Hlavní obsah

Prchají před Lukašenkem i na matraci po řece. „Situace v Bělorusku je šílená“

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační snímek z nedávných protestů proti Lukašenkovu režimu v Polsku.

Reklama

12. 8. 6:20

Seznam Zprávy mluvily ve Vilniusu se zástupci běloruského exilu, kteří bojují s Lukašenkovým režimem na dálku. Mluvili o tom, jak se do Litvy dostali a o nadějích na porážku diktatury.

Článek

/Od zvláštního zpravodaje z Litvy/ „Měli jsme doma jeden jasný postoj: že Lukašenko je s**č a že žít v Bělorusku je velmi obtížné, ale jinak jsme o politice nikdy nemluvili,“ líčí Běloruska Maria Matuševičová. Pracuje v exilové internetové televizi Malanka, která se snaží z Vilniusu informovat o dění v Bělorusku. V jedné z restaurací v centru litevského Vilniusu sedíme společně s dalšími Bělorusy – s Pavlem Mariničem, jehož organizace Zubr loni monitorovala Lukašenkem zfalšované prezidentské volby a s Jevgenijem Medveděvem, který mimo jiné spolupracuje na vyšetřování zločinů běloruského režimu.

Víc než 12 tisíc běloruských uprchlíků

Jsou to tři zástupci rozrůstající se běloruské menšiny v Litvě, která prchla před represemi minského diktátora. Právě litevské hlavní město se v posledním roce stalo centrem běloruského exilu. Přesný počet Bělorusů žijících v Litvě není jasný, tamní vláda ale udělila běloruským občanům na 12 tisíc víz a dál jich přibývá. „Hodně lidí utíká i přes les, takže Bělorusů je tu mnohem víc,“ dodává Maria.

Všichni tři se shodují na tom, že Bělorusové vytvořili v Litvě a v celé EU komunitu, jejíž členové si navzájem pomáhají. „Někdo pomáhá s vízy, s dokumenty,“ vyjmenovává Jevgenij Medveděv. Emigrace Bělorusů s evropskými vízy vede přímo do Litvy, těch bez víz pak do Kyjeva nebo do Ruska. „Tam ale není bezpečno,“ dodává Maria.

Foto: Archiv Marie Matuševičové

Zakladatel organizace Zubr Pavel Marinič, Svjatlana Cichanouská a Maria Matuševičová z platformy Malanka.

Po únosu letadla se odjezd ze země ještě ztížil

Útěk ze země ale komplikují uzavřené hranice a také nebe. „To je výsledek únosu letadla s novinářem Ramanem Pratasevičem. Evropská letadla se Bělorusku vyhýbají a z Minsku není možné do unie odletět. Mnoho lidí proto odjíždí na Ukrajinu a odtud se pak snaží získat víza do Litvy nebo do Polska,“ vysvětluje Medveděv. Díky společné historii a jazykovým možnostem jde pro Bělorusy o nejbližší země. V první pětici útočišť Bělorusů je i Česká republika.

„Jeden muž připlul na matraci po řece, další na padákovém kluzáku,“ vyjmenovává způsoby útěku z Běloruska a nelegálního způsobu migrace do Litvy Violetta, která se k nám připojuje o něco později. V Litvě pracuje pro organizaci Razam, která pomáhá běloruským uprchlíkům s vyřizováním dokumentů, sháněním ubytování a práce. Běloruští uprchlíci s sebou často nemají ani oděv, natož zajištěné ubytování. Razam jim díky příspěvkům od běloruské menšiny a Litevců pomáhá se startem nového života v cizí zemi.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Hranice Litvy a Běloruska.

Violettina organizace ale působí na dálku i přímo v Bělorusku, kde lidem přes komunikační aplikaci Telegram radí, jak se bránit politickým represím, případně co dál dělat. Violetta uvádí aktuální a konkrétní případ ženy, která se rozhodla raději jít do vězení, než aby z Běloruska emigrovala. „Bála se toho, co ji v zahraniční čeká. Nechtěla se vzdát svého dosavadního života,“ říká humanitární pracovnice. Žena nakonec dostala tříletý podmíněný trest, protože slíbila, že z Běloruska neodjede.

Bělorusové říkají, že se v Litvě nesetkávají s projevy xenofobie nebo nenávisti a cítí se tu vítáni. „Litva je k nám v principu vstřícná. Sídlí tu naše zvolená prezidentka Svjatlana Cichanouská. Navíc běloruští uprchlíci se chovají podle zákonů, mají vzdělání a jsou bezproblémoví. Litevská vláda je tudíž velmi chápavá a administraci usnadňuje,“ popisuje Pavel Marinič z organizace Zubr. V Litvě má status uprchlíka. Jeho otec Michail Marinič byl v devadesátých letech prvním běloruským velvyslancem v Česku. Kandidoval také na běloruského prezidenta a byl kvůli tomu vězněn.

Dočasné útočiště našla ve Vilniusu i zmíněná novinářka Maria Matuševičová. Oproti ostatním emigrantům má ale podstatně snazší situaci. Díky původu své matky má litevský pas, a tím pádem otevřené dveře do celé Evropské unie.

Dvaadvacetiletá Maria vyrostla v Minsku, kde i studovala, ale její postoje se formovaly díky pravidelným cestám do Anglie za babičkou. Ta ji naučila číst noviny a sledovat zprávy a udělat z toho zvyk. „Pravidelně jsem cestovala do Anglie od mých osmi let a vždycky jsem snila o tom, že se odstěhuji do Londýna,“ vypráví.

Na konci července jsem se rozhodla, že musím do Běloruska přijet a podpořit mé přátele. Nemůžu volit, protože mám díky původu mé maminky litevský pas, ale i tak jsem se chtěla nějak zapojit. Zúčastnila jsem se povolebních protestů 9. a 10. srpna, tehdy jsme měli velké štěstí a jednotkám jsme utekli. Ale v noci z 11. na 12. srpna nás pak s přáteli zadrželi.
Maria Matuševičová

Ve třetím ročníku na univerzitě se pak rozhodla. Studia jí připadala zbytečná, a tak se na vlastní pěst vydala na podzim 2019 do Londýna. „Univerzita v Minsku je naprosto zbytečná, pokud nechcete být doktor. Kdybych ji dokončila, měla bych v diplomu napsáno, že jsem učitelka, překladatelka, IT specialistka a další profese zároveň,“ vyjmenovává možné kvalifikace.

V Anglii si Maria dál udržovala zvyk osvojený od babičky: sledovat dění v místě, kde žije, ale i v Bělorusku. „Covidová situace v Bělorusku mě přiváděla k šílenství,“ naráží mladá žena na prohlášení Alexandra Lukašenka o tom, že covid-19 vyléčí pobyt v sauně, vodka nebo práce na poli. Bodem zlomu pro ni byla situace před prezidentskými volbami loni na jaře, kdy režim zatýkal Lukašenkovy protikandidáty a ve velkém začal s politickými represemi. Maria se proto zapojila do protestů běloruské menšiny v Londýně a spoluorganizovala demonstraci před běloruskou ambasádou nebo na Trafalgarském náměstí.

Foto: Archiv Marie Matuševičové.

Tým monitorovací organizace Zubr.

„Na konci července jsem se rozhodla, že musím do Běloruska přijet a podpořit mé přátele. Nemůžu volit, protože mám díky původu mé maminky litevský pas, ale i tak jsem se chtěla nějak zapojit. Zúčastnila jsem se povolebních protestů 9. a 10. srpna, tehdy jsme měli velké štěstí a jednotkám jsme utekli. Ale v noci z 11. na 12. srpna nás pak s přáteli zadrželi,“ popisuje Maria. S přáteli se necítili připravení jít na barikády, tak místo toho v ulicích poskytovali první pomoc – jezdili v autě po městě a ošetřovali zraněné.

„Pak nás zadrželi. Bili nás a drželi nás v tělocvičně a potom jsme byli v Arescině,“ vypráví novinářka. V nechvalně proslulé minské vazební věznici Arescina tehdy policie ve velkém brutálně bila a mučila demonstranty. „Já jsem tam byla naštěstí jen jeden den, moji přátelé tam strávili tři dny. Oficiálně je to vazební věznice, tehdy to ale byla mučírna,“ popisuje. Po propuštění se – prý hlavně kvůli usnadnění administrativy a byrokracie – rychle provdala za svého přítele a ze země odjeli do Vilniusu.

Z Moskvy přes Minsk do Vilniusu a Varšavy

Běloruské prodemokratické protesty obrátily život naruby i Jevgeniji Medveděvovi. Vystudovaný běloruský učitel historie a právník pracoval ještě loni v IT sektoru v Moskvě. Do Minsku se loni v létě vrátil kvůli hlasování v prezidentských volbách. „Z Moskvy to nešlo, protože běloruská ambasáda v Rusku zablokovala všechny možnosti, jak tam hlasovat. V Minsku pak zažil nejhorší den jeho života: „Honili lidi, mučili je,“ říká Medveděv o brutalitě režimní policie.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Na různých místech po celém Vilniusu vlají vlajky, které se staly symbolem odporu proti Alexandru Lukašenkovi.

Zadržení se vyhnul a vrátil se do Moskvy, kde se rozhodl pro životní změnu – přestěhovat se za přáteli do Vilniusu a přidat se k běloruské opozici. „Nemůžu přestat. Příliš mnoho lidí bylo zabito, příliš mnoho jich mučili, je tolik politických vězňů a obyčejných lidí čelících represím. Musíme pokračovat,“ dodává. V Litvě původně pracoval pro tým Svjatlany Cichanouské, pak se ale rozhodl odjet do Varšavy a pracovat pro iniciativu ByPol. „Cichanouská udělala všechno, co mohla, ale její tým ne,“ neskrývá Medveděv kritiku.

Zakladatel monitorovací organizace Zubr Pavel Marinič naději na úspěch prodemokratických běloruských sil neztrácí. „Pokračujeme v boji,“ říká odhodlaně. Příležitost, jak ukázat, že Bělorusové s Lukašenkem nesouhlasí, i když je režim zahnal z ulic zpátky do domovů, vidí Pavel Marinič v referendu o změně ústavy. Hlasování avizoval sám Lukašenko. Zatím se neví, kdy bude a o čem, Marinič ale předpokládá, že se diktátor ohledně funkčního období i pravomocí inspiruje v Kremlu.

Právě referendum, respektive jeho pravděpodobně zfalšované výsledky, by mělo Bělorusy znovu dostat do ulic. „Lidé půjdou hlasovat a poškodí hlasovací lístek. I poškozený lístek musí přitom ze zákona komisaři sečíst. Organizace Zubr bude lidi vyzývat, aby si poškozené hlasovací lístky fotili a snímky sdíleli a pak kontrolovali protokoly výsledků hlasování. Sami se tak stanou pozorovateli,“ popisuje Marinič. Nevyzývá tak Bělorusy k bojkotu, ale k participaci a kontrole. „Aby lidé ukázali, že to nevzdali, i když se bojí represí,“ dodává Pavel.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované