„Případ Slopné hází stín na celou justici,“ říká investigativní novinářka

Nadace OSF udělí již počtrnácté ceny za kvalitní novinářské počiny. Mezi nominovanými jsou i reportérky Seznam Zpráv Adéla Jelínková a Christine Havranová za jejich šestidílnou investigativní sérii „Slopné: Kdo je vrah?“.

Podcast pátrá po okolnostech dvanáct let staré vraždy seniora v obci Slopné na Zlínsku, za niž už jedenáct let ve vězení sedí dva mladí muži – David Šimon a Maroš Straňák.

Co je na takové pečlivé investigativní práci nejtěžší? A lze vůbec v emočně náročném případu zůstat nestranný? Čtěte rozhovor s novinářkou Seznam Zpráv Adélou Jelínkovou.

Nejde o první novinářskou cenu, ke které máš nakročeno, přesto mě zajímá – jaké byly tvé pocity, když ses o nominaci dověděla?

Vážím si toho, že odborná porota, která podcast do užšího výběru nominovala, ocenila dlouhodobou investigativu ve spojení s tématem, které není tak známé a nemluví se o něm. Podcast Slopné: Kdo je vrah? je příběhem týkajícím se dvou obyčejných lidí, troufám si říct, před naší prací pro veřejnost prakticky neznámých. Detaily tohoto případu a to, co jsme odhalily, ale zároveň hází stín na justici jako celek – a poukazuje na její slabiny a v některých ohledech dost možná až na jistou nefunkčnost. Jsem ráda, že porota mnohovrstevnatost tohoto příběhu ocenila.

Jak jste vůbec s kolegyní Christine Havranovou došly k tomu, že se budete věnovat zrovna tomuto případu?

Začalo to tím, že se mi ozval známý, který byl zlínským krajským soudem odsouzen neprávem a odseděl si 14 měsíců za únos, který ale nespáchal. Na Mírově se seznámil s jedním z odsouzených za slopenskou vraždu – s Marošem Straňákem. Bavili se o svých případech a viděli v nich podle svých slov podobnosti. Říkal mi, že si myslí, že Straňák a Šimon sedí ve vězení neprávem. A že se na to mám podívat. Podrobněji to popisujeme v prvním dílu podcastu.

Jak dlouho jste na sérii o Slopném pracovaly?

Asi rok a půl předtím, než vyšel první díl. A zabýváme se tím i dál, protože teď aktuálně běží soudní řízení o tom, jestli případ znovu neotevřou právě na základě našich zjištění. Soudní stání probíhají už od února. A samozřejmě na jednání jezdíme, i když už podcast skončil. Kauza pokračuje, sledujeme ji dál. Dohromady na tom teda děláme asi dva roky.

Co považuješ za nejnáročnější část práce na této sérii?

Velmi komplikované bylo v určitých momentech pátrání v terénu. Bylo velmi náročné některé lidi z tohoto příběhu najít. Několik měsíců nám například trvalo na Slovensku najít jednu z klíčových postav posledního dílu – člověka, jehož DNA se našla na kukle z místa činu vraždy. Ale obecně celý ten případ, s tím, kolik má odboček a aktérů, citlivost toho materiálu… Byla tam velká tíha zodpovědnosti to předat veřejnosti tak, aby to bylo srozumitelné, zároveň ale neochuzené o důležité souvislosti, vyfutrované a bez chyb.

Bývá pro tebe náročné nenechat se rozhodit komunikací s různou sortou lidí, když tě pak někteří třeba zpětně obviní ze lží a popírají, co prokazatelně řekli?

Samozřejmě člověk nad tím vždycky přemýšlí a říká si, jak to ti lidé mohou dělat. Ale obvykle není těžké identifikovat jejich motivace. Co mě zaráží mnohem víc a co mě znepokojuje, je zrovna v případu Slopné fakt, že i přes absenci důkazů a jistou nelogičnost jejich tvrzení jsou takovým lidem schopné „na první dobrou“ uvěřit orgány činné v trestním řízení. Takže toto je pro mě opravdu znepokojující.

Jde o tvůj nejnáročnější případ? Nebo pamatuješ i nějakou složitější práci?

Rozhodně je tohle zatím ten nejnáročnější. Hlavně asi z toho hlediska, že je to opravdu velmi citlivý a emočně silný případ. S kolegy většinou pracujeme na korupčních případech, dotačních podvodech a tak dál. Bylo to taky poprvé, co jsem se do hloubky zabývala vraždou – tedy tou násilnou kriminalitou a ne hospodářskou. A když jde člověk opravdu silně pod povrch věcí, jako tomu bylo u Slopného, je to velmi surové a intenzivní.

Je vůbec možné v takových chvílích zůstat nestranná?

Je normální, že člověka na začátku pátrání vede nějaká hypotéza, pochybnost, nápad, tip – říkejme tomu jakkoli. Je ale důležité nezačít realitu a fakta zkreslovat a ohýbat tak, aby se tato hypotéza potvrdila. Naopak. Já osobně potřebuju, aby příběh, který publikuju, držel pevně pohromadě a byl opravdu silný a pevně podložený. Proto je třeba případ, který prezentujeme, konfrontovat se vším, co do něj může vnést pochybnosti. Tím se ten výsledek stane o to víc pevnější – a nebo to třeba taky nedopadne vůbec. I to se může stát a v mojí práci bych to označila za naprosto normální.

V případě vraždy ve Slopném jsme nezavírali oči před žádnými důkazy, naopak jsme důkladně pitvali sebemenší detaily. Za výsledkem si stojím.

Co tě na této náročné práci baví nejvíc?

V tom, co dělám, vidím smysl a šanci něco ovlivnit, změnit k lepšímu. Můžu lidem přiblížit detaily něčeho, o čem by se třeba nikdy nedozvěděli. Líbí se mi zkoumat věci, které spousta lidí nechce, aby zkoumány byly, nahlížet na realitu jiným pohledem, hledat souvislosti. Je to velmi kreativní i proto, že kauzy a případy, na kterých pracuju, si sama hledám.

Mnozí si často představují, že nám někdo přinese „kompro“ na stůl a my to jenom překlopíme na web. Tak to ale nechodí. Ani by mě to nebavilo. Aktivně vyhledávám ve veřejných zdrojích, mluvím s lidmi, zajímám se o spoustu věcí. Je to cesta, která není nikdy stejná. A to mě na tom baví. Není to rutina.

Než vyšel první díl, dost možná jsi měla nějaké očekávání, jakou reakci vaše práce vyvolá. Naplnila se? Nebo se něco ubralo neočekávaným směrem?

Překvapilo mě, ale musím říct – velmi pozitivně, že se toto téma dotklo tolika lidí. Upřímně jsem před vydáním měla obavy, jestli to někdo bude poslouchat, když se to týká zapomenutého případu z okraje republiky. V tom jsem se opravdu hodně spletla.

Neočekávaný směr se objevil v tom, když se o případ na základě naší práce začala velmi aktivně zajímat část rodiny zavražděného a to i přesto, že předtím o vině Straňáka se Šimonem nikdy nepochybovali. Zprostředkovali jsme dokonce hovor mezi odsouzenými a vnukem oběti. Dřív bych nikdy nečekala, že k něčemu podobnému někdy dojde.

Je pravda, že jsme například úplně nepočítali s reakcí orgánů činných v trestním řízení, jak jsem už zmiňovala. Z jejich závěrů jde vidět, že si s prověřováním našich zjištění valnou práci bohužel nedaly. Na jejich kroky jsme už dřív upozorňovali.

Na druhou stranu ale tady pořád běží soudní řízení o možné obnově případu. A já věřím, že soudce pečlivě a zodpovědně zhodnotí všechny předložené důkazy. Protože ten příběh tak, jak jej vykreslili dříve jeho kolegové v odsuzujících rozsudcích, nedrží pohromadě a nedává smysl.