Hlavní obsah

Petr Kellner: Ten, který pochopil princip hranic a mostů

Ivo Lukačovič
Podnikatel, vlastník společnosti Seznam.cz

„V českém podnikatelském prostředí byste jen těžko našli někoho, komu to tolik pálilo.“

Reklama

30. 3. 12:30

Zakladatel a majitel společnosti Seznam.cz Ivo Lukačovič píše o Petru Kellnerovi, který v sobotu tragicky zemřel ve věku 56 let.

Článek

Když se dostanete do žebříčku českých miliardářů, stane se zásadní věc. Zjistíte, že klika neexistuje. Žádný tajný spolek, kde by se magnáti české ekonomiky radili a tahali za nitky. Česká republika má tu správnou ekonomickou výkonnost, aby téměř v každém oboru vznikl opravdu velký hráč. Nicméně většinou jen jeden, a tak si obvykle dva velcí navzájem nekonkurují. Čas od času se jeden velký podnikatel potká s druhým, občas někdo zavolá kvůli radě či pomoci. Každý se takhle zná skoro s každým. A tak jako mezi námi neexistují žádné kliky, tak nejsou ani dlouhodobé nevraživosti či války.

Petr Kellner mezi nás ostatní české podnikatele nikdy „nezavítal“. Všichni o něm mluvili, probírali jeho podnikatelské kroky, typicky česky ho drbali. Ale osobně jej znal málokdo. A zatímco my jsme si obsadili své české písečky (a jen pár z nás opatrně vystrčilo růžky za kopečky), Petr to rozjel ve velkém stylu. Geograficky i v objemech peněz.

Byl něco jako Karel Gott, vyčnívající v českém (show)byznysu. Jenže na rozdíl od Gotta, který se svými kolegy a fanoušky čile komunikoval, Petr se choval přesně obráceně. Nikde se neukazoval, stýkal se s málokým. A pokud už o něm unikla nějaká informace, spíše než že by Petra poodhalila, zastřela jej do ještě větších záhad.

Samozřejmě jsme mu to my malí čeští podnikatelé nedokázali odpustit. Že se s námi nebaví a žije si svůj utajený soukromý život. Čím byl Petr záhadnější, o to více mě lákalo poznat ho osobně. Jak je možné, že jeden člověk dokáže budovat tak úspěšnou firmu? Bez prokazatelné korupce, bez tunelování, skandálů či bez monstrózních soudních sporů?

Podnikatelské zlato z Nagana

Dnes všichni s patřičnou „národní hrdostí“ sledujeme příběh Avastu, expanzi Rohlíku, Alzy či Mallu do okolních zemí. Každý český podnikatel, kterému se povede malý zářez v zahraničí, má hned rozhovor ve Forbesu. Ale zapojte teď na chvilku svou představivost. Zkuste se vrátit do doby před pětadvaceti lety. Procházíte se po špinavých ulicích Prahy a možná i trochu rozumíte lidem ze Západu, proč se na vás dívají nadřazeně.

A v tom okamžiku si dokážete uvědomit, jak obrovská dávka odvahy a odhodlání byla za Petrovým rozhodnutím, že nebude s Home Creditem expandovat na Západ, ale naopak do Ruska a Číny. To, co teď zpětně vypadá jako logický krok, byl ve své době ve skutečnosti eskamotérský kousek. Neuskutečnitelný akrobatický trik, který ještě nikdo předtím nezvládl. A který sice může vyjít, ale spíš si při něm dokážete zlomit vaz.

Každý z nás, kdo podniká, založil malou firmu nebo pracuje v korporátu, dobře ví, jak je těžké protlačit inovaci. Jak těžké je jít do cizího prostředí, natož do cizí země, a založit tam byznys. A najednou před vámi stojí parta mladých byznysmenů, kluků jen o pár let starších než vy. A prohlásí, že budou podnikat na Východě. Ve škole se museli učit rusky, zažili komunistický nedostatek, totální chaos a rozpad státu. A když se to v devadesátkách v Čechách konečně začíná zlepšovat, tak se tahle parta rozhodne expandovat do míst, kde to bylo horší než kdy u nás. Do Ruska. A pak do Číny. Každý, kdo byl v této části Asie, ví, jak neuvěřitelně odlišný a nepochopitelný svět to pro Evropany může být.

Jet tam a založit pobočku Home Creditu? Musíte smeknout před do nebe volající podnikatelskou troufalostí.

Petr tu odvahu měl.

My dnes v pomyslné podnikatelské olympiádě tleskáme hlavně těm Čechům, kterým se podařilo dobývat trhy na Západě. Ale tahle expanze Home Creditu je v podnikatelském světě ve skutečnosti pro naši zemi něco jako zlatá medaile z Nagana.

Mosty a hranice

I když Petr by mohl čínskou pobočku řídit přes své lidi, tak tam sám jezdil. Nejen aby motivoval svoje lidi, ale především nasál atmosféru. A nechal se překvapit tím, jaký pokrok zase udělali.

Petr totiž pochopil princip hranic a mostu. Přes most procházejí spousty lidi. Mít svůj krámek u mostu chce mít každý. Po revoluci jsme to viděli doslova, když se první miliony vydělávaly tím, že se turistům na Karlově mostě prodávala balená voda.

Být u mostu nebo přímo na něm je podnikatelská výhra. U hranic nikdo žít nechce.

Z centra k hranicím je to daleko a za hranicemi je hromada nepřátel. U hranic se žije lidem špatně. Když jsme se po revoluci stali součástí Západu, EU a NATO, mnoho velmi inteligentních a vlivných Čechů začalo chybně vnímat Českou republiku jako zemi na hranici. Na jakési pomyslné čáře, kde končí svobodný svět.

Jenže Petr naopak viděl, že Čechy jsou hned u mostu, dokonce přímo na něm. Když už jsme se museli učit rusky, tak mluvíme příbuzným jazykem. Na Rusy sice historicky koukáme jako na nevycválané okupanty, ale dokážeme je zároveň i brát jako podobné „lidi z Východu“. A protože do Moskvy je to jen trochu dál než do Londýna, kde je hromada lidí ochotných půjčit na rozjezd ruského Home Creditu, příběh podnikatelského úspěchu může začít.

Bílá sluchátka do uší aneb Ta chvíle, kdy to secvakne

Když jsem pak Petra poznal osobně, začalo mi mnoho věcí do sebe zapadat. A po další době mi přišlo naprosto logické a přirozené, že právě on je nejbohatším Čechem.

V českém podnikatelském prostředí byste jen těžko našli někoho, komu to tolik pálilo. Navenek tak nepůsobil, což ještě umocňoval tím, že často používal neobvyklé a zdrobnělé, někdy až infantilní výrazy. Ale jakmile jste s ním začali probírat trendy či podnikatelské nápady, bylo okamžitě jasné, jak mu to „secvakne“. Nic mu nemusíte vysvětlovat dvakrát.

A když už mu to jednou v hlavě secvaklo a uvědomil si, že by z toho mohlo pro PPF něco být, začal se hnát za myšlenkou jako lovec za kořistí. S bílými sluchátky Apple (nosil po kapsách dvoje pro případ, kdy se jedny vybijí) v uších začal volat na všechny strany. Zjišťovat informace, domlouvat schůzky, tahat za nitky. To nastaly dny, kdy měl naplánované schůzky od rána do večera, na stole před sebou iPad a plato prášků, protože ho ze stresu trápil opar.

Takový podnikatelsky elán pochopíte u zakladatele start-upu, kterému je 30 let, nemá rodinu a je zadlužený až po uši. U Petra, který už „měl vyděláno“ a mohl jen odpočívat, jsem to nechápal.

M&A jako elektrizující hra

Hra je jakákoliv lidská činnost, jejíž výsledek není předem známý. A možná právě to Petr tolik miloval.

Některé rozhovory s ním byly doslova elektrizující.

Třeba ty o M&A, tedy o nakupování, prodeji a fúzi firem. U zajetých firem je zhruba dáno, jak budou pár dalších let fungovat, kolik budou generovat a zaměstnávat lidí. Takže trochu nuda. Oproti tomu M&A je skutečná hra. Tržní cena firmy se dá snížit o miliardy korun, pokud jste dobrý vyjednavač. A po samotné koupi dokážete úspěšnou firmu buď potopit, nebo naopak udělat z otloukánka krásnou princeznu.

Petr uměl obojí – stlačit cenu a pak i firmu pořádně nastartovat. Pokaždé když dělal takový deal, sršela z něj motivace. On tím obchodem žil.

Měl M&A tak rád, že občas prodal nebo koupil i něco, co neměl.

Protože jsem mu nic nedlužil a nic jsem po něm nechtěl, byl jsem jedním z mála lidí, kteří si z něho dělali i legraci: „Nejdřív prodáte eBanku a pak založíte Air Bank. Nejdřív tu Novu prodáte Lauderovi a pak ji zase kupujete zpět (několik smajlíků). Ha ha ha.“ Smajlíky byly namístě, protože nákup CME byl jedním z těch obchodů, kde se cenu snížit nepodařilo. „Oni vědí, že to prodávat nemusí,“ komentoval to Petr.

Mnoho stupňů volnosti

Říkal také, že ho baví učit se i konkrétní byznys. Proniknout do něj, poznat, jak funguje. Výsledky firem, které PPF koupila, svědčí o tom, jak dobrý v tom byl. A jak v nich nechával kus sebe. Nezapomenu, když mi nadšeně vyprávěl o okamžiku v Sotiu, biotechnologické firmě, která hledá léky na rakovinu. Byl to příběh jedné pacientky, jež se přes veškerou snahu ocitla na pokraji smrti. A pak ji zachránil jejich preparát.

Přišlo mi, že se Petr strašně těšil na práci na CME. Až začne využívat synergie mezi televizí a telco operátory. Firma, která měla „mnoho stupňů volnosti“, krásný průnik showbyznysu a technologií. Přesně to, co měl rád. Těšil se, až začne pronikat do jádra věci, zlepšovat se, posouvat se dopředu. Že mu to zase začne v hlavě „secvakávat“.

Poznal jsem Petra jako citlivého, slušného a empatického člověka. Který si na nic nehraje, nad nikoho se nepovyšuje. Který je oběma nohama na zemi. Vedli jsme spolu dlouhé debaty o byznysu, o kitingu, horách, o létání ve vrtulníku… I o tom, jak se člověk jeho ražení musí vší silou snažit, aby vedl pokud možno běžný život.

Pokud bych jej musel charakterizovat jedním slovem, pak bych asi řekl: charismatický.

Když byl Petr v Čechách a já také, chodili jsme na kafe a debatovali o všem možném. Již dávno pochopil, že mu Seznam neprodám. A tak, troufám si tvrdit, se z nás stali kamarádi. Alespoň já jsem ho tak vnímal. Když jsem s ním mluvil, připadal jsem si taky trochu „normální“.

„Petře, jste stále v Karibiku?“ napsal jsem mu ve středu.

„Jo jo. A teď Aljaška…“ odpověděl on.

Petře, budete nám tady strašně moc chybět.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené