Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Čeští fotbalisté to dokázali. Svým třicet let ověřeným stylem „nějak to ukopejte, vyhrajeme na penalty“, kterým v roce 1996 pronikli až do finále Eura, zvládli baráž s Iry i Dány a po dvaceti letech postoupili na mistrovství světa ve fotbale, což je prostě veliký úspěch, ať si o jejich hře myslíte, co chcete. Jak prý říkal Kurt Cobain svým kritikům: „Ok, vem kytaru, napiš dvanáct písniček a prodej toho třicet milionů.“ A třeba já postoupil v životě nejdál do finále celostátního turnaje mladších žáků v Šumperku v létě 1984 a stejně jsme tam prohráli s Baníkem.
Ten nejotřepanější vtip, který soudě dle sociálních sítí napadl v úterý pozdě večer hodně lidí, zněl: „Národní fotbalový stadion pro 60 tisíc diváků bude kdy?“ Terčem je samozřejmě - a zcela nezaslouženě - Andrej Babiš. V časech, kdy si svůj pomník v podobě velkolepé arény za veřejné peníze postavil už ledasjaký východoevropský autoritář typu Viktora Orbána (a nový Puskásův stadion v Budapešti je vážně velkolepý) a při známé Babišově ochotě slíbit cokoliv komukoliv, se to samozřejmě nabízí.
Ovšem tady je třeba vzít českého premiéra v ochranu. Možná, že se někdy nechal unést a něco slibného o národním stadionu řekl, ale my, pamětníci, si ještě dobře pamatujeme jeho moudrý výrok z roku 2015, kdy ho ještě jako ministra financí chtěl o peníze na arénu v Letňanech pumpnout tehdejší legendární šéf českého fotbalu Miroslav Pelta po postupu národního týmu na Euro 2016. „Národní stadion v Praze nepotřebujeme, máme Letnou a Eden,“ prohlásil tehdy Babiš ještě před tím, než čeští borci ve Francii uhráli jeden bod z devíti možných - na turnaji, kde si respekt Evropy vybojovaly i takové týmy jako Wales, Island nebo i Maďarsko.
Ale možná, že by český fotbal jeden nebo dva větší stadiony, než jsou Sparta a Slavia s necelými 20 tisíci místy, opravdu i užil. Ostatně majitel Sparty Daniel Křetínský chce postavit nový větší stánek svého klubu na Strahově, zahanbit se pak jistě nenechá ani Pavel Tykač v Edenu, takže jim držme palce - a sobě taky. Mimochodem, národní stadion, kde hraje jen národní tým, nemá celkem dost fotbalových velmocí. Třeba Německo, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko nebo Itálie. Pardon, mluvím o velmocech a nějak se mi tam ze zvyku dostala Itálie, kterou teď vyřadila Bosna a Hercegovina.
Každopádně, myšlenka národního stadionu je tady s námi již desítky let a zjeví se pravidelně tehdy, když český fotbal dosáhne nějakého toho úspěchu. A tak logicky nejintenzivněji rezonovala v nultých letech, kdy Česko mělo svůj historicky nejlepší tým v čele s Nedvědem, Rosickým, Poborským, Kollerem, Čechem… Stručně řečeno, neuvěřitelnou sestavu.
Jen nešťastnou shodou náhod - nebo spíš zásluhou Řecka, chcete-li - nám unikl triumf na Euru 2004 v Portugalsku, kam tehdy na útraty fotbalového svazu dokonce odjela skupina zákonodárců hned z několika stran, aby zjistila, jak pěkné stadiony v zemi Eusébia a Ronalda mají.
O dva roky později postoupil národní tým pod vedením Karla Brücknera na mistrovství světa do Německa - poprvé v samostatné české historii a po 16 letech od šampionátu v Itálii, na nějž se Československo probojovalo 15. listopadu 1989 a celonárodní oslavy se o dva dny později zvrhly v revoluci a pád celého režimu. (Možná si to pamatujete jinak, ale já mám taky právo na svůj názor.)
Bohužel, čas přípravy na mistrovství se na jaře 2006 kryl také s předvolební kampaní. A v čele vlády i sociální demokracie, která byla u moci už osm let a ještě rok předtím vypadala na odpis, stál zprvu podceňovaný premiér Jiří Paroubek, člověk s řekněme podobným citem pro nálady veřejnosti jako Andrej Babiš.
V půlce května 2006, shodou okolností dva týdny před volbami, si Paroubek na Úřad vlády zavolal fotbalovou generalitu a spolu s ní třeba i jednu z největších českých hvězd té doby, Tomáše Rosického, aby oznámili, že Česko bude konečně mít onen velký stadion, po němž - jak Paroubek neopomněl zdůraznit - volá podle průzkumů fotbalového svazu 70 procent veřejnosti. Stát měl na Letné, na Spartě, která tam podle plánů měla hrát své zápasy taky. Ochozy měly pojmout 35 tisíc diváků a stát, tedy Paroubek, byl ochoten přispět miliardou korun. (Jen pro zajímavost, průměrná návštěva na zápasech Sparty v té sezoně činila zhruba 7 tisíc diváků.)
Ten obraz mladého Tomáše Rosického, asi nejtalentovanějšího českého fotbalisty posledního půlstoletí, který právě přestupoval z Borussie Dortmund do londýnského Arsenalu, po boku Jiřího Paroubka už patrně nikdy z paměti nevymažu. A moc Tomáši Rosickému přeju, aby se to jemu povedlo.
A teď si pojďme říct, jak to celé dopadlo.
Češi na šampionátu v Německu vypadli hned ve skupině, když je přejela nejen Itálie, později mistr světa, ale i Ghana.
O dva roky později dokázal národní tým postoupit na Euro 2008 do Švýcarska a Rakouska, kde vypadl ve skupině poté, co Petr Čech v zápase s Turky spáchal asi nejhorší chybu svého života.
Tomáš Rosický se stal v Arsenalu miláčkem fanoušků, jeho desetileté angažmá ale ničila nekonečná spousta zranění. S klubem, který ještě v roce 2006 hrál finále Ligy mistrů, prožil jeho nejsmutnější období, během nějž vyhrál dva usmolené FA Cupy.
Jiří Paroubek volby 2006 o chlup nevyhrál a do Strakovy akademie se již nikdy nevrátil.
Českým fotbalistům trvalo 20 let, než se znovu probojovali na mistrovství světa - na dvacetitisícovém stadionu Sparty, který vypadá v zásadě stejně jako v roce 2006, kdy na něm Paroubek sliboval vybudovat malé české Wembley.
Doporučuji proto s úvahami o národním stadionu ještě maličko posečkat. Minimálně tak do 25. června, kdy Češi hrají v Mexico City svůj poslední zápas světového šampionátu proti domácím v základní skupině. Některé problémy nejlépe řeší čas.
