Článek
Jednu věc nelze Andreji Babišovi upřít: Smysl pro dramatický efekt.
Jako ve čtvrtek večer, když oděn v slavnostní tmavěmodrý oblek pronášel ve spoře osvětleném sklepení centrály ANO pohnutým hlasem řeč, která vejde do dějin.
Nebo by si to aspoň tak sám Babiš přál.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Zatím mu to vychází. Titulky „Babiš se vzdal Agrofertu“ zaplnily česká média. Vzápětí na podporu svého hrdiny vyrazily twitterové šiky politiků ANO a spřátelených médií, nechyběla slova o „státnickém řešení“, u obrazovek v českých domácnostech tekly slzy.
Ale protože nás od té historické chvíle už dělí přece jen nějaký ten čas, je možná na místě trochu zchladit emoce a podívat se na věc klidnýma očima.
Babiš neudělal žádné státnické rozhodnutí, ale pouze zatím přislíbil krok, díky němuž - snad - vyhoví zákonu o střetu zájmů. Že se adept na pozici nejmocnějšího muže v zemi podrobí zákonným předpokladům, není žádná osobní oběť, ale běžný a v podstatě banální postup, který se má v normální zemi odehrát bez fanfár a požadované vděčnosti obyvatelstva.
Andrej Babiš možná při oznamování svého kroku dojal sám sebe, což mu jde dost snadno (jsem na tom s emocemi vůči vlastní osobě podobně), ale neměl by nám tvrdit, že se v podstatě obětoval a „zbavil se firmy, kterou 30 let budoval“. Ničeho se nezbavil. Firma se po jeho smrti - a všichni si beze stopy ironie přejeme, aby to trvalo co nejdéle - vrátí jeho dětem, takže má patrně i nadále dost důvodů přát si, aby se jí dařilo co nejlépe. Případně pro to i něco udělat.
Ano, asi to není úplně jednoduchá operace, ale Babiš se do ní dostal sám. Když máte velkou firmu, máte taky potenciálně velký střet zájmů, takže ho nakonec musíte vyřešit „velkým rozhodnutím“. Nikdo nenutil Babiše do politiky vůbec vstupovat a už vůbec znova kandidovat v 71 letech znovu do té nejnáročnější pozice v mocenské hierarchii. Zřejmě dobře ví, proč to dělá a proč chce vyměnit moc ekonomickou za tu politickou.
Každopádně to udělal, vyhrál suverénně férové a demokratické volby, sestavil koalici, a protože jeho řešení – v němž ovšem zbývá ještě spousta nezodpovězených otázek – přesvědčilo i prezidenta Petra Pavla, má plné právo vládnout. A taky si aspoň na čtyři roky zajistit imunitu, protože se možná „zbavil Agrofertu“, ale ne problémů, které si sám nadělal, když ho budoval a dokázal přitom vyškrábnout i ten poslední cent z veřejných evropských peněz. I takový, na který podle všeho neměl nárok. Ale prostě se obětoval.
Andrej Babiš tak stojí znovu před hlavním vchodem Strakovy akademie. A hned si připisuje několik rekordů:
- Je to nejstarší premiér v novodobé historii - žádný předseda vlády nebyl jmenován po svých 70. narozeninách. (Dokonce ani po šedesátých.) A žádný premiér ani nebyl jmenován potřetí.
- Je prvním politikem, který se dokázal do téhle pozice vrátit poté, co prohrál volby a strávil čtyři roky v opozici.
- Zanedlouho se stane prvním poslancem, o jehož imunitě bude hlasovat už čtvrtá sněmovna, neboť už byl také prvním předsedou vlády trestně stíhaným během svého pobytu ve funkci.
- A pokud ve své funkci vydrží déle než zhruba rok a půl, překoná i Václava Klause a stane se - byť s pauzou - nejdéle sloužícím českým předsedou vlády.
Za to zřejmě trocha toho sebeobětování se stojí.
