Hlavní obsah

Nejhorší tramvajové neštěstí: Řidič tušil, že to nebrzdí. Ale vyjel

Foto: Archiv Ústí nad Labem / usti-nad-labem.cz

Dobový snímek z místa neštěstí na Bukově, Ústí nad Labem, 13. července 1947.

Reklama

14. 7. 2020 13:54

Ta zpráva šokovala celou republiku. Dobové noviny informovaly o obrovské tragédii, která se v neděli 13. července 1947 odehrála na ústeckém předměstí Bukov. V součtu zahynulo 30 lidí, téměř 100 se zranilo.

Článek

I po všech těch letech – letos již třiasedmdesáti – platí, že nic horšího se v historii tramvajové dopravy na území republiky nestalo.

Byl teplý nedělní podvečer, před pátou hodinou, když se výletníci začali vracet do města. Vypravili se do lesů nad Ústím nad Labem na procházku, sběr malin a borůvek, a teď čekali v Telnici na tramvaj do centra. Mnozí si nesli bandasky se svými úlovky, mnozí při čekání na tramvaj mlsali zmrzlinu.

A pro mnohé to byla poslední jízda.

Stroj nezvládl prudké klesání a vykolejil. Zpráva městského archivu v Ústí popisuje nehodu následovně: „Souprava plně obsazena cestujícími výletníky, kteří se vraceli z Telnice spojem v 16.38 hodin, vykolejila v místě za Valerovým kopečkem na Bukově. Soupravě selhaly brzdy, v zatáčce motorový vůz vyletěl z kolejí a narazil do železného sloupu elektrického vedení.“

Přetížená tramvaj

Následky byly katastrofální. Přímo na místě zahynulo podle dobového policejního protokolu, který zveřejnil dopravní portál ČNDS (externí odkaz zde), devatenáct osob. Včetně řidiče Oldřicha Ridvana. „Asi 110 osob zůstalo těžce a lehce zraněno. Celková bilance ke dni 15. července 1947 je 30 mrtvých, 41 těžce a 24 lehce zraněných,“ stojí v něm.

Dnes bezpochyby víme, že na vině bylo značné přetížení tramvaje. Vozy, které tehdejší ústecké pouliční dráhy používaly, byly stavěny pro maximálně 44 osob. Jenže v den nehody se do dvou souprav namačkalo na 140 lidí.

„Když řidič Ridvan chtěl vlak zastaviti ve stanici Valerův kopeček, neovládl jej a projel tuto stanici plnou rychlostí. Do stanice Bukov, která je vzdálena asi 430 m od stanice Valerův kopeček, vjel vlak rychlostí asi 60 až 80 kilometrů. Za této rychlosti se vlak u výhybky vedoucí na druhou kolej rozkymácel a levou stranou střechy motorového vozu narazil na železnou konstrukci stožáru trolejového vedení stojícího asi 50 cm od tratě. Nárazem na stožár byla stržena střecha u motorového vozu a vlečný vůz vykolejil a plnou vahou narazil do uvedeného stožáru,“ zrekonstruovali policisté.

Oba vozy se pak převrátily na zem. Síla nárazu katapultovala utrženou střechu do vzduchu, pak prudce narazila do zadní části tramvaje číslo 5. Spoje, který stál na vedlejší koleji - připraven k odjezdu. Řidič tu čekal, až jej druhá souprava mine – v daném úseku byla trať jednokolejná.

Takto okamžiky po neštěstí popsal deník Práce: „Zvířená oblaka prachu se zvolna rozplývají. A již je slyšet zoufalé volání o pomoc. Tlak, vzniklý srážkou, byl tak velký, že trhal cestujícím ruce a nohy. První na místě neštěstí byli okolní obyvatelé, kteří se holýma rukama pustili do trosek a snažili se pomoci. V této chvíli bylo málo aut, ale již za několik okamžiků přijížděla auta ze všech směrů, hlavně od cirkusu Kludský, kde se konalo představení. Vzápětí přijížděli členové SNB, ale ani ostatní složky nezůstaly pozadu. Před 17. hod. již byla většina zraněných v nemocnici.“

+1

Zpráva dál popisuje heroický výkon lékařů ústeckého špitálu, kteří stihli všechny ošetřit do desáté hodiny večer. Pracovali na šesti operačních sálech v sedmi skupinách. Celkově podle Práce provedli na 150 větších i menších operativních zákroků.

Z místa neštěstí mezitím odváželi mrtvé. „Ukládali jsme je k nám na zahradu. Bylo to hrozné, na to se nedá zapomenout,“ svěřil se před lety Ústeckému deníku (externí odkaz zde) Josef Chládek, který v té době bydlel poblíž místa nehody.

Uložený na předzahrádce se z mdlob probral tehdy pětiletý Jindřich Mach. Považovali ho za mrtvého, tak ho tu uložili k ostatním. Jeho svědectví zaznamenal již citovaný dopravní portál ČNDS. Malý Jindřich byl ten den s rodiči na celodenním výletě na borůvkách. „Po dlouhé době čekání tramvaj dorazila do stanice a již vystupující lidé nám sdělovali zneklidňující informace typu: ‚Nějak mu to nebrzdí, přejel jednu zastávku‘ apod. Dokonce se podle mých vzpomínek jeden z cestujících ptal řidiče, proč s tramvají vůbec vyjel a ten mu odpovídá: ‚Žádný jiný vůz nebyl.‘ Bohužel nikdo netušil, jak dramaticky jízda dopadne, a tlačili se dovnitř.“

Jindřich s rodiči nastoupili do vlečného vozu. Dlouho si nikdo neuvědomil, že souprava nabírá rychlost. Znepokojení vypuklo až poté, co tramvaj nezastavila na „Valeráku“.

„Maminka vykřikla: ‚Vždyť on nás zabije, podívejte se, jak s námi jede.‘ Vzápětí přišel náraz do prvního příhradového stožáru nesoucího trolej. První, co jsem cítil, byl hrozný tlak na prsou, který mi bránil dýchat, a pak už nic nevím. Probral jsem se až v předzahrádce domku, kam se zřejmě odkládaly oběti nehody. A tam mě jako zázrakem objevil můj tatínek, kterému ani zranění nezabránilo, aby pátral po svém malém synkovi. Na druhé straně silnice mi ošetřil a ovázal ránu na hlavě.“ Chlapec strávil v nemocnici 13 dní, hospitalizováni byli i jeho rodiče. Skleněný střep, který mu lékaři vyjmuli z hlavy, si uschoval. Pro štěstí. Protože ten den všichni tři přežili. Mnozí to štěstí neměli.

Jeli si pro smrt

Jindřich Mach, tehdy malý chlapec, nebyl jediný, kdo slyšel už před nehodou o problému s brzdami. Ve zmiňovaném Ústeckém deníku popsala své vzpomínky na léto 1947 tehdy šestnáctiletá Marie Javornická. „Slyšeli jsme řidiče, jak říká, že volal do dopravního podniku, že nejsou v pořádku brzdy. My jsme se chvilku zastavili a poslouchali. Dodal, že mu v podniku řekli, že když vyjel, tak také sjede, jinak zaplatí jízdné. Nevěnovali jsme tomu moc pozornosti, mně bylo necelých 17 a bráškovi téměř 14 let, vraceli jsme se z výletu. Zapomněli jsme na to a šli jsme za rodiči. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, že si mnozí z nás jedou pro smrt,“ řekla.

Sama téměř zahynula. Přistály na ní dveře soupravy a málem se zadusila. „Někdo mě prý v poslední chvíli vyprostil. Mohla jsem pohybovat jen nohama, které jsem měla výš než tělo. Kopala jsem do něčeho měkkého, je hrůza to říct, ale prý to byly dvě mrtvé děti. Z bezvědomí jsem se probrala až ráno v nemocnici,“ popsala. Měla rozbitou hlavu, těžký otřes mozku a sklo jí pořezalo celou levou ruku.

Dobová policejní zpráva vinu jednoznačně přičítá řidiči. Píše se v ní, že tramvaj vyjela se zpožděním a Ridvan neopatrnou jízdou chtěl nahnat ztracené minuty. „Podle zjištění technické komise byla vlaková souprava v dobrém stavu. Připustila, že její brzdící schopnost byla poruchou jednoho elektromotoru pravděpodobně seslabena. Přesto však došla komise k názoru, že bylo možno takto přetížený vlak zabrzditi při použití ruční brzdy a sypáním písku na koleje. (…) Těchto technických zařízení vlaku nebylo využito,“ stojí v protokolu.

Jiní svědci ovšem popsali, že se řidič všemožně snažil brzdit. A i písek sypal. Otázkou zůstává, zda mohli tehdy policisté vyšetřit něco jiného, než že za vše může řidič. Jak napsal před časem ústecký historik Martin Krsek, spoluautor knihy o této tramvajové tragédii: „Dopravní podnik ovládali komunisté a na strategická místa podle politických oponentů dosazovali své lidi bez ohledu na odbornost tak, že inspektory vozů dělali vyučení zedníci.“

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované