Hlavní obsah

Proč je (někdy) opice lepší než experti a komentátoři

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Miloš Čermák

Superpředpovídání, obor budoucnosti.

25. 2. 20:00

Deník Miloše Čermáka se tentokrát zabývá úkazy ve světě samozvaných i puncovaných prognostiků.

Článek

Experti se skoro vždycky mýlí. Zvlášť když jsou to „takzvaní experti“, anebo „profesionální experti“, tedy lidé, kteří se živí tím, že „mají názor“. Ale už si dávají velký pozor, aby do tohoto svého názoru investovali. Čas nebo peníze, to je celkem jedno.

To je hlavní teze poslední knížky Nassima Taleba „Skin in the game“. Česky knížka vyšla pod trochu klopotným názvem „Nasadit vlastní kůži“ a říká, že nemáme věřit těm, kteří nejdou s vlastní kůží na trh. Tedy všem těm hlavním ekonomům, finančním analytikům či také mnohým z nás novinářů. Máme věřit lidem, kteří věci „dělají, a nikoli o nich pouze mluví“.

Když byl před deseti a více lety v módě takzvaný crowdsourcing, udělali jsme s pár kolegy projekt s názvem „100 chytrých“. Cílem bylo oslovit co nejvíc lidí s hrou, která na účastníky kladla dva požadavky. Za prvé: udělat online krátký inteligenční a vědomostní test, a za druhé: pokusit se odhadnout, jak dopadnou některé budoucí události.

Konkrétně s Hospodářskými novinami jsme se pokusili odhadnout výsledek voleb do sněmovny 2010 a s Lidovými novinami co nejlépe investovat do akcií tak, aby portfolio během půl roku vydělalo co nejvíc peněz.

Výsledky byly zajímavé, byť ne úplně jednoznačné. Neprokázali jsme, že „dav 100 chytrých lidí“ dokáže předpovídat budoucnost. V obou případech se však ukázalo, že i když se dav mýlí, tak se mýlí méně než experti. V prvním případě političtí komentátoři, v druhém pak investiční poradci.

Lépe než experti investovala peníze dokonce i opice. Tu jsme do druhého experimentu zařadili, aby byl atraktivnější pro média a čtenáře. Oslovili jsme jednoho chovatele opic a ve spolupráci s ním nechali jednoho z jeho svěřenců „investovat“ tak, že tahala z koše různé barevné balónky. Tímto způsobem sestavila portfolio, které vydělalo víc peněz než akcie doporučené panelem expertů.

Podobné východisko stojí za takzvaným superpředpovídáním, tedy technikou, kterou v roce 2005 představil ve své studii profesor Pensylvánské univerzity, původem Kanaďan jménem Philip Tetlock. Ten tvrdil, že v odhadování budoucnosti porazí experty i šimpanz, který hází šipky na terč.

Tetlock, který o své metodě vydal v roce 2015 bestseller se stejným názvem (Superforecastig), se rovněž částečně spoléhal na moudrost davu. Ale zároveň ve své metodě dbal na mentální nastavení těch, kteří předpovědi vytvářejí. Velmi zjednodušeně řečeno, měli by se držet následujících pravidel: být otevření, nebýt dogmatičtí, neriskovat a své odhady neustále upravovat a zpřesňovat na základě nových informací.

Vyznavači Tetlockovy metody opravdu mnoho událostí či jevů předpověděli s překvapující přesností. Ale mnohokrát se také mýlili: britský tým superforecasterů například v roce 2016 před referendem stanovil, že pravděpodobnost odchodu Británie z EU je 23 procent.

Jejda. To úplně nevyšlo. Mimochodem, superforecasterem byl i jeden z nových (a dnes už zároveň i bývalých) poradců britské vlády Andrew Sabisky. Najal ho šéf poradců David Cummings a byl to výsledek jeho náboru „podivínů a magorů“ z počátku ledna 2020.

Nic proti tomu, osobně si – asi podobně jako Cummings – taky myslím, že naší hyperkorektní a zároveň velmi racionální době chybí více excentriků. Ostatně jsem o tom před časem psal i v tomto Deníku.

Lidé, jejichž chování vypadává z běžných společenských vzorců a kteří přemýšlejí „jinak“ než my ostatní, mohou být velmi užiteční. Zejména jako členové týmu, kde jejich výstřednosti koriguje uměřenost ostatních.

Ale mohou být také nebezpeční, právě proto, že se chovají jako neřízené střely. A to ani nemluvě o jejich „nebezpečných myšlenkách“, které – zvlášť vytržené z kontextu či diskuse – mohou vyvolat velké mrzení. Což se potvrdilo: britská média s požitkem citovala výroky sedmadvacetiletého Sabiskyho o tom, že eugenika nemusí být nutně špatná věc, že američtí černoši mají v průměru nižší IQ než běloši, případně že ženský vrcholový sport není špatná věc, ale měl by být spíše jednou z disciplín na paralympiádě.

Jestli byl Sabisky opravdu dobrým superpředpovídatelem budoucnosti, musel si spočítat, že v Downing Street číslo 10 dlouho nevydrží.

Džunglí se rozléhá kvákání

U kritika expertů a radilů všeho druhu Nassima Taleba ještě zůstanu. Lépe řečeno se k němu vrátím, a to oklikou přes jiného, dnes celosvětově populárního intelektuála.

Časopis New Yorker zveřejnil portrét Yuvala Noaha Harariho, autora původně izraelského a pak celosvětového bestselleru Sapiens. Napsal ho jako „stručnou historii lidstva ve dvaceti kapitolách“ a šlo původně o přepis jeho kurzu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Knihy se prodalo dvanáct milionů kusů, bestsellery se staly i další dvě knihy „Homo Deus“ (2017) a „21 lekcí pro 21. století“ (2018). Harari píše zdánlivě jednoduše a obyčejně, má však dar strhujícího vypravěče. Víc než za historika je dnes považován za filosofa, jeho „rozpětí“ sahá od života neandrtálců až po umělou inteligenci.

A jak vypadá Harariho život dnes, když už není neznámým vysokoškolským učitelem, ale intelektuální superstar? „Jeho vydavatelské a řečnické aktivity má na starosti tým dvanácti lidí, který působí v prosluněné kanceláři v Tel Avivu. Zaměstnanec z Peru vaří všem veganské obědy,“ píše New Yorker.

No a to jsme zpátky u původem libanonského akademika Nassima Taleba, lépe řečeno u jednoho z jeho vzteklých veřejných útoků, kterými si v poslední době s velkým potěšením krátí čas. Na Twitteru napsal: „Harariho veřejné aktivity zaměstnávají 12 lidí. Moje: počet zaměstnanců je nula. Proč? Protože nedělám přednášky ani rozhovory, jedině, když se velmi nudím.“

To by ještě bylo OK. Ale když se ho vzápětí kdosi zeptal, co si myslí o Harariho knihách, odpověděl jednoduše: podle něj je izraelský autor „a quack“. Krásné anglické slovo by se dalo přeložit nejlépe jako „šarlatán“, byť etymologicky je správně taky „kvákal“. Intelektuální kvákal, to zní jako hezká kategorie pro určitý druh autorů.

Taleb je matematik a statistik, alergický na novináře a veřejné experty všeho druhu. Psychologii a ekonomii, zejména tu behaviorální, s oblibou označuje za pavědy, mezi jeho nejčastější cíle v článcích i tweetech patří akademici Harold Pinter či Richard Dawkins.

Harari už mu taky leží v žaludku delší dobu: loni na Twitteru izraelského autora jeden diskutující citoval, a Taleb promptně odpověděl, „každého, kdo cituje Harariho, okamžitě blokuju!“.

Ještě že Twitter máme. Jinak bychom se v džungli geniálních myšlenek a jejich světově úspěšných nositelů orientovali mnohem obtížněji.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené