcházející garnitura se tváří, že má hotovo, a do nástupu nové zbývají v lepším případě ještě týdny. Zdravotnictví je na tom oproti jiným oblastem ještě o něco hůř. Ve školství, dopravě nebo sociální politice může být očekávaný nástup „nového“ do jisté míry nahrazen aktuálním sporem mezi odcházející a nastupující vládou o státní rozpočet a jeho kapitoly.
Rozpočtová kapitola Ministerstva zdravotnictví je ale systémově nevýznamná. Zdravotnický systém, ač je objemem peněz srovnatelný se systémem důchodovým, nezávisí na politickém sporu o výdaje státního rozpočtu, ale na rozhodnutí jediného ministra a jeho úhradové vyhlášky. A ta je na příští rok hotová, vydaná a platná. Je sice příšerná, ale na rozdíl od návrhu státního rozpočtu ji nelze nikomu „vrátit k přepracování“ ani pozměnit v nějakém ekvivalentu druhého sněmovního čtení. A vlastně ani novelizovat.
Vyhláška prostě je. A na rozloučenou v ní ministr Vlastimil Válek vyhlašuje, že systém veřejného zdravotního pojištění je odsouzen k vyčerpání zbytku svých rezerv tam, kde ještě nějaké jsou, a k pozvolnému zhroucení tam, kde už žádné rezervy nezbyly. Vy si s tím nějak poraďte a já se vracím do Brna.
Proti vyhlášce se mohl zvednout aspoň symbolický odpor. Správní rada Všeobecné zdravotní pojišťovny schvalovala v pondělí zdravotně pojistný plán (něco jako rozpočet pojišťovny) a někteří její členové hlasovali proti, což je neobvyklé. Neschválení plánu by sice vyhlášku nepřepsalo a pojišťovna by se jí nakonec musela nějak přizpůsobit, ale bylo by silným signálem, že Válkův rozlučkový předpis je hospodářská nehoráznost.
Leč nestalo se. U většiny z třicítky politických nominantů, kteří tvoří správní radu, zvítězila železná stranická disciplína nebo loajalita ke statu quo v instituci, která jim čtyři roky poskytuje příjemný přivýdělek.
Největší zdravotní pojišťovna si tak schválila plán hospodaření, v němž jsou příjmy o 13 miliard nižší než výdaje. To je bezmála dvojnásobný deficit, než s jakým počítal výhled, který je součástí plánu hospodaření na letošní rok.
V normální firmě, třeba v normální pojišťovně, by takový krok šel omluvit snad nějakým velkolepým investičním nebo akvizičním plánem, mohutným rozvojovým projektem nebo jiným návratným výdajem. Ve VZP nikoliv. Deficit bude spotřebován úplně stejně jako všechny ostatní prostředky, na efektivitu se nehledí a o investici nebo jakékoli návratnosti nemůže být řeč.
Prostě se „projí“ (ve skutečnosti „propečuje“) zhruba polovina zbývajících rezerv, druhá polovina bude možná stačit na rok 2027 a pak už jenom zhasnout a zavřít. Plány ostatních pojišťoven budou vypadat podobně, jen už některé možná nebudou pracovat ani s výhledem na rok 2027. A jiný plán v danou chvíli na stole není.
Nějaké naděje na „jiný plán“ pro celé zdravotnictví jsou vkládány do pravděpodobného budoucího ministra Adama Vojtěcha, proto čekání na jeho nástup působí tak nekonečně (ve skutečnosti zatím nedochází k větším prodlevám ve srovnání s mezivládím před čtyřmi lety). Nicméně je třeba si férově říct, že většina těchto nadějí je nejspíš předem odsouzena ke zklamání.
Jednak proto, že politici hnutí ANO mají na klasické střídání prvku očekávání a prvku zklamání velký talent.
Stačí se podívat na zmíněný osud státního rozpočtu na příští rok. Andrej Babiš odvážně a sebevědomě sliboval, že návrh Fialovy vlády použije jako vehikl, z nějž jeho poslanci ve druhém čtení předem nachystanou sérií změn udělají nikoli dokonalý, ale použitelný plán státních financí. A tím zbaví zemi hrozby rozpočtového provizoria bez nutnosti mít ustavenou vlastní vládu. Znělo to skutečně zajímavě a všichni jsme se těšili.
No a víte, jak to dopadlo? Poslanci ANO nic měnit nebudou. Předem připravená série změn rozpočtu zůstane v Babišově šuplíku. Nová většina pošle rozpočet zpátky Fialovu kabinetu. Ten jej (překvapivě!) nepředělá tak, jak si Alena Schillerová představuje. Ale to se zjistí až někdy v půlce prosince. Takže rozpočtové provizorium bude nevyhnutelné a musíme jen doufat, že nebude trvat déle než v roce 2022.
Osud mnoha odvážných a sebevědomých plánů Adama Vojtěcha může být dost podobný.
Druhým důvodem, proč být s nadějemi vkládanými do nového ministra opatrný, je čas. Vojtěch má dobré plány – posílení a odpolitizování pojišťoven, omezení vlivu úhradové vyhlášky, zvýšení důrazu na kvalitu a efektivitu péče… Ale to všechno chce svůj čas. Zatímco finanční požár ve zdravotních pojišťovnách zuří teď – a nedej bůh, aby přišla nějaká mimořádná událost covidového typu.
Takže jak vypadá pesimistický (nebo realistický) výhled na budoucí dění? Je možné, že Vojtěch ještě během roku 2026 vymyslí mechanismus, jímž by pojišťovny finančně sanoval – cesty jsou, vesměs ale vyžadují změnu zákona. Zdroje sice nejsou, ale to bývá málokdy překážka. Zvláště jestli už rozpočet na rok 2026 bude v režii nové vlády a jestli se Babišův kabinet rozhodne ignorovat pravidla rozpočtové odpovědnosti, třeba tam Vojtěch těch potřebných 20 nebo 25 miliard nějak prolobbuje.
Tím se systém „stabilizuje“. A se „stabilizací“ opadne motivace i vůle k dalším změnám. Injekce v nízkých desítkách miliard by asi dokázala zajistit, aby se systém začal znovu finančně hroutit zase až za příští vlády.
Anebo Vojtěch splní jeden svůj záměr, který může realizovat i bez změny zákona – v podstatě vyřadí sám sebe ze hry o úhradovou vyhlášku. Už to jednou udělal. V roce 2019 vzkázal zástupcům vyjednávajících lékařů, že pokud se se zdravotními pojišťovnami nedohodnou na úhradách, budou toho litovat, protože úhradová vyhláška jim rozhodně žádný nárůst úhrad nezajistí. Dohodli se tenkrát – poprvé a naposledy v historii – všichni.
Pokud by Vojtěch našel odvahu k tomuto kroku, znamenalo by to, že pojišťovny přijdou za poskytovateli péče a řeknou jim, že v roce 2027 dostanou za péči dejme tomu o pět procent méně peněz než v roce 2026. To se stávalo i dříve – řešilo se to „nedohodou“ a následným leštěním klik na ministerstvu. Pokud Vojtěch leštění klik zatrhne, respektive vzkáže, že úhradová vyhláška v případě nedohody neposkytne lepší podmínky, než nabídly pojišťovny, bude výsledkem velký křik.
Nejpozději v říjnu (ale spíš dřív) pak přijde stávková pohotovost lékařů a další protesty. A mnoho řečí o omezení péče, z nichž některé budou mít racionální jádro. Bude velmi těžké to zvládnout. Umí si někdo představit, že to Adam Vojtěch ustojí? Přesněji řečeno, že to ustojí Adam Vojtěch, který bude mít za zády Andreje Babiše a Tomia Okamuru?
Na nedávném akademickém semináři v Národohospodářském ústavu Akademie věd, který byl věnován úhradové vyhlášce na rok 2026, vystoupil i Tomáš Troch, ředitel ministerského odboru regulace cen a úhrad, který má tvorbu vyhlášky na starost. Mimo jiné s mírnou nadsázkou a nesmírnou bohorovností prohlásil, že „úhradová vyhláška není deficitní, jen příjmy zatím nebyly navýšeny“. A v poutavé přednášce opřené o teorii her a vězňovo dilema dokládal motivaci nastupujícího ministra zvýšit příjmy systému, a sanovat tak brutální ztrátu, kterou mu Válek (a Troch) nachystali do šuplíku.
Bylo to velmi poučné. A také trochu děsivé. Kromě úřednického cynismu hlavně proto, že měl nejspíš pravdu.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
