Hlavní obsah

O Pražácích ve Stodolní jsem namaloval obraz, říká malíř Dominik Mareš

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Malíř Dominik Mareš.

Reklama

25. 10. 10:31
aktualizováno • 25. 10. 10:31

Co nás vlastně přitahuje k abstraktnímu umění? Jak číst obrazy plné divokých tahů, barevných ploch a vystouplých struktur? Do světa čistého umění nás zavede malíř, který vystavuje ve Slovanském domě.

Článek

Dominik Mareš je malíř, který se o svá díla nebojí. Návštěvníky své aktuální výstavy „V každém TEĎ“ v pražském Slovanském domě dokonce vyzývá, aby na jeho plátna sahali. V rozhovoru pro Seznam Zprávy také prozrazuje, zda se dá malováním uživit či jestli jeho obrazy fungují více na ženy, nebo na muže.

Dominik Mareš je vaše umělecké, nebo skutečné jméno?

Jste druhý člověk, který se mě na to ptá. Naposledy se mě takhle před osmi lety zeptala podnikatelka Tamara Kotvalová. Ale jsem opravdu Dominik Mareš.

Jak se vám povedlo odstranit ostravský přízvuk?

Ale ne, pořád ho mám, a to žiju v Praze už pětadvacet let. Zrovna včera jsem telefonoval s realiťákem a hned jsme se shodli, že jsme oba ze Slezska – já z Ostravy, on byl z Karviné. Od té chvíle šlo všechno raz, dva, tři. My jsme jako Irové, držíme při sobě.

Pražák aby se bál, že mu v Ostravě ve Stodolní někdo jednu přišije…

Já jsem o tom namaloval obraz. Jmenuje se „V Ostravě bys dostal do držky“.

Z čeho to pramení?

Ostraváci jsou jako Balkánci. Rozhodují se rychle: mám tě rád, nebo tě nesnáším.

Dominik Mareš (49)

Český malíř, grafik a umělec

Jeho obrazy hýří barvami a divokými strukturami, jsou inspirovány ostravskými sirnými haldami, koncovými světly taxíků v Hongkongu, ohněm i moderními technologiemi.

Ve své tvorbě experimentuje s latexem, asfaltem, peřím a dalšími technikami.

Jeho obrazy jsou do 25. listopadu k vidění na výstavě V každém TEĎ ve Slovanském domě v Praze.

Jak se stane, že se z člověka, který vyrůstal v 80. letech v Ostravě obklíčený socialistickým realismem, vyklube abstraktní malíř?

Je nás tam přece víc. V pubertě jsem chodil na haldy, líbily se mi tam čoudící pukliny a sírové usazeniny. Některé struktury mi utkvěly v paměti a po letech opět ožily na mých plátnech. Snažil jsem se jich docílit různými metodami a technikami. Do oleje jsem přimíchával písek, experimentoval jsem s vodou, ředitelným asfaltem…

Ostraváci jsou jako Balkánci. Rozhodují se rychle: mám tě rád, nebo tě nesnáším.
Dominik Mareš

Když člověk vstoupí do vašeho současného ateliéru, přepadnou ho těžké vůně jedovatých barev. Jste proti nim imunní?

Máte pravdu, asi bych se měl víc šetřit. Snažím se s toxickými barvami dělat co nejméně. Hodně teď pracuji s lodním lakem, pryskyřicemi, ale bohužel i průmyslovými acetonovými barvami, protože mají nejlepší lesk. Další mojí novinkou jsou třpytky, ale ne takové ty ruské, co člověka přemůžou na první dobrou, spíš ty, co fungují až na druhý nebo třetí vjem.

Ženy se rozhodnou hned, muži potřebují poradit

I ty budou na vaší výstavě „V každém TEĎ“ ve Slovanském domě?

Jako většina malířů bych nejraději vystavil jen své poslední obrazy, ale kurátor Tomáš Böhm, který spolupracuje s Rudolfinem a Národní galerií, mi pomohl s výběrem a dramaturgií výstavy. I když spíš než o výstavu jde o instalaci, protože obrazy visí ve veřejně přístupném prostoru, kde si je může prohlédnout každý. Hlavní myšlenkou je, aby se dostaly na oči i lidem, kteří běžně nechodí do galerií. Přijďte se podívat.

Když přijdu, na co se mám dívat? Co byste poradil divákovi, který nemá s abstraktním uměním zkušenosti?

Radil bych vůbec se nebát dotýkat plátna, na mé výstavě to není zakázáno, u mě je to povoleno a vyžadováno. U bílých obrazů je dobré dívat se ze strany, protože tak vyniknou struktury.

Všímáte si, že by některé vaše obrazy fungovaly víc na muže než na ženy a naopak?

Když přijedou dámy do ateliéru, není co řešit. Nikoho se neptají, a když se rozhodnou, obraz berou. Nemusím jim nic říkat. U mužů je to jinak. Někteří vědí, co chtějí, ale často potřebují o obrazu něco slyšet a dostat ujištění, že si dobře vybrali. Ženy radit nepotřebují, rozhodují se samy.

Co je zajímá? Všiml jste si, že by dávaly přednost nějaké technice, barvě nebo velikosti?

U žen jsou… to bude ale hluboce pod čarou a mimo záznam… ženám se nelíbí modrá. Jinak nevidím rozdíl, že by muži a ženy měli nějaké jiné vnímání.

Musím mít zásobu napnutých pláten

Vzpomenete si třeba i po letech na náladu, v jaké jste ten který obraz vytvořil?

Nejlepší obrazy jsem namaloval, když jsem byl v emocích, když jsem byl zamilovaný, nebo naopak pohádaný s tou zamilovanou. Tehdy to ve mně bublalo a do ateliéru v Pragovce nebo na Václaváku jsem chodil denně. Během jednoho měsíce jsem tam býval třeba deset dní v kuse, pak jsem si dal zase třeba na deset dní pauzu.

+4

Mám problém, že když to na mě přijde, musím mít v zásobě dost napnutých pláten. Když mám tenzi a nemám napnuto, přemalovávám staré věci. Najednou se stane, že se dostanu do tvořivé nálady, a to pak štětec létá milimetr nad plátnem, pak to jde od ruky, obraz je hotový třeba za dva týdny. Jednotlivé vrstvy musí zasychat a s některými obrazy bojuji. Některé odstavím a vrátím se k nim třeba po dvou letech. Ale pořád mě to baví.

Dá se malováním uživit?

Jinak bych tu nebyl. Ale jako s každým uměním – jde to nahoru a dolů. Zažil jsem chvíle, kdy jsem měl v ateliéru těsně nad bodem mrazu a přemýšlel, co si koupím k večeři. Naštěstí se to vždy v dobré obrátilo. Když bylo nejhůř, vždy se našel někdo, kdo mi kryl záda a nenechal mě ve štychu. Jedním z nich je můj mecenáš Josef Malíř, kterého si nesmírně vážím.

Zažil jsem chvíle, kdy jsem měl v ateliéru těsně nad bodem mrazu a přemýšlel, co si koupím k večeři.
Dominik Mareš

V čem je Dominik Mareš jiný oproti svým abstraktním kolegům?

Všechno je prožité. Nekloužu po povrchu, blaží mě to, že se vracejí sběratelé, kteří na mých plátnech najdou vždy něco nového. Není ale všem dnům konec, mám další nápady.

Třeba?

Teď maluju s peřím z peřin. Nebo s modrou barvou z hajzlů.

Prosím?

S modrými čtverečky, které se dávají do té voňavé krabičky.

Proč jste sáhl po takovém materiálu?

Sáhl doslova, protože když jsem to dával do té vaničky, zašpinil jsem si ruce, a jak jsem měl bílé triko, obtisklo se to na něj a zůstalo to tam.

Vím, že děláte velká plátna, ale současně i malé formáty. Proč někdy děláte velké dvoumetrové plátno a jindy miniaturu?

U velkého plátna vím vždycky rovnou, co chci, ale zkomprimovat myšlenku do malého je strašně těžké.

Který formát máte rád?

Obdélníky.

Proč ne třeba čtverec, který letí na sociálních sítích?

Když zavřeme oči a zas je otevřeme, nevidíme čtverec, ale obdélník. Je to nejpřirozenější formát.

Máte svou tvorbu rozdělenou na období?

Když jsem byl v Asii poprvé, okouzlila mě červená barva. Když v noci přiletíte do Hongkongu, první, co uvidíte, jsou červená koncová světla taxíků. Jsou jich stovky. Tisíce. Obraz se jmenuje Údiv v Hongkongu. Měl jsem období ohňů, pak mrakodrapů – a teď mám pozitivní třpyt.

Člověk se nesmí bát

Co je v abstraktní malbě klišé a kýč?

Opakování. A ještě horší je opakování sebe samého. Když autor zjistí, že se něco prodává, a ten samý motiv udělá třikrát nebo pětkrát jen proto, že to jde na odbyt, to je blbý. Říká se tomu střelivo.

Dáte mi nějakou radu, když se rozhodnu stát se abstraktním malířem?

Nebojte se. Zapomeňte na vodovky. Kupte si plátno a začněte rovnou olejem.

Když zavřeme oči a zas je otevřeme, nevidíme čtverec, ale obdélník. Je to nejpřirozenější formát.
Dominik Mareš

Proč?

Vodovky jsou pěkné, když jsou mokré, ale jak zaschnou, zmizí i ta barva. Jděte rovnou do oleje, vymáčkněte celou tubu, řeďte ho terpentýnem, zkoušejte a experimentujte.

Když vytvořím prvních pár pláten, jak je mám ukázat lidem? Dát je na Instagram?

Nebojte se veřejného prostoru. Vždycky se najdou brblové, kteří vám to rozcupují, ale tím se nesmíte nechat otrávit. Pronajměte si výlohu na Národní třídě, kde chodí lidé, pověste tam své obrazy, sedněte si opodál a týden sledujte reakce.

Máte nějaký svůj obraz, který jste docenil až po letech?

Před dvěma týdny jsem byl v ulici Na Příkopě u jedné sběratelky, která má v kanceláři moje věci. Dva obrazy si pamatuji, ale jeden mě překvapil. Zůstal jsem před ním stát v údivu z toho, co jsem tenkrát dokázal s asfaltem udělat. Tehdy mě asi nezaujal, ale teď po deseti letech jsem zjistil, že funguje.

Je něco, na co jsem se nezeptal?

O všem se ani mluvit nedá. V Peru mě chtěli zastřelit. V Kambodži mě otrávili na smrt, když jsem se probudil v nemocnici, napravo nalevo byla prázdná lůžka, ženská mi řekla, ať jsem rád, že ostatní to nepřežili. Mám zažito jako hrom.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované