Hlavní obsah

Táta jezdí každou noc otáčet syna kvadruplegika. V domově to prý nedělají

Záhady Josefa Klímy: Kdo se o syna postará, až umřu? Náročnou péči o kvadruplegika prý v domově nezvládají, pomáhat musí 76letý otec. (Video: Seznam Zprávy)

 

Reklama

4. 12. 2021 8:00

Miloslavu Kyprovi je 76 let, a přesto nemůže ustat v péči o svého těžce handicapovaného dospělého syna. Odejít ze zařízení, kde nejsou s péčí spokojení, se ovšem ukázalo jako nadlidský výkon. Tohle je jejich příběh.

Článek

Milanovi Kyprovi je 44 let. Narodil se zcela zdravý, ale krátce po svých devatenáctých narozeninách se mu život z minuty na minutu dramaticky změnil. Milovník veškerého dobrodružství, skaut, zálesák a sportovní nadšenec utrpěl v únoru roku 1997 téměř fatální úraz.

„Poprvé jsem zkoušel paragliding. Krásně jsem létal – jako pták. A bohužel i padal jako šutr. Takže jsem spadl asi z osmdesáti metrů a zlomil si vaz. Což má pro mě ty následky, že jsem ochrnutý na všechny čtyři. A tím pádem se nedokážu na posteli ani otočit,“ vypráví svůj příběh.

Následovaly náročné operace a dlouhodobý pobyt v rehabilitačním ústavu v Hrabyni.

Domů, k rodičům, se vrátil téměř po roce jako kvadruplegik prakticky nehybný od krku dolů. Všichni se museli s novou situací naučit žít.

„Mně před dvaceti lety syna dovezli, dali mi ho na postel, řekli: Na shledanou. A byli pryč. Takže všechno, co dělám, jsem si musel sám vymyslet, sám se naučit. Ale potom, když byl třeba v Parapleti nebo v nemocnici, tak tam jsem viděl, jak se o něho starají. A viděl jsem, že to děláme dobře,“ vzpomíná na těžké začátky Milanův otec Miloslav Kypr.

„Mám asi někam vyskočit na Měsíc a pak se vrátit“

Zhruba po dvou a půl letech strávených doma v nepřetržité péči svých rodičů se Milan přesunul do ústavu v Habrovanech pro osoby se zdravotním postižením a poté zakotvil v centru Kociánka v Brně, které poskytuje zdravotnické služby.

Částečně se naučil osamostatnit a žít konečně život bez závislosti na rodičích.

Úderem svých čtyřiceti let však musel z centra Kociánka odejít. Pobyt v takovémto zařízení je totiž omezen právě věkovou hranicí čtyřiceti let.

„Bohužel někdo na ministerstvu určil, že tam mohou být lidé jen do čtyřiceti. A potom dál už ne. Pak jsou až domovy důchodců, které jsou od pětašedesáti. Těch dvacet pět let mám asi někam vyskočit na Měsíc a pak se vrátit. Takže tady je v tom sociálním systému díra,“ míní.

Návrat domů na příštích pětadvacet let podle něj nepřipadal v úvahu. Rodiče zestárli, síly ubyly. Jenže kapacita zdravotních ústavů byla plná.

Jako výborné východisko se Milanu Kyprovi jevilo soukromé sociální zařízení, které se specializuje na těžce handicapované lidi, kteří spadají do třetího a čtvrtého stupně závislosti. V roce 2017 využil této možnosti a odešel bydlet do jejich chráněného bydlení.

„Naskytla se možnost přejít tady do Domova pro mne, který mi byl předkládaný jako výborná služba. Říkal jsem jim, že pro mě je hlavní to otáčení. Potřebuji, aby někdo přišel, otočil mě ze zad na bok a zase zpět. A to hlavně kvůli tomu, že člověk, když je na vozíku, tak mu začne ‚hnít‘ zadek. A to nakonec může skončit i smrtí,“ vysvětluje nutnost polohování.

Jeho slova potvrzuje i fyzioterapeutka pražského centra Rehafit Pavlína Zvelebilová: „Tím, že je tkáň hůř prokrvená, je otázkou jedné noci, kdy může vzniknout lehký dekubit, který se potom může rozvinout v něco velice vážného. Je to tedy nezbytně nutné. A to i v noci. Interval by měl být zvláště v noci po dvou hodinách.“

Ze začátku vše vypadalo ideálně. Milan se dokonce oženil. Se svou ženou Pavlínou žijí společně v chráněném bydlení. Ona sama je však též handicapovaná a náročnou péči o svého manžela nezvládne.

Časem však vyvstal problém; rozkol mezi tím, co a jakým způsobem Milan Kypr potřebuje – tedy správné pravidelné polohování – a jak je schopno zařízení danou věc zajistit.

Místo asistentů o něho pečuje starý otec

Před dvěma lety situace eskalovala do momentu, kdy Milanu Kyprovi zařízení poslalo vytýkací dopis s návrhem, aby odešel pryč.

„Do toho vytýkacího dopisu napsali, že mně museli zavolat sanitku, což nebyla pravda, že jsem tlustý, že se o mě nechtějí starat, že kvůli mně odcházejí asistenti,“ shrnuje podstatu dopisu.

Na otázku, proč tedy neodešel do jiného zařízení, namítá: „Není kam. Před týdnem jsem byl na krajském úřadu, kde jsme konstatovali, že kraj má služby pro mentální handicapy a nemá zařízení pro fyzické handicapy. Takže nevím, kam bych měl jít.“

Situace dnes vypadá dle tvrzení Milana Kypra tak, že ho nikdo vlastně nepolohuje. Za pomoci stropního zvedacího systému, který si sem nechal sám nainstalovat, ho asistent přesune do postele, a ráno stejným způsobem zpět na vozík. „Oni mě vůbec nepolohují. V podstatě po ty dva roky musí otec každý den za mnou dojít, a alespoň jednou mě musí dát na ten bok, aby si ten zadek odpočinul. Abych nedostal dekubity,“ popisuje každodenní péči šestasedmdesátiletého otce.

Co mu zařízení poskytuje, je byt, kde platí za nájem a elektřinu něco přes 6 tisíc korun. Služby osobní asistence – že ho někdo zvedne, oblékne, dá najíst, uklidí atd. – ho přijdou na dalších zhruba 12 tisíc korun. Na externí službu, jejíž pracovníci by za ním dojížděli v noci a otáčeli ho, nemá finance. Takže bez pomoci otce se prý prostě neobejde.

Otec Milana Kypra má pocit, že v podstatě dělá práci za někoho jiného. „Připadá mi to tak. Protože pokud je organizace, která má napsané, že přijímá pacienty se třetím a čtvrtým stupněm závislosti, tak by nemělo dojít k situaci, že já tady musím každou noc chodit otáčet syna na bok. Protože jediný důvod, proč tady je, je polohování. Žádný jiný důvod není. To je alfa a omega celého jeho pobytu tady,“ vysvětluje Miloslav Kypr.

Ředitelka zařízení Domov pro mne Jarmila Vokálová podrobnější rozhovor na kameru i po telefonu odmítla.

Do redakce však zaslala e-mail, ve kterém rezolutně popírá, že by se o klienta nestarali: „Našemu klientovi je polohování plně zajištěno a zahrnuje přesuny z lůžka na vozík a zpět včetně úpravy polohy na lůžku i ve vozíku (ve dne i v noci). Přesuny i změna polohy na lůžku musí být zajišťovány takovým způsobem, aby to bylo bezpečné jak pro klienta, tak i pro pracovníka, který polohování zajišťuje. Stejně tak polohování v sociálních službách nemůže nahrazovat fyzioterapii nebo odborné polohování zdravotním personálem. Celá neshoda tkví v tom, že náš klient odmítá námi nabídnutý způsob večerního uložení na bok na lůžku… Řešení celé situace vidíme ve zdravotní oblasti, nikoliv v oblasti sociálních služeb.“

V čem tkví skutečný problém? A jak se snaží Kyprovi situaci dál řešit? Dozvíte se v úvodní reportáži z pořadu Záhady Josefa Klímy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované