Hlavní obsah

Nízké úroky se zakously do penzijních fondů. Mohly by vynášet víc

Foto: Profimedia.cz

Výnosy penzijních fondů smaže inflace

13. 12. 2019 7:16

Nízké úroky u hypoték jsou prima, ale jejich rubem jsou nízké výnosy penzijních fondů. Miliony Čechů proto kvůli nim čeká chudší penze.

Článek

Je to takový každoroční rituál necelých pěti milionů Čechů. Dorazí obálka od penzijního fondu a v ní několik stránek o tom, jak se mu v uplynulém kalendářním roce dařilo.

Jenže to není moc pěkné čtení – penzijní fondy, ve kterých si většina Čechů spoří, na téměř tříprocentní růst cen v posledních letech nestačily. „Ze zákona musejí penzijní společnosti v rámci transformovaných fondů investovat především do státních dluhopisů. A ty v posledních letech nedokázaly porážet inflaci,“ potvrzuje prezident Asociace penzijních společností ČR Aleš Poklop.

Transformované fondy jsou ty, u kterých musí penzijní společnost garantovat, že budou buď vydělávat, nebo alespoň skončí s nulou. Podle údajů asociace v nich spoří zhruba 3,3 milionu Čechů.

„Každoroční garance vede penzijní společnosti do investic, které dlouhodobě mají pouze omezený potenciál porážet pravidelně inflaci,“ připouští generální ředitel Penzijní společnosti České pojišťovny Marcel Homolka.

Garance „černé nuly“ až do roku 2008 jako velký problém nevypadala, ale po úderu ekonomické krize vytáhly centrální banky ze svých arzenálů nové zbraně. A jak se ukázalo, jejich dopad na výnosy státních dluhopisů, termínovaných vkladů či pokladničních poukázek představuje pro penzijní společnosti v Česku i ve světě velkou výzvu.

Nejdřív UFO, teď standard

Například záporné úroky byly před deseti, patnácti lety tématem, o kterém se mluvilo na akademické půdě, ale ne v praxi. Úrok má představovat odměnu za to, že věřitel poskytl dlužníkovi peníze. Že by měl věřitel svému dlužníkovi platit a být tedy v podstatě potrestán za půjčení peněz, to bylo (a stále je) pro mnoho bankéřů velké sousto.

Když se výnosy amerických dluhopisů propadly pod nulu, šokovalo to jednoho z nejbohatších mužů světa Warrena Buffetta natolik, že si v roce 2009 postěžoval na schůzi akcionářů.

„Když půjčíte vládě USA, dostanete méně peněz, než když si ty peníze strčíte do matrace. Byl to výjimečný rok a já si nejsem jistý, že to ještě někdy uvidíte,“ prohlásil. V tom se však věštec z Omahy, jak se Buffettovi přezdívá, mýlil.

Pár měsíců po jeho proroctví, v červenci roku 2009, posunula švédská centrální banka úroky pod nulu a další ji následovaly. Logika je jasná – bankéři chtěli donutit komerční banky, aby nesyslily peníze u centrálních bank, ale pustily je do oběhu ve formě půjček firmám.

Jenže na záporné úrokové sazby a od nich se odvíjející výnosy nebyly připravené penzijní fondy. „Konstruktéři důchodových systémů předpokládali, že dlouhodobé generování úrokových výnosů zajistí dostatek peněz na penze. Bohužel však nepočítali s tím, že bychom mohli dlouhodobě žít v systému s nízkými či dokonce zápornými úrokovými sazbami,“ uvedl hlavní ekonom společnosti BH Securities Štepán Křeček.

Nizozemské varování

S klesajícími výnosy se hodně potýkají například Nizozemci, jejichž penzijní systém bývá často dáván za vzor. Například podle údajů skupiny nejvyspělejších ekonomik světa OECD se může průměrný nizozemský důchodce po odchodu na odpočinek těšit, že se jeho penze bude velmi blížit sumě, kterou měl na výplatní pásce.

List Financial Times citoval šéfa druhého největšího penzijního fondu v zemi PFZW, který za prvních devět měsíců letošního roku vydělal na úrocích 39 miliard eur. „Pomysleli byste si, že je to ve správných kolejích, ale skutečnost je jiná,“ řekl Peter Borgdorff do firemního blogu. Že není důvod k radosti, je jasné, jakmile ředitel uvedl, že aby fond dorovnal závazky vůči současným i budoucím penzistům, musel by si dát stranou 54 miliard eur.

Tamní systém totiž stojí na třech pilířích, z nichž ten „fondový“ funguje tak, že aktuárové fondu (v podstatě matematici počítající rizika) nejdříve zpracují předpokládanou dobu dožití klientů, pak vezmou v úvahu, jakou penzi se jim fond zavázal vyplácet, a pak zohlední úrokové sazby.

A protože počítají v dlouhých obdobích 20 nebo i 40 let, úroky a jejich vývoj do jejich výpočtů hodně promlouvají. Příklad: Pokud někomu slíbím, že mu vyplatím za 10 let 1000 korun, tak mohu schovat 1000 Kč pod polštář a za deset let bankovku vyndat. Nebo můžu ty peníze dát do banky a počítat s úrokem. Pokud činí úrok jedno procento, pak bych mohl dát do banky 905 Kč a za 10 let to dohromady dá slibovanou tisícovku. Při dvouprocentním úroku pak musím odložit zhruba 820 Kč a za dekádu to s úroky dá stejnou tisícikorunu.

Čím vyšší je úroková sazba, tím méně fondy potřebují „dát do banky“. Jenže aktuální výnosy se pohybují kolem 0,3 procenta. A tak hrozí, že PFZW bude muset poprvé ve své zhruba padesátileté historii přistoupit ke „krácení“ úroků svým klientům. Podle nizozemské centrální banky se snížení výnosů o jeden procentní bod projeví v ekonomice fondů rozevřením nůžek mezi příjmy a náklady o 12 procent.

Navíc reálně hrozí, že doba extrémně nízkých úroků ještě poměrně dlouhou dobu potrvá. Evropská centrální banka posunula úroky ještě víc do minusu a k tomu obnovila „tisknutí peněz“, aby podpořila růst cen ke kýženému cíli dvou procent. Není proto divu, že jedním z nejhlasitějších odpůrců současného kurzu v ECB je vedle zástupce německé Bundesbank také jeho nizozemský kolega.

„V systému extrémně nízkých úrokových sazeb tak můžeme setrvávat mnoho let. Mezitím bude v důchodových fondech generováno podstatně méně peněz, než jsme bývali zvyklí, což se nutně projeví v životní úrovni budoucích seniorů,“ myslí si analytik Křeček.

Česko: Nás se to netýká

V tuzemsku určuje měnovou politiku ČNB, která po letech sazeb blízko nule a devizových intervencí drží úroky na dvou procentech. České penzijní společnosti uvádějí, že záporné úrokové sazby se jich proto netýkají a jejich investiční strategii neovlivňují.

„Záporné sazby v zahraničí mohou mít určitý vliv na cenu nemovitostí a alternativních aktivit, které však české penzijní společnosti podle současné legislativy nemohou využívat,“ uvedl Marcel Homolka z České pojišťovny.

Ani české státní dluhopisy nejsou pro klienty žádné terno, od léta 2014 do léta 2017 se jejich výnosy pohybovaly v případě desetileté splatnosti pod jedním procentem.

Když například penzijní společnost Allianz ve výroční zprávě z roku 2018 uvádí, že více než 80 procent investic v transformovaném fondu mířilo do dluhopisů, je zřejmé, že výnos nebude žádný zázrak.

Za celý rok si fond připsal výnos 0,68 procenta, zatímco inflace ukousla 2,1 procenta. Stejně dopadly i všechny ostatní transformované fondy, s výjimkou České pojišťovny (ta připsala 1,1 procenta). A pohled na minulé čtyři roky ukazuje, že výnosy transformovaných fondů jen výjimečně začínaly jiným číslem před desetinnou čárkou než nulou.

Bez státních příspěvků (230 Kč při měsíční úložce klienta nad 1000 Kč) by v současné době fondy inflaci neporazily a sloužily by jen jako odkladiště peněz ke znehodnocení.

„Dosažené zhodnocení transformovaného fondu odpovídá výnosu těchto investic,“ říká k povinnosti kupovat zejména státní dluhopisy s nízkým stupněm rizika místopředseda představenstva České spořitelny – penzijní společnosti Jakub Krkoška. Fond České spořitelny připsal loni k prostředkům svých klientů zhodnocení ve výši 0,51 procenta. Pro letošní rok Krkoška předpokládá, že fond dosáhne na zhodnocení v rozmezí 1,5 až dvě procenta.

Šéf Penzijní společnosti České pojišťovny Homolka uvádí, že transformované fondy mají rádi starší ročníky. „Mladým klientům doporučujeme spořit v účastnických fondech. S vysokou pravděpodobností tak klient v dlouhodobém horizontu naspoří až dvakrát více, než kdyby spořil stejnou částkou na staré smlouvě,“ tvrdí.

Daní za to ovšem je, že to na burze – stejně jako na moři – občas hodně houpe.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené