Hlavní obsah

Reportáž z „covidového“ oddělení: Kolik dalších ještě zvládneme?

Foto: Tomáš Svoboda

„Držíme pospolu, to nás drží nad vodou,“ shodují se zdravotní sestry z FN Brno.

Reklama

21. 10. 11:31

Fakultní nemocnice Brno očekává péči až o tři stovky pacientů s koronavirem. Reportéři Seznam Zpráv navštívili nejvytíženější oddělení. „Za 47 let ve špitále jsem nic takového nezažila,“ říká vrchní sestra.

Článek

Ta otázka v nemocnicích stále častěji visí ve vzduchu. „Kolik pacientů navíc ještě zvládneme?“ Na jasnou odpověď ani přemýšlení není čas.

Situace se mění tak rychle jako pacienti na lůžkách. Ve Fakultní nemocnici Brno se na startu týdne část plicního oddělení mění na „covidové“. Další v řadě a ne poslední. V největší moravské nemocnici už leží přes 150 pacientů nakažených koronavirem. Patří k nejvytíženějším, i když personál jede nadoraz v celé republice. „Do pátku bude lůžek dvě sta,“ slibuje zdravotnický náměstek Ondřej Ludka.

Zároveň tuší, že o pár dní později ani tři stovky nemusí být konečné číslo. „To už bude opravdu velmi krizové řízení,“ dodává.

Kolik zvládnou, záleží hlavně na tom, co vydrží vyčerpaný personál. Je to každodenní drsný boj. Ve „skafandrech“, v potu i s vlastní výdrží. A stále se stupňuje. „Člověk se v tom cítí jak v soukromé sauně. Nedá se pořádně dýchat. Potíte se. Vylezete ven a jste všude úplně mokrej,“ vypráví staniční sestra Barbora Marčáková.

Na ústence má propiskou nakreslené slunce. „Ráno si s kolegyněmi pomalujeme roušky. Snažíme si alespoň tak zpříjemnit den. Tyhle kresby a smysl pro humor nás teď jediné drží při životě. A taky výborné vztahy,“ usmívá se sestra.

Nadhled je na startu dvanáctihodinové směny na klinice infekčních chorob potřeba. Leží tu více než 60 pacientů s covidem. Starší lidé, některé těžké případy. Péči o ně zajišťuje taky vrchní sestra Drahoslava Švábenská. „Ne. Tak vypjaté období v nemocnici jsem nikdy nezažila,“ říká rázným hlasem.

A zároveň nahlas počítá, jak dlouho je v nemocnici. „Od roku 1973. To je 47 let. Asi jsem si na to musela počkat jako pracující důchodkyně,“ vtipkuje.

Covidoví pacienti sem míří ze všech částí kraje i z různých oddělení nemocnice. „Služby jsou čím dál náročnější. Dostávají se k nám pacienti z různých oborů, třeba hned druhý den po operaci kyčle. Je to široké spektrum nemocných, kteří jsou nároční na ošetřovatelskou péči. Nejsložitější je zajistit dostatečné množství personálu,“ dodává vrchní sestra.

Od minulého týdne na klinice pomáhá také dvaadvacetiletý Ondřej Hnatko. Studuje druhý ročník lékařské fakulty na Masarykově univerzitě. Jednou chce být lékař se specializací ORL. Teď chystá snídaně, omývá pacienty a mnohokrát denně se souká do ochranných pomůcek. „Slyšel jsem, že je potřeba pomoci, tak jsem se přihlásil,“ říká. Plánuje zůstat minimálně do léta. „Uvidíme, co bude potom,“ krčí rameny.

V nemocnici pomáhá asi třicítka studentů, do konce týdne jich budou třeba asi dvě stovky. „Teď se nám hodí každá ruka i noha. Jsou to stateční milí lidé, kteří jdou do všeho po hlavě,“ chválí si nové kolegy Marčáková.

Oddělení je rozdělené na „špinavou“ a „čistou“ část. Sterilní pořádek je sice všude, ale k nemocným může personál jen v ochranných pomůckách. Po několikaminutovém převlékání se podobá spíš kosmonautům.

Covidoví pacienti, mnohdy ve vážném stavu, vidí jen oči svých ošetřovatelů. „Říká se, že když se člověk usmívá, tak i očima. O to se snažíme, ale z obličeje toho opravdu není moc vidět. Pacienti nás poznají po hlasu. Všichni máme tendence řvát, jak jsme zabalení v těch několika vrstvách,“ směje se Marčáková.

Její práce se s příchodem pandemie změnila k nepoznání. Ochranné obleky, dezinfekce nebo vysílačky. To je už nepostradatelná výbava. „Na covidových odděleních je také potřeba víc personálu. Když je jedna sestřička v overalu na boxu, druhá musí být venku na vysílačce, kdyby ta první ve špinavé zóně potřebovala něco podat,“ vysvětluje staniční sestra.

Pomoci? Někdy to prostě nejde

Pacienti se v posledních dnech střídají velmi rychle. Většinou z „jipek“ míří na standardní lůžka a pak domů. Bohužel ne všichni. Jedna ze sester na chodbě v tichosti řeší telefonát, kam pohřbít mrtvé. Příbuzní pokládají i tyto smutné otázky.

„Se smrtí je těžké se srovnat, ale člověk si ji nesmí připustit k tělu. Když se to stane, tečou vám slzy a říkáte si: Třeba jsme mohli pomoci ještě nějak víc. Ale když vyčerpáme všechny medicínské možnosti, někdy to prostě nejde,“ říká Marčáková.

Na srovnávání s chřipkou jsou i tady alergičtí. Vrchní sestra Švábenská na klinice zažila epidemie žloutenky typu A nebo epidemii salmonelózy. „Tahle nemoc je úplně nová pro všechny, nevyzpytatelná a hlavně mnohem nakažlivější,“ zdůrazňuje Švábenská.

Víkendové obrázky ze Staroměstského náměstí, kde se chuligáni v boji za nenošení roušek pustili do šarvátek s policií, nechápe. „Kdyby měl člověk možnost jim říct: Tak si to pojďte zkusit na jednu službu. Myslím, že by takové názory přestaly. Nejspíš ještě neměli v rodině těžké případy,“ dodává.

Stále složitěji plánuje s kolegyněmi následující směny. Zároveň tuší, že tohle je jen začátek. „Když budou přibývat pacienti starší, polymorbidní, s těžkým dýcháním, bude třeba ještě víc personálu. Čekáme, že se situace bude zhoršovat,“ má jasno.

Přesto je ze sehraného nemocničního personálu cítit odhodlání. Pohání taky Barboru Marčákovou. „Tak jak se na jaře semkl národ, teď se semkl zdravotnický personál. Držíme při sobě a pomáháme si, jak jen to jde,“ povídá.

V plastovém štítku se jménem má od kolegyně čtyřlístek. „Jaké štěstí má přinést? Hlavně když to všichni nějak ustojíme. Ať už lidi venku, nebo my tady v nemocnici.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené