Hlavní obsah

Co zničilo Sládka, dobíhá i Okamuru. A přidává se Klaus

Foto: David Neff / MAFRA, Profimedia.cz

Červenec 1996. Miroslav Sládek, duchovní otec Tomio Okamury, míří k politickému vrcholu.

Reklama

8. 10. 2022 10:00

Hádka organizátorů protivládních demonstrací o peníze přivádí pamětníka do hlubokých 90.let. Do doby, kdy politický směr „oškubejme vyděšené kafky ve jménu národa“ v Česku teprve vznikal.

Článek

Přečtěte si Šťastné slovo

Pravidelná glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.

Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.

Určitě nezapomeňte vyrazit na Šťastnou křižovatku s Václavem Dolejším.

S postupujícím věkem je člověk čím dál vděčnější, když zjistí, že některé jeho jistoty ještě stále platí. Zejména ty, které si odnesl ze svého mládí v 90.letech.

Jako tuhle prověřenou moudrost: Každé „vlastenecké hnutí“ v Česku nakonec dojede na prachy, o něž se začnou jeho členové hádat s vůdcem a zakladatelem hnutí. A protože to nejsou obvykle žádní géniové, nějaký čas trvá, než zjistí, že hrají roli užitečných idiotů, které je možné kdykoliv vyměnit za poslušnější stafáž.

Věnovali jsme se v posledním Šťastném pondělí situaci na místní „alternativní scéně“, jejíž programové hodnoty by šly v zásadě shrnout do pěti bodů:

1) Nic než národ.

2) Migranti, ať chcípnou.

3) Evropská unie, ať chcípne.

4) Ukrajina, ať taky chcípne.

5) Nejsme žádná pátá kolona Kremlu, ALE Vladimir Putin má vždycky pravdu, sluší mu to bez trička, je to nejlepší vojevůdce, hokejista, judista, potápěč, žokej a rybář a také má ten úplně nejlepší superlevný a nejvíc cool plyn na celé planetě.

Po událostech minulého týdne bychom mohli doplnit bod šestý: Ty vole, Láďo, naval ty prachy!

Zveřejněná nahrávka rozhovoru dvou organizátorů zářijové protivládní demonstrace na Václavském náměstí Ladislava Vrábela a Jiřího Havla vám řekne všechno, co o téhle partě potřebujete vědět – a co jste, upřímně řečeno, měli už dávno tušit.

Oba pánové se hádají zhruba o dvě stě tisíc, které poslali jejich podporovatelé na organizaci demonstrací. K čemuž přispěvatelům upřímně blahopřejeme, příště si stoupněte k oknu a vyhoďte ty peníze do vzduchu, bude to rozhodně užitečnější. Možná je totiž dole chytí někdo, komu pomůžou.

Nicméně tato v podstatě půvabná historka z národoveckého podsvětí přivádí pamětníka do hlubokých 90.let. Do doby, kdy politický směr „oškubejme vyděšené kafky ve jménu národa“ v Česku teprve vznikal. V jeho čele stál modrooký zaměstnanec předlistopadového cenzurního úřadu PhDr. Miroslav Sládek a jeho strana se jmenovala „Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa“ neboli SPR-RSČ neboli republikáni.

Sládek byl chytrý a řádně cynický gauner, který zneužíval strach a nejistotu lidí především z nižších vrstev. Ti mu pak svými hlasy ochotně platili luxusní životní styl - třeba tehdy ne zcela dostupný automobil Alfa Romeo či dobově načančanou vilu v brněnské čtvrti Útěchov, kam se přestěhoval se svou trofejní manželkou a někdejší poslankyní za republikány Laurou Rajsiglovou.

Podívejte se na Šťastnou křižovatku

Když se Tomio Okamura dostal v roce 2013 poprvé do Sněmovny, řekl jsem kdesi v televizi, že je to „Sládek light“. Dnes to myslím můžeme poopravit: Okamura je Sládkův duchovní syn se sociálními sítěmi. Je vlastně až fascinující, jak se tyhle příběhy podobají, stačí vyměnit dobové kulisy.

Sládek, na jehož předvolebních mítincích v roce 1990 hrála tehdy mimořádně populární rasistická skupina Orlík Daniela Landy a Davida Matáska, pronikl do Parlamentu poprvé s šesti procenty v roce 1992 s celkem prostým programem: Cikáni ven, uprchlíci ven, Sudeťáci ven. (V podstatě to dost připomíná prezidentské kampaně Miloše Zemana.) A tím si také mimochodem Sládek poprvé sáhl na státní příspěvek za získané hlasy…

Ve Sněmovně měli republikáni 14 poslanců - tedy na začátku volebního období v roce 1992. Na jeho konci jich bylo pět. Ostatní zdrhli. A pokud vám to náhodou připomíná události v Úsvitu přímé demokracie, straně s pouhými devíti členy, s níž Okamura dobyl poprvé Sněmovnu v říjnu 2013, nejste vedle.

Už v únoru 2015 se deset ze čtrnácti Okamurových poslanců svému vůdci postavilo, protože jim začalo být trochu divné, proč strana se státním příspěvkem 122 milionů jen za volební výsledek nemá peníze na činnost.

Okamura ovšem udělal jen přesně totéž, co jeho vzor dvacet let před ním: Nechal si pár nejposlušnějších, na své nekonečné tour po celé zemi nabral další kompars, založil SPD - a v dalších volbách v roce 2017 už to dotáhl na deset procent hlasů. Mimochodem stačilo mu na to kvůli nižší volební účasti něco přes půl milionu hlasů, jen o pár desítek tisíc víc, než kolik potřeboval Sládek v roce 1996 na svých osm procent.

Hvězda Miroslava Sládka ovšem zapadla nečekaně rychle. V předčasných volbách roku 1998 skončil na pouhých čtyřech procentech. Důvodů bychom jistě našli víc, ale mezi ty nezanedbatelné patří i tehdejší jarní republikánská aféra. Čím dál víc členů nebo třeba poslaneckých asistentů začalo mluvit o tom, jak museli do „stranické“ pokladny odevzdávat část svých výdělků, a také o atmosféře strachu a psychického teroru, kterými Sládek a jeho nejbližší stranu řídili.

Dnes 72letý Sládek se už do nejvyšší politiky nikdy nevrátil, přestože se snažil. A není náhoda, že se o comeback pokusil v roce 2016, v době všeobecné nervozity z tehdejší uprchlické krize.

Jenže Okamura si už svou pozici krále českého politického suterénu nenechal nikým sebrat. A zatím to vypadá, že by se mohl vyhnout Sládkovu rychlému pádu. Existuje naopak čím dál víc důkazů, že tu s námi padesátiletý Okamura pobude déle, než by bylo třeba. Svědčí o tom nejen jeho volební zisky třeba při nedávných komunálních volbách, ale třeba také demonstrativní přiznání Václava Klause, že i on letos na podzim dal svůj hlas SPD.

A tady se nám příběh plný paralel uzavírá. A možná ne úplně tak, jak by si Tomio Okamura přál: Přízeň Václava Klause je další faktor, jenž dokáže spolehlivě zničit jakoukoli stranu, které ji náš dědeček vlasti projeví. Zeptejte se třeba u Svobodných, u Jany Bobošíkové nebo v Trikoloře.

Anebo u Sládkových republikánů. I oni mohli na podzim 1996 získat pocit, že se jim konečně daří vyjít z izolace a vzít za kliku salonu. To když se s dvěma jejich poslanci sešel na Úřadu vlády tehdejší premiér Václav Klaus.

Doufám, že Václav Klaus tuto svou magickou schopnost stále ještě neztratil.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované