Článek
Přečtěte si Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Každé pondělí ráno také sledujte nový díl pořadu Šťastné pondělí a večer si poslechněte Šťastný podcast.
Když vám zazvoní v den 10. výročí zásahu na Úřadu vlády telefon a na displeji se rozsvítí jméno žalobce Iva Ištvana, napadne vás ledacos. Třeba: „To už je to tady zas?“
Nebo: „Je mu dneska smutno a chce si s někým zavzpomínat na okamžiky své největší slávy?“
Tak prý ne. Muž, který před deseti lety ze své tehdejší pozice vrchního státního zástupce v Olomouci zaštítil útok Roberta Šlachty na Strakovu akademii, volal nejspíš kvůli tomu, aby se dozvěděl něco o editoriálních plánech Seznam Zpráv. „Tak jsem zvědav, co si od vás přečtu o odsouzení pana Nečase,“ pravil Ištvan.
Zde je na místě učinit krátké vysvětlení: s panem Ištvanem nejsme v žádném bližším kontaktu, za těch deset let jsme spolu mluvili možná třikrát. Nicméně si zjevně stále pamatuje moji skepsi, kterou chovám k pokusu kriminalizovat politické obchody „něco za něco“, které sice nejsou moc pěkné, nicméně pokud policie a státní zastupitelství hodlají postupovat při každé podobné příležitosti stejně agilně jako v případě bývalého premiéra nepravomocně v úterý odsouzeného k podmínce a pokutě, pak hodně štěstí. Jen s jistou znalostí politického provozu upozorňuju, že to nemůže skončit jinak než policejními raziemi ve Sněmovně a na mnoha radnicích tak třikrát do měsíce.
Takže jsme si to v krátkém, oboustranně korektním rozhovoru zase potvrdili, já se dozvěděl, že pana návladního „překvapují moje hodnoty“, přičemž mě ty jeho rozhodně nepřekvapují, a pak jsme se přátelsky rozloučili.
A až když jsem zavěsil, došlo mi, co jsem to právě zažil. Muž, který před deseti lety totálně rozstřelil českou politiku a jehož adorující profily vycházely v mnoha médiích, zoufale touží po satisfakci. Mimochodem, stejně jako velitel zásahu Robert Šlachta, který si kvůli tomu dokonce založil politickou stranu, snad aby nám dokázal, že česká politika možná není úplně bez chyb, ovšem taky by mohlo být ještě mnohem hůř.
Události z doby před deseti lety nejsou černobílé. Policie měla důvod konat: nejbližší spolupracovnice a zároveň důvěrná přítelkyně premiéra Jana Nagyová (dnes již Nečasová) přiměla vojenskou tajnou službu, aby sledovala stále ještě zákonitou premiérovu manželku, a Nagyová se tak dostala k informacím, kterými by Petra Nečase přiměla konečně k rozvodu. Což je naprosto šílený, absurdní, tragikomický příběh, který by vám jako zápletku k politickému thrilleru každý soudný dramaturg hodil na hlavu, protože „tomu by nikdo nevěřil“. My jsme v tom žili.
Přečtěte si více o rozhodnutí soudu:
Takže ano, Nečasova vláda padnout musela, stejně k neslavnému konci mířila v podstatě od chvíle, kdy byla v létě 2010 jmenována. Česká „pravice“ a ODS zvlášť prožívala v těch letech něco, pro co má politická historie výraz „sleaze“, původně popisující stav britské konzervativní strany mezi lety 1992-1997, kdy byla na hlavu poražena Blairovými labouristy. Zjednodušeně řečeno to znamená období, kdy jeden skandál střídá druhý, a když máte jediný den pocit, že by to snad mohlo být klidnější, přijde další skandál, případně nějaká ta katastrofická zpráva o stavu ekonomiky.
V Česku panovala v prvních letech minulého desetiletí – i kvůli nekonečně se táhnoucí ekonomické krizi – skutečně hodně „blbá nálada“. Ivo Ištvan s Robertem Šlachtou za ní udělali monstrózní tečku, k čemuž se samozřejmě nejlíp hodí 400 policistů obsazujících uprostřed noci Úřad vlády a další místa v Praze. Plus samozřejmě ona neuvěřitelná tisková konference, po jejímž zhlédnutí musel mít divák pocit, že země stála na pokraji puče, který se podařilo překazit jen díky chrabrosti pánů Ištvana a Šlachty.
A je docela dobře možné, že na oba strážce zákona skutečně hluboce zapůsobilo, co slyšeli v odposleších a jak si celý ten příběh poskládali. A že se jich osobně dotknul, nejspíš jim i připadal nechutný, a oni uvěřili, že musí ten starý, prohnilý svět rozbít. Takže to taky udělali a zkoprnělé veřejnosti v jednom balíku předhodili všechny ty strašlivé příběhy, které zdokumentovali jako jeden komplexní důkaz, že to prostě nešlo jinak. Aniž by jim v tom vytržení možná úplně došlo, že všechno, co říkají, budou muset taky časem bez pochybností dokázat u soudu. K tomu celému pak pochopitelně patřilo i permanentní ponižování sprostých podezřelých, jehož vrcholem bylo předvánoční promítání záběrů ze zatčení Jany Nagyové v České televizi.
Jednoduše řečeno, ten zásah a to, co se dělo krátce po něm, bylo naprosto neadekvátní. Nešlo o promyšlený puč, i když jsme kolem toho slyšeli spoustu nejrůznějších teorií, a je taky pravda, že Andrej Babiš živořící v průzkumech ještě v červnu 2013 na nějakých dvou procentech, nemohl dostat k své následné a stále nekončící jízdě českou politikou lepší impuls.
Ve skutečnosti to možná bylo celé ještě horší: prostě se jen v pocitu vlastní předurčenosti k velkým věcem urvalo několik policistů a státních zástupců, kteří pak změnili zemi. A kteří dodnes trvají na tom, že to tak muselo být, a čekají, že to konečně pochopí i ti, kteří pochybovali už před deseti lety.
Klidně si můžeme ještě párkrát zavolat, ale obávám se, že se na tom opravdu nikdy neshodneme.
