Článek
Druhý český a poslední parlamentem zvolený prezident. Euroskeptik, během jehož mandátu jsme vstoupili do EU. Jakých bylo deset let s Václavem Klausem na Hradě? Poslechněte si další epizodu podcastu Dobrovský & Šídlo.
V létě roku 2002 vypadal Václav Klaus jako politicky odepsaná persona. Jeho ODS prohrála překvapivě jasně sněmovní volby s ČSSD Vladimíra Špidly a početní poměry v obou komorách Parlamentu v podstatě vylučovaly, aby se jednašedesátiletý veterán české politiky stal nástupcem Václava Havla, jehož mandát měl vypršet na začátku roku 2003.
Poslechněte si první díl série Prezidenti
A přesto se to stalo. Po dvou neúspěšných parlamentních volbách v lednu 2003, z nichž ta druhá znamenala osobní potupu pro Miloše Zemana, byl Václav Klaus coby kandidát ODS 28. února zvolen druhým českým prezidentem.
„Myslím, že v tom důležitou roli hrála jistá všeobecná vyčerpanost,“ vzpomíná tehdejší poslanec Unie svobody a ministr pro informatiku Špidlovy vlády Vladimír Mlynář, který ale podle svých slov Klause nevolil a do posledního kola podporoval kandidáta vládní koalice Jana Sokola. „Bylo to jako konkláve, byli jsme dny bez výsledku zavření na Hradě a věděli jsme, že někdo nakonec prostě musí být zvolen. A to časem pomáhalo silným, sebevědomým kandidátům, jako byl Klaus.“
Klausova msta na ODS
Václav Klaus - jako zatím každý český prezident - strávil v úřadě 10 let. Jmenoval celkem pět premiérů a šest vlád, včetně jedné úřednické. Podepsal - byť po dlouhém odmítání - přístupové listiny k EU (2003) i Lisabonskou smlouvu (2009).
A zatímco Vladimír Mlynář oceňuje Václava Klause jako „ústavního prezidenta, který nebyl aktivistou, ale občas jistým směrem přitlačil“, Jan Dobrovský je mnohem kritičtější: „Myslím, že Klausovy proruské postoje, dnes již zcela otevřené, se datují někde od konce opoziční smlouvy v roce 2002 a byly zřetelné i během jeho prezidentství. Projevilo se to i během debaty o americkém radaru v Brdech: Klaus ho sice neodmítal, ale taky pro jeho podporu příliš mnoho neudělal,“ vzpomíná Jan Dobrovský na dobu, kdy ruské vydání Klausovy knihy „Modrá, nikoliv zelená planeta“ sponzoroval státní ropný koncern Lukoil (2008).
Za pozitivní moment Klausova působení považují všichni tři účastníci debaty reakci na až hysterické vystoupení Jiřího Paroubka po volbách 2006, kdy předseda ČSSD přirovnával tehdejší situaci k Únoru 1948. Klaus to jednoznačně odsoudil a vyzval Paroubka k veřejné omluvě.
Souhlasí také s rozhodnutím Václava Klause nejmenovat ministrem zdravotnictví Davida Ratha, který byl ve stejné době v čele lékařských odborů. Připomínají, jak hořké muselo být pro Klause jmenování Karla Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí.
Druhé Klausovo zvolení v únoru 2008 proběhlo ale podle vzpomínek pamětníků v natolik nedůstojné atmosféře, že se nakonec stalo jedním z argumentů pro zavedení přímé volby. „Mirek Topolánek byl tehdy předsedou vlády i ODS, a byl tedy přímo zodpovědný za Klausovo znovuzvolení,“ říká Jindřich Šídlo. „O patnáct let později na to vzpomínal tak, že mu bylo jasné, že když Klause nezvolí, padne jeho vláda okamžitě, pokud ano, dostanou rok existence. A to se přesně stalo.“
V prosinci 2008 se Václav Klaus vzdal titulu čestného předsedy ODS a o tři měsíce později Topolánkova vláda skutečně padla - i díky hlasům poslanců ODS loajálních prezidentovi. Václava Klause čekalo druhých pět let ve funkci. Ukončil je těsně před odchodem z Hradu kontroverzní amnestií a podporou Miloše Zemana v první přímé prezidentské volbě v lednu 2013.
Poslechněte si další epizodu speciální série „Prezidenti“ podcastu Dobrovský & Šídlo.
Podcast Paměti národa připravuje Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo.
Podcast Paměti národa. V době pandemie jsme nemohli pořádat setkání, diskuze, besedy, přednášky. A tak vznikl nápad: nový audiopořad! Tvoří ho předseda Kolegia Paměti národa Jan Dobrovský a komentátor Seznam Zpráv Jindřich Šídlo.
