Komentář: Výstřední a pitomé se stalo normou. Koukněte na SPD

Markéta Šichtařová již není poslankyní, ze Sněmovny odešla po čtyřech měsících, když zjistila, že by tam měla něco dělat. Gratulujeme pražským voličům Svobodných, kteří paní Šichtařovou do dolní komory zvolili v naději, že tam budou mít aspoň jednu zástupkyni, což snad stojí za to potupné spojení s Okamurou.

Kdysi celkem zábavná, provokující strana euroskeptických libertariánů pohřbila svou - pravda, nepříliš úspěšnou - existenci za cenu poslaneckého křesla pro svého předsedu Libora Vondráčka, který kvůli tomu byl ochoten točit předvolební videa se slovenským odsouzeným rasistou a popíračem holokaustu Milanem Mazurkem. Je to, milí Svobodní, přesně to, kam jste chtěli dojít, rozumím tomu dobře?

Markétu Šichtařovou má ale Okamura aspoň definitivně z krku, což mu jistě příliš nevadí. Zvlášť, když na její místo zasedl předseda pražské buňky SPD Josef Nerušil, což je potenciálně podobné eso, u nějž ale stejně truchlivý konec jako u Šichtařové nehrozí. Do Sněmovny poprvé toužil proniknout už v roce 2021, a to tak moc, že se kvůli tomu dokonce vzdal místa v Radě Českého rozhlasu. To jen abychom si připomněli, jak nezávislé osobnosti dokázala Sněmovna, tehdy při volbách do mediálních rad ovládaná aliancí ANO, SPD a komunistů, vybírat do kontrolních orgánů veřejnoprávních médií.

Nerušil tenkrát pracoval na pražském arcibiskupství, kde se mimo jiné staral o sociální sítě celé instituce i kardinála Duky, a jeho kandidatura za parlamentní fašistické hnutí (potvrzeno Městským soudem v Praze, srdečně děkujeme) vzbudila zaslouženou pozornost. Šestadvacet významných českých katolíků vyzvalo v otevřeném dopise kardinála, aby se od Nerušila a od tehdejší radní ČT Hany Lipovské, kandidující pro změnu za stejně odpudivé sdružení Volný blok, distancoval.

Pointa je jednoduchá: Nerušila nakonec na preferenční hlasy přeskákal Jiří Kobza, dnes již další z Okamurových odpadlíků.

Teď se Nerušil konečně dočkal a zasedl v poslaneckém klubu, který svým složením tvoří ten nejbizarnější spolek, jaký byl kdy ve Sněmovní ulici k vidění - a ano, do téhle soutěže počítáme i někdejší republikány a Věci veřejné.

SPD je sice mocensky v nejsilnější pozici ve své historii – je členem vládní koalice, Tomio Okamura si užívá luxusního života předsedy Sněmovny, tři ministři ve vládě předstírají, že je vybrala SPD –, ale také nelze přehlédnout, že Okamurův spolek permanentně slábne. Po volbách 2017 měla SPD 22 poslanců. V roce 2021 přišla o dva mandáty.

Teď jich je 15 a naší výhodou je, že v tomto již poměrně přehledném houfu vyniknou všechny jedinečné individuality.

Některé jistě znáte: Například Okamurovu pravou ruku Radima Fialu po 20 letech ve Sněmovně, kam byl poprvé zvolen za ODS. Nebo Jaroslava Foldynu, upřímně věřícího ruského veterána, u nějž je opravdu zajímavé jen to, že si myslí pořád to samé - kdysi to z něj udělalo silnou figuru a v roce 2010 i poslance „prozápadní“ sociální demokracie, dnes si možná dost lidí myslí, že musel SPD zakládat.

Nebo Radka Kotena, bezpečnostního experta SPD, někdejšího předsedu výboru pro obranu, jehož do této funkce zvolila hlasovací sněmovní koalice ANO - SPD - ČSSD - KSČM v roce 2017. Ano, je už poněkud trapné připomínat slavnou Kotenovu epizodu s vraždící mikrovlnnou troubou, ale je užitečné to udělat, jen abychom si uvědomili jednu věc: Jak moc se za posledních 10 let česká politika proměnila. To, co nám připadalo v roce 2017 výstřední, až úplně pitomé, stalo se dnes v podstatě standardem, nebo jak se v těchto kruzích říká, „mainstreamem“.

A tady je třeba dodat, že můžeme být jen rádi, že byl Koten loni na podzim znovu zvolen poslancem, čímž byl podle pravidel SPD vyřazen z možnosti stát se členem vlády. Protože by to také dnes mohl být úplně vážně ministr obrany.

A pak tu máme další velikány: Za další menší strany volební (ne)koalice jejich lídry: předsedu jednoprocentní strany PRO Jindřicha Rajchla a šéfku Trikolory, která ani v průzkumech není, Zuzanu Majerovou, legračního sedmašedesátiletého uličníka Miroslava Ševčíka a další - koneckonců si je můžete prohlédnout sami.

K pozornosti doporučuji dvě nepříliš známé poslankyně, byť jedna z nich tráví ve Sněmovně už druhé volební období. Hvězda Marie Pošarové ale vyšla naplno až teď, kdy je konkurence přece jen slabší, takže už nelze jen tak přehlédnout její víru, že se politikům podaří dojít ke „konzesu“, nebo její pochvalu, jak se Babišově vládě podařilo repatriovat Čechy z oblasti Blízkého východu dokonce ještě den před tím, než Američané s Izraelci před 14 dny na Írán vůbec zaútočili.

Za pozornost pak stojí i nová poslankyně Irena Němcová z Hradce Králové, která je ve Sněmovně sice velmi krátce, ale dokázala se už prosadit opsanou diplomkou a dokonce - na rozdíl od Markéty Šichtařové - se ani nebála promluvit na plénu. V lednu interpelovala premiéra Andreje Babiše, aby mu položila zásadní otázku týkající se skandálů bývalé koalice: „Proto se vás chci zeptat, vážený pane premiére, SPD nechce nechat tyto kauzy zamést pod koberec, souhlasíte?“ Podruhé pak minulý týden při projednávání státního rozpočtu upozornila, že hlasovala pro, ale má na sjetině křížek, což je, jak víme, to nejhorší, co se poslanecké novicce může přihodit.

Ve Sněmovně kdysi, zhruba před 15 lety, vzniklo rčení, že „každá strana má svého Jardu Foldynu“. Mělo tím být řečeno, že v každém klubu se najde jeden výstředník, což se ovšem dá vydržet, protože jej nakonec dokáže strana usměrnit a jeho vliv a význam minimalizovat.

Klub SPD je dnes složen z patnácti Foldynů. Smyslem jejich parlamentní existence je pálit neustále ze všech děl a přesně podle teorie Trumpova stratéga Steva Bannona „zaplavovat svět s..čkami“, přes něž pak není vidět na opravdu důležité věci.

A to je přesně to, co teď Rajchl, Ševčík, Majerová, Pošarová a spol. dělají. Okamurovi to nevadí, naopak, takový je jejich úkol. Je jich jen patnáct.

Problém je, že na těchto 15 hlasech stojí vláda členské země NATO a EU. A že to vypadá, jako by to Andreji Babišovi i s čerstvě nabytou imunitou nejen nevadilo, ale že si v tom naopak libuje. Ví proč.