Hlavní obsah

Lockdown donutil nemocnou Britku urychlit asistovanou smrt ve Švýcarsku

Foto: Profimedia.cz

Kauzy provází i kliniku Dignitas. Před deseti lety byly v Curyšském jezeře nalezeny urny s logem krematoria využívané touto společností. Její zakladatel Ludwig Minelli čelil obvinění z provádění neoprávněných pohřbů vysypáním popela, aby se vyhnul placení nákladů na pohřeb.

Reklama

2. 11. 2020 20:05

Příběh ženy, která se v pokročilém stadiu rakoviny rozhodla ukončit svůj život za hranicemi Británie, otevírá další diskuzi o zastaralém systému zákonů o eutanazii. „Odejít, ještě než bude vůbec připravená“, ji donutila pandemie.

Článek

Do britských médií se tento týden dostal příběh 45leté Britky v terminální fázi rakoviny prsu. Citlivou otázku, zda prožít zbytek života značně trpící, ale v rodinném kruhu, anebo život ukončit z vlastního rozhodnutí a osamocená na švýcarské klinice Dignitas, jí „pomohla“ vyřešit zhoršující se pandemická situace. Vzácná možnost volby nad svým životem, která kvůli cestovním opatřením visela na vlásku, si Britka nechtěla nechat vzít.

45letá žena, která až do své diagnózy pracovala na vysoké pozici v oblasti duševního zdraví v britském zdravotnictví (NHS), dostala pro svůj plán od švýcarské vlády „osobní výjimku“. Po příletu se tak nemusela 10 dní izolovat za předpokladu, že do své konečné schůzky poblíž Curychu neopustí svůj hotel. „Obávám se, že když to nechám na později, moje plány by mohly být ohroženy,“ napsala ve svém příběhu. „Spousta větších leteckých společností lety do Švýcarska odkládá a další se ruší. Mám pocit, že už musím jít, ještě než budu doopravdy připravená.“

Příběh nemocné Britky se v médiích objevil ve chvíli, kdy se padesátka vysoce postavených lékařů v Británii postavila za posouzení zákazu asistovaného umírání v zemi. Diskuze na citlivé téma se znovu otevřela kvůli změnám na Novému Zélandu, kde si lidé v referendu schválili legalizaci asistovaného umírání. Připojil se tak ke Švýcarsku, Belgii, Kanadě, Kolumbii, Lucembursku, Nizozemsku, částem USA a Austrálie. Ve Velké Británii je asistovaná sebevražda nezákonná a trestá se odnětím svobody až na 14 let.

Před pandemií dle statistik navštěvoval kliniku pro asistovanou sebevraždu každých osm dní jeden Brit. Od březnového lockdownu ale byl těžce nemocným lidem přístup do švýcarského centra Dignitas znemožněn. Podle Sarah Wootonové, výkonné ředitelky Dignity in Dying, od březnového lockdownu někteří nevyléčitelně nemocní lidé „ukončili svůj život za traumatických okolností“.

Gordon MacDonald, generální ředitel společnosti Care Not Killing, však řekl: „Změna současných zákonů by znamenala odstranění univerzální ochrany a vyslala by signál, že životy nevyléčitelně nemocných a zdravotně postižených lidí jsou méně důležité.“

Příběh 45leté Britky sdílíme stejně jako britská média v původní podobě.

Tento týden jsem se rozhodla zemřít

Nechtěla jsem odejít takhle brzy, ani takto sama.

Příští týden touto dobou budu mrtvá. Stejně jako mnoho lidí, kteří letos zemřeli na covid-19, jsem nucená umírat za přítomnosti cizinců, v neznámém prostředí, bez útěchy manžela, rodiny a přátel. V mém případě jsou na vině zastaralé britské zákony o asistovaném umírání, kvůli kterým jsem musela odcestovat do cizí země a zemřít sama.

Je mi 45 let a do mé diagnózy sekundárního karcinomu prsu loni v září jsem pracovala na pozici seniorního odborníka v oblasti duševního zdraví v NHS. V době, kdy mi byla stanovena diagnóza, u mě probíhaly metastáze klasifikované jako stupeň čtyři. Rakovina se mi rozšířila do lymfatických uzlin a dostala se do částí páteře. Jako mnoho lidí s tímto onemocněním jsem čelila vyhlídkám na zlomeniny páteře a paralýzu. V srpnu jsem se dozvěděla, že se mi rakovina dostala do jater a můj čas na světě se najednou začal krátit.

Mívám značné bolesti. Tým paliativní péče z našeho místního hospicu je skvělý, ale spousta léků proti bolesti, které beru, už nefunguje. Užívám maximální dávku morfinu každou noc a většinu dní, ale postupně přestává být účinná, což je běžný efekt získání tolerance nebo rezistence vůči lékům. Cítím taky vedlejší účinek paliativních léků, včetně extrémní únavy a nevolnosti.

Neexistuje pro mě ani vhodný způsob smrti na následky metastazující rakoviny. Stejně jako mnoho jiných na mém místě mě zabije jedna ze tří věcí: otrava krve v případě, že rakovina pohltí zbytek mých jater, udušení, to kdyby se mi dostala do plic, nebo mrtvice, která nastane kvůli rakovinným nádorům v mozku. Nejvíce mě děsí poslední možnost. Bojím se, že bych mohla přijít o své schopnosti. Posledních pár měsíců tak pro mě bylo přímo mučením.

Nejsem žádný sebevrah. Nechci zemřít, chtěla bych zoufale žít, ale taky vím, že to není možné. Chtěla bych mít alespoň možnost rozhodnout se, kdy je ten správný čas. Sedět na slunci s šálkem čaje v krásné zahradě, pak jen vejít dovnitř a vzít si léky, které mi umožní pokojně zemřít v náručí mého manžela, s naším psem, po rozloučení s rodinou a přáteli.

Ale nemůžu.

Jedinou možností, která mi poskytuje alespoň zdánlivou možnost kontroly, je klinika Dignitas ve Švýcarsku. Začátkem letošního roku jsem si zajistila to, čemu říkají „zelené světlo“. Musela jsem projít přísným procesem, který prokázal mou konečnou prognózu a mentální kapacitu. Okamžitě jsem pocítila obrovskou úlevu – právě tato možnost mi ironicky pomohla žít. Dokázal jsem si užít čas, během kterého jsem nemusela žít ve strachu z trýznivé, zdlouhavé smrti. Zastaralé zákony v této zemi však znamenají, že se na tuto poslední cestu musím vydat sama. Kdyby mě doprovodil manžel, sourozenci nebo rodiče, i kdyby mě měli jen držet za ruku při umírání, riskovali by stíhání za „pomoc při sebevraždě“.

To mě nutilo dělat nemožné rozhodnutí mezi tím, jestli zůstat doma s těmi, které miluji, ale za cenu mého zhoršujícího se utrpení, nebo zvolit pokojnou smrt, jakou bych si přála. Ale úplně osamocená. A cítím, že v zájmu ochrany mé rodiny je musím zradit. Krutost tohoto rozhodování je pro mě ohromující.

Abych se této cestě vyhnula, zvažovala jsem, že to vezmu zcela do svých rukou. Bolest, kterou bych ale způsobila rodině, je pro mě nepřijatelná a z odborné zkušenosti vím, že tyto způsoby nemusí vždy vyjít. Pracovala jsem s lidmi, kteří se pokusili ukončit svůj život, ale přežili s těmi nejděsivějšími následky ochromujícími život, často s těžkým poškozením mozku. To nemůžu riskovat.

Když jsem se pokoušela s lékaři mluvit otevřeně o tom, co považuji za naprosto racionální touhu vyhnout se traumatické smrti, setkala jsem se akorát s mlčením. Někteří dokonce považovali za ctnostné až nutné, aby člověk prožil každou děsivou sekundu procesu umírání.

Pomalu přecházet z pozice vedoucího kliniky k pocitu umlčení a podpoře lidí, kteří bývali mými vrstevníky, mě hluboce zraňovalo. Svět by jinak pro mě a moji rodinu mohl otevřeně mluvit o mých plánech se svým lékařským týmem. Místo toho jsem musela plány tajit a procházet nejen složitým švýcarským systémem, ale také globální pandemií.

Posledních pár měsíců jsem strávila terorizovaná myšlenkou, že zůstanu uvězněná kvůli neustále se měnícím opatřením. Mohli mi vzít jedinou kontrolu nad životem, jaká mi zůstávala. Minulý měsíc Švýcarsko oznámilo, že cestující ze Spojeného království budou muset po příletu zůstávat v karanténě po dobu 10 dnů. To byla moje nejhorší noční můra – trávit všechen ten čas sama v cizí zemi, daleko od všech, které miluji.

Naštěstí se mi podařilo od švýcarských úřadů získat výjimku za podmínky, že budu cestovat pouze do svého hotelu a na svou finální schůzku. Je mi však jasné, že i toto může padnout, jestliže se situace ve Švýcarsku nebo Velké Británii změní.

Vzhledem k tomu, že druhá vlna je neomylně na cestě, obávám se, že kdybych se rozhodla odjet později, ohrozila by mi moje plány. Co když budu muset do karantény? Mnoho z větších leteckých společností své lety odložilo a další rovnou ruší, co když se přestane létat úplně? Vím, že musím odejít, dřív, než budu opravdu připravená. Britský zákaz asistovaného umírání mě nutí k předčasné, osamělé smrti.

Pandemie ovlivnila mé plány konce života i jinými způsoby. Ještě předtím, než by moje bolesti začaly být příliš silné, jsme chtěli s manželem vycestovat do Florencie. Chtěla bych se naposledy projít po Highlands se svou rodinou. Toužím po tom setkat se s přáteli u odpoledního čaje tak, jak jsme to dělávali roky. V době, kdy se uvolnil první lockdown, jsem už nemohla fungovat bez bolestí.

Vím, že nejsem sama, kdo by chtěl mít kontrolu nad svou smrtí. Mnoho lidí s metastazujícím karcinomem čelí podobné budoucnosti a svěřili se mi, že by rádi dostali možnost zemřít doma v čase a způsobem, který si sami zvolí. Moji volbu nikdo neodsoudil, ve skutečnosti mi většina lidí řekla, že by v mém případě udělali totéž.

Problém je v tom, že lidé s metastatickým karcinomem jsou vážně nemocní. Mnoho z nás je umlčeno, že jsme ovlivnění nemocí a vedlejšími účinky léků. Často nemůžeme obhajovat sami sebe, a proto jsme zbaveni práv. Na možnost smrti v míru navíc mnoho lidí nedosáhne vzhledem k neúnosným nákladům na asistovanou smrt ve Švýcarsku (utratila jsem více než 12 000 liber). Skutečnost, že si dovolím mít smrt, kterou chci, zatímco ostatní musí trpět, protože jim chybí dostatečné finance, mi připadá nespravedlivá a nelidská.

Celý život jsem byla hrdá na britskou liberálnost, soucitné ideály a naše zákony o rovnosti a volbě. Ale teď mám pocit, jako by se na mě nevztahovaly, zrovna ve chvíli, kdy je potřebuji nejvíce. Mně a mé rodině je naprosto jasné, že naše zákony o asistovaném umírání nefungují a pandemie jen zhoršila nesnáze, které v této zemi existují již dlouhou dobu. Cítím, že je povinností parlamentu jednat, a měl by začít přezkoumáním zákona a jeho dopadu na lidi a rodiny, jako jsme my. Ti z nás, kteří nejvíce pociťují dopady těchto právních předpisů, musí být v této debatě vyslyšeni. Gándhí řekl: „Skutečnou míru každé společnosti lze najít v tom, jak zachází se svými nejzranitelnějšími členy.“

Jako člen jedné z nejzranitelnějších skupin apeluji na poslance, aby na tom zapracovali.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované