Hlavní obsah

Po pandemii to bude jako po válce. Porosteme rychle, věří Zamrazilová

Sto let jsme byli šetřiví. Teď už ne. Rozhovor s ekonomkou Evou Zamrazilovou, první část. (Video: Markéta Bidrmanová)

Reklama

31. 10. 8:05

Jak rychle se ekonomika propadla, tak rychle se zase může sebrat. Pandemie připraví Česko letos až o desetinu výkonu HDP, míní ekonomka Eva Zamrazilová. Obnova může být rychlá podobně jako v poválečných letech.

Článek

Růst o 4 procenta už příští rok? Může být, říká předsedkyně Národní rozpočtové rady. A čím dřív Česko přistoupí k tzv. tvrdému lockdownu (plošné karanténě, pozn. red.), tím dřív se dá byznys zase dohromady, míní. Každá koruna vydaná na pomoc firmám dává podle ekonomky smysl. Jenže do covidového utrácení se schovaly i trvalé výdaje, které s pandemií nesouvisí. Jako zrušení superhrubé mzdy či daně z nemovitosti. To jsou zbytečně vyhozené miliardy, říká Eva Zamrazilová v rozhovoru.

Tzv. tvrdý lockdown zatím nebude. Jaká je to pro ekonomiku zpráva?

Nejprve bychom si měli vydefinovat, co by ten tvrdý lockdown přesně znamenal. Jestli by opravdu zůstaly zavřeny všechny provozy kromě té kritické infrastruktury, jako je elektřina, plyn, voda, teplo.

Pokud se vrátíme do Itálie na jaře, tak tam to tak skutečně bylo. Nejenom služby, obchody, ale i továrny byly zavřené.

Samozřejmě ten dopad na ekonomiku by byl značný. Měla by ho spočítat Národní ekonomická rada vlády. Protože i dopady postupného zplošťování křivky nějaké jsou. Já jsem si to dlouho nemyslela, ale k dnešnímu dni jsem pevně přesvědčena, že k lockdownu nějakým způsobem dojde stejně. Otázka je, jestli není lepší dříve než později. Čím dříve by se podařilo tu epidemii dostat pod kontrolu, tím dříve by se ekonomika mohla nadechnout a začít zase postupně fungovat.

Když tedy přijmeme tezi, že k tvrdému lockdownu jednou dojít musí, tak za vás říkáte: Pojďme na to rovnou, ať už to máme za sebou?

Ano. Řekla bych to takto. Lidé teď nevidí světlo na konci tunelu. I když vlastně už týden trvají ta přísnější opatření, nevidíme zásadní zplošťování křivky. Postupné zplošťování křivky v podstatě znamená, že zdravotnictví by zůstalo ještě několik týdnů, ne-li měsíců v systému totálního nasazení. Podle mě se to vydržet nedá. Ti lidé se začnou hroutit, budou nemocní. A i s ohledem na zdravotníky si myslím, že lockdown čím dříve, tím lépe by pomohl vlastně tomu, že by většina nemocných opustila nemocnice. Mohlo by se potom zase začít trasovat a ty dva nebo tři týdny by měly být využity k tomu, aby se vytvořil nějaký jasný jízdní řád. Dostaneme-li se s tímto ukazatelem sem a sem, nastane to a to.

Druhá část rozhovoru s Evou Zamrazilovou. (Video: Markéta Bidrmanová, Seznam Zprávy)

Nejsem kritik vlády. Ale nezodpovědných lidí

Dá se říct, jestli takový tvrdý lockdown, ať už na čtyři, šest nebo osm týdnů, by byl nakonec levnější než postupné přivírání ekonomiky?

I tak by to mohlo ve finále dopadnout. Samozřejmě někdo to namodeluje, ale vy nikdy nebudete v tom druhém stavu světa. Vždycky si musíte vybrat jednu cestu. Je to hrozně těžké rozhodnutí. Ale ať už se půjde jakoukoliv cestou, tak je potřeba jasně vysvětlit lidem, proč se dělá to, co se dělá.

Když to vezmeme z druhé strany, není naopak pochopitelné, že se vláda tak trochu snaží tančit mezi vejci, aby jich rozbila co nejméně? Aby nezavřela i ty provozovny, u kterých to není úplně nutné? I když seznam výjimek někdy působí trochu směšně.

Já tomu rozumím. Myslím si, že se ta situace vyvíjí hůř, než se čekalo. Nejsem v tomto kritikem vlády. Jsem spíš kritikem lidí, z větší části to zavinili nezodpovědní obyvatelé. Myslím si, že vláda s tímhletím lidským faktorem nepočítala. Já sama jsem byla svědkem tolika naprosto nezodpovědně se chovajících lidí. S tím neuděláte vůbec nic.

Jisté je, že ekonomika teď dostane druhou ránu. Dá se už teď odhadnout, jestli bude hlubší, nebo méně hluboká než ta na jaře?

Jsme na konci října. Teď jsou před námi dva měsíce do konce roku. Za několik dnů budou publikována předběžná data za třetí čtvrtletí a pak už to bude poměrně jednoduchá aritmetika. Říjen nějakou úplně zásadní ránu ještě nedostal. Ale otázka bude, jestli se podaří epidemii zvládnout. Já doufám, že ano. A myslím si, že by byla lepší cesta toho tvrdého lockdownu, pak by mohlo zase začít fungovat trasování a mohlo by to být lepší pro příští rok.

Česko propadne až o desetinu

A jaké jsou tedy predikce? O kolik se propadne HDP Česka za letošek podle vás?

Ministerstvo financí pracuje v současné době s predikcí -6,6 procenta. Listopadovou predikci, jak oznámili, dělat nebudou. Česká národní banka předpovídá propad 8 procent. Já propad vidím někde mezi osmi až deseti procenty. Není ale v kapacitách našeho úřadu to spočítat. Ale není až tak podstatné, jak to ve finále dopadne, důležité je, aby se epidemie zvládla a aby se ekonomika začala nadechovat.

Takže nějaká dvě procenta nahoru, dolů nehrají roli?

Řekla bych, že v téhle situaci nehrají roli. Dá se to špatně odhadnout. Podívejte se, jak odhady kolísají. Úplně na začátku pandemie se začaly objevovat predikce, že to bude -10 procent. A pak až docela optimistických jenom -5 procent.

Nemůžou být lepší výsledky, než ekonomové čekali, zapříčiněné i státní pomocí?

Určitě. Stát určitě pomohl tomu, že se ekonomika ve třetím čtvrtletí vyvíjela, já bych si tipla, lépe, než se obecně čekalo. Státní pomoc zafungovala tak, že lidé měli základní potřeby pokryty. A tak by to mělo být.

Zároveň ale zastáváte názor, že státní podpora by teď už měla skončit. Nejsme ale v ještě horší situaci než na jaře?

Když jsem tohle říkala, tak nebyly známé ani obrysy té druhé vlny.

Takže teď jste pro pokračování pomoci?

Teď jsem samozřejmě pro pokračování. Restrukturalizaci trhu práce, ke které bude muset dojít, není možné dělat v situaci, kdy uvažuji o lock-downu. Takže musí pokračovat ty antivirové programy. To je v pořádku.

Zadlužit stát vyjde pěkně draho

Jak zadlužené zůstane Česko po téhle pandemii?

To je skutečně otázka velmi bolestná. Státní dluh jsme měli 1600 miliard korun ke konci roku 2019. A teď podle návrhu střednědobého výhledu na léta 2022 a 2023, jenž je součástí rozpočtové dokumentace, kterou Ministerstvo financí předkládá do Poslanecké sněmovny, počítá vláda s nárůstem státního dluhu pro rok 2021 na 2,5 bilionu. Pro rok 2022 už na 2,7 a v roce 2023 na 3 biliony korun. Takže ten nárůst toho státního dluhu je enormní. A to tam ještě nejsou zapracovány ani náklady na druhou vlnu. I když ty by nemusely mít až tak drtivý dopad, protože ten návrh pracuje s pětistovkou deficitu. A tam by se vláda vejít mohla. Ale není tam zapracován daňový balík.

Když se ale podíváme na data Eurostatu, tak podle nich by české veřejné finance měly letos skončit jako šesté nejlepší v Evropské unii. A celkový vládní dluh by byl čtvrtý nejnižší v celé EU. Tak proč takový pesimismus?

Srovnání se zahraničím je důležité. Nicméně dluhy, které se vytvořily ve starých evropských zemích, se tam kumulovaly velmi dlouhou dobou, protože ty ekonomiky fungují jako tržní mnohem déle než my. Náš dluh se nám podařilo naakumulovat během nějakých 15 let.

V tom srovnání jsou ale i nové unijní země.

Ano, ano. Jenomže my často zapomínáme, že do hospodářské transformace 90. let nás naše totalitní vlády nechaly nejméně zadlužené z celého postkomunistického bloku. My jsme z něj byli vždycky premianti. Takže beru v úvahu vždycky dynamiku zadlužení a úroky, které se ze státního dluhu platí. Dneska přetrvává nálada, že na trzích je levně, že dluh je možné financovat za nějakých jeden, jeden a půl procenta. Ale ta situace tady nemusí být navždy, ale ten dluh tady navždy bude.

Nelze ho umazat?

Dluh se snižoval velmi obtížně. Podařilo se ho snížit o nějakých 50, 60 miliard korun v letech hospodářského růstu. Z celého státního dluhu, který letos bude něco přes dva biliony, se zaplatí nějakých 45 miliard korun úroků. A když by tady opravdu za ty tři roky byl ten dluh tři biliony korun, tak to už máte jenom při té dvouprocentní sazbě 60 miliard na obsluze. A bohužel tady může nastat i to, že se úrokové sazby mohou zvýšit. A bohužel se mohou neproporcionálně zvýšit právě těm mladým dlužníkům z rozvíjejících se zemí.

Takže to pro nás bude ještě dražší?

Neříkám, že bude, ale může být. Já bych s tímto rizikem vždycky počítala. Když by státní dluh byly (a budou to) tři biliony korun v roce 2023 a platila by se z toho v průměru tři procenta, tak jste skoro na 100 miliardách korun. A to jsou prostě velké peníze, které spadnou do mandatorních výdajů.

Příští rok Česko poroste

Pojďme ještě ke státnímu rozpočtu. Na letošek má Česko tedy naplánovaný schodek půl bilionu, na příští rok se chystá rozpočet se schodkem -320 miliard korun. V čem jsou slabá místa tohoto rozpočtu?

Ten rozpočet se navrhoval v situaci, která vypadala relativně optimisticky. Je možné, že ekonomika skutečně napřesrok splní očekávaný růst 4 procenta. Protože postpandemická rekonstrukce může být něco jako poválečná rekonstrukce. Pokud nedojde k problémům v bankách, na finančních trzích, tak může být velmi rychlá.

Takže čtyřprocentnímu růstu můžeme věřit?

Může být. Ale problém je, že se vláda nevešla do čtyř procent strukturálního deficitu. To byl limit daný rozvolněnou novelou zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.

Jak velký problém je, že se tato pravidla rozvolňují?

Pravidla - jedno procento strukturálního deficitu a 55 procent dluhové brzdy v poměru k HDP - vycházejí z koncentrovaných zkušeností tří zemí, jak by situace měla vypadat a co by neměla překročit. Fiskální zodpovědnost jsme tu měli jako takovou perlu v koruně sto let, základ dal ministr Rašín.

A je to problém v této výjimečné době, že se na ni rezignuje?

Je problém, že se na ni rezignuje ve střednědobém a dlouhodobém výhledu. Není problém, že se na ni rezignuje v situaci, kdy je potřeba bojovat s pandemií. Cokoliv, co je potřeba vydat smysluplně a účelně na řešení současné situace, tak je to pořádku. Ale nesmí se míchat covid s věcmi, které s covidem nesouvisí a které se píší do příjmů nebo výdajů veřejných financí.

Jako například?

Jako například zrušení superhrubé mzdy. Nebo i zrušení daně z nabytí nemovitosti, to je také něco, kde se prostě úplně zbytečně vyhodí minimálně 15 miliard korun natrvalo. Jakmile to jednou zazní ve veřejném prostoru, tak už se s tím asi nedá nic dělat. Prostě jednorázové covidové opatření ano, dlouhodobé věci ne.

Hamáčkovo snížení daní? Menší zlo než to Babišovo

Rozpočet na příští rok tedy nepočítá zatím ani s dopadem té superhrubé mzdy a se snížením daně z příjmů na 15 procent, které chce Andrej Babiš. Národní rozpočtová rada doporučila Sněmovně, aby návrh premiéra odmítla. Nepomohlo by snížení daní k tomu, aby lidé víc utráceli, to je přece žádoucí, ne?

V této podobě ne. V této podobě by příjemci dodatečných čistých příjmů byly především vysokopříjmové domácnosti. Je evidentní, že vysokopříjmové domácnosti mají větší tendenci si peníze „syslit“. A nízkopříjmové domácnosti z toho tak dobře nevyjdou. Jde to proti ekonomické logice. V odůvodněních návrh tvrdí, že zpátky formou jiných daní by se do té ekonomiky dostalo asi 10 miliard korun.

Ale ten výpadek je mnohem větší.

Ten výpadek je samozřejmě mnohem větší, bylo by to 80 nebo spíš 90 miliard.

Vicepremiér Jan Hamáček z ČSSD - přestože jsou s Andrejem Babišem z jedné vlády - navrhuje pokles (reálné) daně z příjmu pouze na 19 procent. To se vám líbí víc?

Já bych v této situaci superhrubou mzdu určitě nerušila. Ale návrh pana vicepremiéra Hamáčka považuji za mnohem rozumnější. Jeho druhý pozměňovací návrh tomu vrací ekonomickou logiku, snížení té odečitatelné položky na poplatníka by pomohlo právě těm nízkopříjmovým. Pokud opravdu dojde ke zrušení superhrubé mzdy, pak si myslím, že návrh pana Hamáčka je mnohem menší zlo.

Rozvolňování rozpočtových pravidel jsme se už dotkli. Vláda by podle návrhu Andreje Babiše nemusela zpracovávat na jaře 2021 rozpočtovou strategii na další roky, tzv. strukturální deficit. Volně řečeno by si vláda mohla dělat, co by chtěla?

Úplně se mění filozofie naší stoleté fiskální obezřetnosti. Je to skutečně něco bezprecedentního. Na dluhovou brzdu bychom se dostali pravděpodobně v roce 2023. Náraz na dluhovou brzdu má za normálních okolností mít za následek velmi tvrdou a úspornou reakci vlády. Je otázka, co by se dělo potom, jaké bude složení parlamentu.

Takže tímto vláda chce zbourat brzdy, které nás chrání od toho, aby se utrácelo bez hranic?

Nevím, jestli se to dá interpretovat takto, nicméně považuji to za velké riziko.

A kde vidíte naopak nějaké volné zdroje, které by si stát mohl stáhnout k sobě?

Napadlo mě, že by se zrušily limity pro platby pojistného. Ty platí pro pojištěnce s více než čtyřnásobným výdělkem oproti průměru.

Že by tedy bohatší měli platit vyšší pojistné?

No samozřejmě. V této těžké době by to nebyl sociální problém, kdyby se strop pro platby dočasně zrušil.

Ale lze tím skutečně získat nějakou významnou částku?

Začít se musí od jednotek miliard. Těžko udělám nějakou velkou úpravu, která mi najednou přinese 20, 50 nebo 100 miliard.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené