Článek
Vzestup sil Tálibánu spolu s odchodem cizích vojáků je výzvou nejen pro napospas ponechané místní, ale také pro neziskové organizace, které už roky Afgháncům v nouzi pomáhají.
Krátce po americké invazi v Afghánistánu se do oblasti vydala také skupina Čechů ve starém kamionu ruské značky Kamaz. „Jeli jsme blátivou cestou stále nahoru. Za úsvitu jsme konečně dorazili na vrchol průsmyku. Pod majestátními vrcholy Hindúkuše leží Afghánistán. Zatím nemáme tušení, že tohle je začátek nejdelšího úsilí Člověka v tísni. Nevíme, že se tato první základní distribuce potravin ve válkou zničené zemi rozroste v náš celosvětově největší a nejrozmanitější program,“ vzpomínal k 15. výročí Člověka v tísni ředitel organizace Šimon Pánek.
„V roce 2001 byl Afghánistán zemí v úpadku, která se vyznačovala nefunkční infrastrukturou a širokou chudobou. Školy nefungovaly nebo vůbec neexistovaly, silnice byly převážně zablácené, tržiště prázdná a Afghánci si nebyli jisti, zda mohou oslavovat pád režimu, který potlačoval vývoj země. Tyto bouřlivé časy s sebou přinesly podivnou směsici obav, nadšení, naděje a opatrné ochoty změnit nebo vyvinout něco nového.“
Letos si organizace připomíná 20 let od prvních humanitárních pomocí v Afghánistánu, které položily základ nejdéle trvajícímu rozvojovému programu Člověka v tísni. Od začátku mise pomohl afghánský tým více než milionu místních, postavil stovky škol a vodních nádrží, realizoval více než sto projektů zaměstnávajících víc než tisíc Afghánců. „V roce 2020 jsme v Afghánistánu pomohli 123 288 lidem. Z toho bylo 62 525 mužů a 60 763 žen. V roce 2020 na misi pracovali celkem 4 zahraniční zaměstnankyně a zaměstnanci a 75 místních kolegů, z toho 14 žen a 61 mužů,“ uvedl pro Seznam Zprávy mediální koordinátor Člověka v tísni Petr Štefan.
Po pádu režimu Tálibánu, který mimo jiné zakázal vzdělání dívek a žen, byl v zemi akutní nedostatek vzdělávacích institucí. Školy byly neudržované či zničené předešlými boji.
Po několika letech investic do oprav a staveb nových budov se situace podstatně zlepšila. Problémy z hlediska obsahu výuky ovšem přetrvávají. Školy jsou neefektivně řízeny, učí se na základě zastaralých učebních osnov a chybí kvalifikovaní a zkušení učitelé.
Afghánistán čelí v současnosti mnoha humanitárním krizím. Kvůli své geografické poloze a dlouhodobé degradaci přírodních zdrojů je země extrémně náchylná k opakujícím se přírodním katastrofám. Zemětřesení, záplavy, sesuvy půdy, laviny, extrémní srážky i sucha jsou v Afghánistánu častým jevem.
Ve dvou afghánských městech, Herátu a Džálálábadu, organizuje Člověk v tísni intenzivní školení pro chudé. Tyto programy napomáhají absolventům najít práci, či rozjet podnikání. Vedle klasických kurzů v šití nebo cukrářství školí např. elektrikáře, opraváře klimatizací či mobilních telefonů.
Hlavními zdroji živobytí Afghánců jsou zemědělství a pastevectví. Zisk z tohoto sektoru je však velmi nízký, používané technologie zastaralé a odborné znalosti místních farmářů omezené. Extenzivní zemědělství připravuje půdu o živiny a vláhu, vede k nižším výnosům a nutí farmáře obhospodařovat čím dál větší plochy půdy. To vede k narušování přírodní vegetace a vystavování půdy riziku eroze deštěm či větrem.
Lidé ze vzdálených komunit jsou často uzavřeni v bludném kruhu postupů neudržitelného zemědělství. Většinou nedokáží vypěstovat dost produktů pro nasycení vlastní rodiny, takže jsou nuceni obhospodařovat stále více půdy, nebo opustit svoje živobytí a přestěhovat se do města.
V současnosti dochází v Afghánistánu ke značné migraci z venkova do měst. Hlavními příčinami této migrační vlny jsou přírodní katastrofy a ozbrojené konflikty. K migraci přispívá i špatná dostupnost základních služeb, jako je vzdělání a zdravotní péče ve venkovských oblastech. Většina čerstvých migrantů do měst žije (stejně jako chudé vrstvy populace) v provizorních osadách, kde nejsou dostupné běžné komunální služby. Tato místa jsou charakteristická nedostatkem potravin, vysokou nezaměstnaností (asi 82 % mužů v produktivním věku), nízkou úrovní společenského kapitálu, vysokou mírou negramotnosti mezi ženami a špatným rozvojem komunitního života a participace.
Všichni negramotní příjemci pomoci se mohou také zúčastnit kurzů gramotnosti, což zvyšuje jejich šance uplatnění na trhu práce a pomáhá jim to v každodenním životě.
Ve dvou afghánských městech, Herátu a Džálálábadu, organizuje Člověk v tísni intenzivní školení pro chudé. Tyto programy napomáhají absolventům najít práci, či rozjet podnikání. Vedle klasických kurzů v šití nebo cukrářství školí např. elektrikáře, opraváře klimatizací či mobilních telefonů.
V prvních letech pomáhal Člověk v tísni organizovat návraty vysídlených osob i uprchlíků ze sousedních zemí. Postavil školy, kliniky a vytvořil pracovní místa. Postupně vzniklo několik programů zaměřených na rozvoj zemědělství, zlepšení kvality zemědělského vzdělávání, rozvoj venkovské infrastruktury a řádnou správu věcí veřejných. Organizace také pomáhá v boji proti městské chudobě a poskytuje humanitární pomoc lidem postiženým přírodními katastrofami nebo ozbrojenými konflikty.
„Člověk v tísni se zaměřuje na humanitární a rozvojový program a projekty. Potenciálně nejzranitelnější skupiny jsou rozděleny do kategorií: starší lidé, lidé se zdravotním postižením (dospělí i děti), kojící a těhotné ženy, děti mimo školní docházku, vnitřně vysídlení lidé, rodiny, o které se starají ženy, rodiny s nezletilými dětmi a rodiny starající se o seniory či chronicky nemocného člena,“ popisuje pro SZ Shogofa N., která monitoruje projekty Člověka v tísni v Afghánistánu.
„V týmu Člověka v tísni jsem asi pět měsíců a práce s nejzranitelnějšími lidmi mě inspiruje, chci jim pomoci. Jeden z probíhajících projektů zaměřený na vytváření pracovních míst prostřednictvím řetězce recyklačních závodů v severním Afghánistánu skutečně pomáhá lidem jako jsou sběrači plastového odpadu a pracovníci sběrných center. Vytváříme udržitelné a inkluzivní pracovní příležitosti pro více než 1800 lidí, z nichž je 480 žen. Jedná se o jednu z nejlepších iniciativ Člověka v tísni,“ popisuje Shogofa.
Vzestup Tálibánu jako výzva
Pro organizace představují výzvu i změny v působení zahraničních sil v Afghánistánu.
„Přítomnost cizích vojsk v Afghánistánu měla několik rovin. V první fázi jistě díky nim došlo k zásadnímu oslabení Tálibánu a přechodu na jiný politický model, k výrazné stabilizaci bezpečnostní situace. To nahrávalo širšímu působení mezinárodních organizací a nevládních neziskových organizací. Zhruba od roku 2007 se však situace začala měnit. Poté byla přítomnost vojsk pro zahraničí spíše rizikem, jelikož docházelo k občasnému zastírání hranic mezi armádou ze západu a civilisty ze západu,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Tomáš Kocian, regionální ředitel Člověka v tísni pro Blízký východ.
„Jednou z největších výzev je přístup do oblastí, které jsou pod kontrolou Tálibánu. Přece jen, přímá spolupráce s úřady pod kontrolou Tálibánu je dosti kontroverzní v situaci, kdy existuje legitimní vláda, nicméně je otázkou času, kdy se tato spolupráce zinstitucionalizuje. Očekáváme, že tranziční období po odsunu vojsk bude trvat určitou dobu a poté se role Tálibánu změní, že se zapojí do vládnutí a tím bude legitimizována i spolupráce s ním.“
V posledních letech došlo v Afghánistánu také k prudkému nárůstu počtu vysídlených osob. Jedním z nich je i osmdesátiletý Khoday Berdy.
„Já a moje rodina jsme v provincii Sar-e-Pol žili relativně normální život. Pak se ale situace zhoršila. Proběhlo hodně bojů a lidé z Tálibánu začali chodit k nám domů a chtěli peníze a jídlo. Každý den jsme žili ve strachu a rozhodli jsme se, že tu už nemůžeme zůstat. Popadli jsme, co jsme mohli, a odešli,“ popisuje Khoday Berdy. „Naštěstí máme rodinu v provincii Džúzdžán a nyní s nimi žijeme, ale nemají dostatek peněz na to, aby nás všechny podporovali, a ve svém věku potřebuju i zdravotní péči.“ Jeho rodina je jednou z mnoha, která od Člověka v tísni získala finanční příspěvek na pokrytí základních potřeb, jako je jídlo a léky.
Ne celých 20 let se obešlo bez problémů. V noci na 2. června 2015 do kanceláře Člověka v tísni v okrese Zare v provincii Balch vstoupili ozbrojení muži. Zastřelili devět zaměstnanců organizace, všichni na místě zemřeli. „Tento incident je největší tragédií v historii Člověka v tísni. Nedostali jsme žádná varování, výhrůžky ani jiné zprávy, které by naznačovaly zvýšené nebezpečí. K odpovědnosti za útok se nepřihlásila žádná organizace, oficiální vyšetřování nevedlo k žádným závěrům a motiv a identita pachatelů zůstávají neznámé,“ uvádí Člověk v tísni. Jeho zaměstnanci připomínají, že právě bezpečnost zaměstnanců i lidí, kterým pomáhají, je prioritou číslo jedna.
