Hlavní obsah

Zázraky se dějí jednou měsíčně. Dobře se dívejte!

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Kouzelník Ramana levituje před turisty na Times Square v New Yorku, snímek z roku 2007.

Reklama

20. 1. 20:15

Pravděpodobnost jedna k milionu má například to, že když budeme házet mincí, padne nám dvacetkrát za sebou to samé. Více v Deníku Miloše Čermáka.

Článek

Už jste tenhle měsíc zažili nějaký zázrak? Jestli ne, pak to má jen dvě vysvětlení. Buď vás to do konce měsíce ještě čeká… Anebo jste se kolem sebe nedívali dost pozorně. Protože na jeden zázrak měsíčně máte nárok.

Lépe řečeno na jeden zázrak za 35 dní, abychom byli přesní. Tak to aspoň platí podle takzvaného Littlewoodova zákona. Matematik John Edensor Littlewood přednášel na anglické Cambridgi a zemřel ve dvaadevadesáti v roce 1977. Kromě odborných prací se proslavil populární knížkou matematických zajímavostí.

V ní popsal to, co dnes známe jako Littlewoodův zákon. Nejprve definoval zázrak jako událost, která stane s pravděpodobností jedna k milionu. Nenechme se mýlit, to je opravdu něco výjimečného.

Často tenhle obrat použijeme v hovorové řeči. Šanci „jedna k milionu” připisujeme událostem, jako jsou například to, že nás při koupání sežere žralok nebo že nám na hlavu spadne meteorit. Ve skutečnosti jsou pravděpodobnosti těchto nehod jiné: že vás během vašeho života sní žralok, přibližně jedna ku čtyřem milionům, zatímco že vás zasáhne meteorit, asi jedna k půl milionu.

Co se stane s pravděpodobností jedna k milionu?

Například:

– že se stanete miliardářem (platí pro kohokoli na planetě, nikoli pro lidi specifických národností)

– že zemřete při dopravní nehodě

– anebo že zahynete při nehodě na lyžích nebo na snowboardu.

Jistě, v těchto případech hodně záleží na tom, co při výpočtu vezmeme v úvahu a jak přesně budeme postupovat. Jde jen o lepší odhady. A tak abychom si udělali lepší obrázek, lze být i exaktnější: pravděpodobnost jedna k milionu má například i to, že když budeme házet mincí, padne nám dvacetkrát za sebou to samé.

Jinými slovy, jde o události, které běžně nezažíváme. Či ještě jinak: které se možná dějí, ale my nemáme šanci se o nich dozvědět. Anebo ano?

Littlewood na to šel exaktně. Vzal v úvahu, jak dlouho jsme každý den průměrně vzhůru, kdy během této doby jsme schopni udržet pozornost a kolik událostí můžeme zaregistrovat za jednotku času. No, a z toho mu nakonec vyšlo následující: událost s pravděpodobností jedna k milionu můžeme očekávat přibližně jednou za 35 dní.

Ano, tuším u mnohých z vás teď na tváři skeptický výraz. Nejsou to ve skutečnosti všechno jen nějaká hausnumera, která sice pan Littlewood nějak posčítal a znásobil, ale jinak o realitě neříkají samozřejmě nic?

Ale samozřejmě. Přesně tak to je. Zároveň však platí i druhý pohled: berme tuhle srandovní matematiku jako minimálně záminku k tomu víc se dívat. Kolem sebe a hledat zázraky. Protože se dějí, to si pište.

Záleží na tom, kterou z těchto dvou možností si vyberete.

Nemilosrdné zapomínání

Zapomínáte? Pak nebuďte smutní. Stává se to nejen nám, lidem, ale i celým armádám. Což vzápětí vysvětlím.

Jsou věci, které jsme se jednou naučili a umíme je dodnes. Pak ty, které jsme se nenaučili, neuměli je a ani je nikdy umět nebudeme. Obojí je fér.

Jenže je ještě jedna kategorie, a tou jsou věci, co jsme někdy v minulosti uměli, ale jak se to dělá, jsme od té doby zapomněli. Mám takový pocit, že jich po padesátce přibývá.

Teď se mi to stalo s tiskárnou. Koupil jsem si ji domů asi před dvěma lety. Moc ji nepoužívám, většinu času je na skříni. K počítači či mobilu se dá připojit přes wifi a ovládá se jednoduše aplikací.

Potřeboval jsem si něco po delší době vytisknout, a tak jsem tiskárnu ze skříně sundal. Připojila se bez problémů, až mě to překvapilo. Podle aplikace v ní dokonce bylo dost inkoustu, jen papír chyběl. Našel jsem pár listů a chtěl je do tiskárny vložit.

A v tu chvíli jsem zjistil, že nevím jak. Neuměl jsem dát do tiskárny papír! Bylo to potupné. Vyzkoušel jsem všechny možné otvory a zdířky, ale marně. Věděl jsem, že na YouTube je video, z kterého to za pár desítek vteřin zjistím. Ale moje neschopnost mě natolik rozčilovala, že jsem na to chtěl přijít sám.

No, nepřišel. Ani po dvaceti minutách. Pak jsem to vzdal. Ano, postup byl na YouTube, a ano, bylo to jednoduché. Kdyby vás to zajímalo, tak celý trik byl v tom vzít kus plastu odněkud seshora, strčit ho někam dolů, a… Vida, jako zázrakem vznikl elegantní podavač papíru, který už si se vším hravě poradil. To jen na okraj.

Nechci z toho dělat vědu. Takové věci se stávají. Nejen lidem. Když v roce 2007 chtěla americká armáda vyměnit bojové hlavice na raketách z ponorek, zjistila, že neumí vyrobit jednu z látek pro výrobu vodíkové bomby. Četl jsem o tom článek v časopise Mother Jones.

Látka zvaná „foghead” (k čemu přesně slouží, je stále přísně tajné, ale jde o nějakou speciální pěnu) se vyráběla naposled v osmdesátých letech. Jenže ti, co ji tehdy dělali, byli už buď v penzi, nebo mrtví. Armádní výzkumníci proto museli tuto látku v podstatě znovu vymyslet a přijít na výrobní postup. Trvalo to rok a stálo to 69 milionů dolarů.

Jak říkám, ta věc s tiskárnou mi zabrala maximálně půl hodiny a bylo to zadarmo. I když jen proto, že když jsem se rozhodoval, zda ji zvednout a mrštit s ní na podlahu, nebo otevřít YouTube, tak ve mně zvítězila dospělá a odpovědná lidská bytost.

Anebo to je další špatné znamení, v tomto případě úbytku testosteronu. Že k němu dochází zároveň s úbytkem duševních schopností, je milá shoda okolností. Či je snad příroda tak moudrá?

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené