Hlavní obsah

Řídí církev, kterou opustil Ovčáček. „Spojení s politiky není vždy výhra,“ říká

Foto: Profimedia.cz

Tomáš Butta stojí v čele Církve československé husitské od roku 2006.

Reklama

11. 1. 2020 7:27

„Po Vídni Řím!“ volali lidé po vzniku samostatného Československa. Nespokojení katoličtí kněží založili v lednu 1920 Církev československou husitskou, která na vrcholu slávy čítala přes milion věřících.

Článek

Jak církev poznamenal komunismus a jeho interpretace husitství? Proč z ní odešel Jiří Ovčáček a politici se k ní nehlásí? Za co utratí 3 miliardy korun od státu? Sto let Církve československé husitské pro Seznam Zprávy zhodnotil patriarcha Tomáš Butta.

Církev československá měla při svém založení plnit roli národní církve. Má dnes smysl stavět na národním principu?

V době vzniku Církve československé husitské (CČSH) byl skutečně záměr a vize, aby se jednalo o národní církev, která ve společnosti získá své významné místo, případně i oporu ze strany státu. Na začátku šlo o zdůraznění národní křesťanské kultury, která je spojena s působením Cyrila a Metoděje, mistrem Janem Husem, českou reformací. Křesťanství, které je vyjádřeno v národní kultuře, bylo tehdy velmi zdůrazňováno, a tím i jeho určitá specifičnost.

Ale byla to jen vize. Realita pak byla taková, že sice hned po založení v poměrně krátké době Církev československá získává značný počet věřících, během krátkého období měla půl milionu členů, ale v našem prostředí má přece jen dominantní pozici římskokatolická církev, jež se podmínkám nového československého státu dokázala záhy uzpůsobit, a v náboženské svobodě, kterou první republika zaručovala, rozvíjela svoji činnost a působení ve společnosti.

Ale po těch sto letech vývoje a toho, co se odehrálo v novodobých dějinách i vzhledem k posunu v rámci ekumenických vztahů, je dnes zřetelné, že důležité je, aby křesťanství bylo chápáno jako univerzální náboženství všelidského charakteru, aby nebylo vázáno na některý národ.

Vyjádřil to výstižně jeden ze současných teologů, který říká, že nejdříve máme být člověkem, pak křesťanem a teprve potom katolíkem, evangelíkem nebo husitou.

Na začátku 90. let si velká část českých skinheadů říkala Kališníci. Daniel Landa zase v roce 2011 uspořádal turné Vozová hradba. Jak vnímáte tendenci, řekněme, nacionalistů přivlastnit si symboly husitství?

Takové snahy samozřejmě zaznamenáváme. Husitství je interpretováno různými způsoby. Tím, že na něj bylo v období komunismu nahlíženo jako na silně sociální hnutí, se umenšil národní nebo vlastenecký prvek, který byl živý a pozitivní v našem národním obrození i v době první republiky. Jsou zřejmé některé snahy v husitství právě toto, tento národní charakter, určitou národní hrdost, znovu zdůrazňovat. To samo o sobě je pozitivní, ale nemůže to být spojeno s nějakou nenávistí vůči druhým.

Husitství je široký myšlenkový a názorový proud, kde samozřejmě najdeme radikální představitele, jako je Jan Želivský nebo táborští kněží, ale jsou tam také umírnění utrakvisté – Pražané, kteří hledali dohodu s římskokatolickou církví. Patří sem především Jan Hus, tedy ideové pojetí reformy na základě slova, tak Jan Žižka, tedy obranné a vojenské pochopení této reformy s užitím meče, a pak je tam samozřejmě Petr Chelčický, který úplně odmítá násilí a kritizuje válčení. Je potřeba vidět husitství v těchto mnoha nuancích. Pokud se vybere jen jeden prvek, tak to může vést ke zkreslení, jednostrannosti a falešné interpretaci.

My na husitství vidíme jako podstatné jeho křesťanský charakter. Oni se ani sami nenazývali ‚husité‘, ale nazývali se ‚věrní křesťané‘. Označení ‚husité‘ vzniklo až později a bylo původně hanlivé, stoupenci Jana Husa a jeho reforem se cítili být součástí křesťanského západního společenství. Na Husovi a středověkém husitství je nejdůležitější náboženský, křesťanský rozměr, který zdůrazňuje právě naše církev.

Na rozdíl od římskokatolické církve ale neměla husitská tak hluboké kořeny. Ublížil jí proto komunismus víc?

První generace byli lidé původně z katolické církve, kteří prožívali krizi víry a cesta vstupu do nové církve se pro ně ukázala jako řešení. V dalších generacích – již narozených do nové církve – byla návaznost zajišťována výchovou, pokřtěné děti procházely výukou náboženství. Vyučování dětí ve školách i sborech bylo v církvi velice rozvinuté ještě i po druhé světové válce. Ale pak byla omezena možnost působení církve ve společnosti, ve školství.

Musíme si uvědomit, že se církev v době totality, respektive její představitelé, nemohla sama rozhodovat, kdo třeba bude duchovním, ve které náboženské obci. Často církevní tajemník (komunistický, pozn. red.) rozhodl, že některý farář někde působit nemohl, takže církev nemohla jednat svobodně a všechno mělo být vedeno k tomu, aby činnost církví včetně Církve československé husitské byla co nejvíce utlumena.

Zpočátku se zdálo, jako by Církev československá právě svým určitým sociálním cítěním byla režimu blízko, oproti katolické církvi nebo evangelické, která je spojena s prostředím západních zemí. Nakonec se ale ukázalo, že husitská církev také režimu vadí a byla chápána jako svým způsobem nejslabší, protože neměla oporu v zahraničí jako jiné církve. Proto byla vystavena sledování a snaze postupně ji dovést k zániku. Takže ve výsledku bylo oslabení církve mimořádné.

Kolem roku 1968 nastal ještě takový nadějný vzmach a byly patrné živé projevy obnovy církve, kdy se obnovovaly kluby mládeže, mělo být zavedeno vyučování náboženství, ale nástup období normalizace a její průběh skutečně církev velmi negativně poznamenaly. To však neznamená, že tu po celou doby nebyly živé sbory, aktivní skupiny věřících.

V roce 1989 se lidem otevřela možnost zajímat se svobodně o hlubší křesťanské kořeny, o náboženství, o téma víry, o Bibli, o církev. Těmto lidem, kteří se po roce 1989 vrátili zpět do naší církve nebo k ní nově přistoupili, bylo v té době často třeba šedesát let. Lidé z této generace jsou dnes už ve velmi vysokém věku nebo zemřeli. Dnes je z hlediska zájmu o církev a křesťanství zase již jiná doba, než byla v letech bezprostředně po roce 1989.

Mám pocit, že někteří státní představitelé dnes čím dál víc tíhnou k římskokatolické církvi, že vztah státu a katolické církve narůstá. Přijde mi vypovídající, že mediálně vděčný mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček opustil husity a prezentuje se jako katolík. Vnímáte takový posun?

Mezi členy naší církve jsou i někteří politici, ale politická témata jsou v církvi nesnadná a často rozdělují. Snažíme se jednat s představiteli státu a hledat spolupráci na nejrůznějších úrovních. Ale přímo vazba politiků na církev a obráceně není pro křesťanskou církev vždy pozitivní.

Důležité je, že politici jsou veřejnými osobami, které zastávají určité povolání, poslání. Mají odpovědnost za rozhodování, důvěru, kterou získají ve volbách. To samozřejmě je důvodem, aby s nimi církevní představitelé vedli rozhovor či spolupráci. Ale vymezit se úzkou spoluprací například s konkrétní politickou stranou, to nevidím jako pro církev prospěšné. Někteří politici jsou členy naší církve, ale nedávají to až tolik najevo.

Je možná skutečně takovým současným jevem, že se k římskokatolické církvi různí intelektuálové, umělci nebo typicky pravicoví či křesťanskodemokratičtí politici výrazně a veřejně přihlašují. Naproti tomu k husitské církvi takto výrazné a zřetelné přihlášení se intelektuálů, umělců a politiků často v současnosti není. To neznamená, že bychom s umělci a některými demokraticky orientovanými politiky nespolupracovali.

Místo dřívějšího milionu se podle sčítání lidu z roku 2011 hlásí k husitské církvi asi jen 40 tisíc lidí, navíc často ve vysokém věku. Jak se s tím církev vyrovnává?

Vývoj není podle těchto čísel příznivý, na druhou stranu tento údaj vychází z nepovinného vykazování náboženského vyznání. My vedeme vnitřní seznamy, podle kterých je to kolem 60 tisíc. Je to pro nás výzva, abychom se zaměřovali na mladší generaci. Jádro církve tvoří senioři, kterým je potřeba věnovat péči, ale je důležité se věnovat také mladé generaci. Pořádáme například setkání mládeže, setkání rodin s dětmi, letní tábory, vytvořili jsme novou učebnici náboženství, abychom v tomto ohledu pokročili.

Pokles členů zaznamenala i Českobratrská církev evangelická nebo římskokatolická církev, v našem případě je to ale jistě specifické vzhledem k věkovému průměru členů. Přesto křty dětí i dospělých se ale vysluhují, a dokonce máme v naší církvi nárůst církevních svateb. Počet pokřtěných a dalších obřadů navíc nemusí vypovídat o tom, jestli tito lidé budou aktivní v církvi. Církev však koná službu nejen svým členům, ale i všem dalším, kteří o to projevují zájem.

Nemovitosti za miliardy

V roce 2030 bude ukončena majetková odluka církví od státu, v roce 2043 navíc doběhne majetkové vyrovnání, takzvané církevní restituce. Církev přijde o důležitý zdroj příjmů. Budou se slučovat náboženské obce? Bude se prodávat majetek?

Jedna věc je současná situace, tedy vstup na cestu k hospodářské samostatnosti církve v přechodném období, a něco jiného je výhled v dlouhodobější perspektivě. Naše církev se aktivně účastnila od roku 2007 všech jednání a přistoupila ke vzájemnému ujednání, které vyústilo v takzvaný zákon o církevních restitucích a v podpis smlouvy dne 22. února 2013 řešící i financování církví.

Nyní v přechodném období je postupně zkracován příspěvek od státu, až bude úplně ukončen. Předcházející zákon o financování církví vycházel ze zákona z doby komunismu a jeho účelem bylo zajistit závislost církve na státu po hospodářské stránce. V rámci zákona a smlouvy se státem jsme přijali finanční náhradu, která má za účel vytvořit hospodářskou základnu církve. Na počátku po přijetí zákona v roce 2013 jsme byli schopni zajistit necelých 40 procent z vlastních příjmů a kolem 60 procent byl státní příspěvek. Neznamená to, že by církev dříve byla plně závislá na státu, neboť má své zdroje formou sbírek, příspěvků, darů a zejména nájmů. Nyní musíme svůj vlastní podíl v hospodaření každoročně navyšovat.

Jestli se to dotkne prodeje kostelů nebo dalších objektů, je věcí diskuse a perspektivy. Máme strategii, že peníze z finanční náhrady mají sloužit k obnovování vlastního majetku, aby byl využit třeba pro nové byty nebo pronájmy. Co na jednu stranu je velkou hodnotou, jsou sbory (husitské kostely, pozn. red.) a další objekty. CČSH má nejen některé historické stavby, ale vybudovala v meziválečných letech velké množství vlastních kostelů, další získala z konfiskátů po německé evangelické církvi po druhé světové válce, renovovala také řadu původně židovských synagog. Řada staveb jsou kulturními památkami.

Objektů je velké množství a bude záležet na dalších úvahách, jak s nimi naložit. Na druhé straně starost o kostely a péče o objekty přináší i potřebu nemalých finančních nákladů. Církev si musí zajistit základní provoz svých náboženských obcí, potom nejnutnější opravy objektů, spolupracuje na větších opravách s městy nebo státem a potom jsou to platy duchovních a dalších zaměstnanců.

V rámci majetkového vyrovnání máte dostat asi 3 miliardy korun. Kam většina těchto peněz směřuje?

Tyto prostředky jsou rozloženy tak, že každý rok dostáváme částku z celku, který je již nyní součástí hospodaření církve. Peníze jsou používány pro investice do vlastního majetku, potom k zakoupení objektů, které mají přinášet příjmy prostřednictvím nájmů, něco jde do podpory sociální činnosti. Ale zejména jsou to prostředky určené pro nákup nemovitostí a renovaci vlastních objektů k získávání příjmů z nájmů.

V církvi ale máme každoroční částku rozdělovanou do jednotlivých diecézí a jen část zůstává v ústředí. S touto částkou hospodaří jednotlivé diecéze, neboť vytvářejí strategii, kolik mají služebních poměrů nebo pracovních úvazků. Diecéze tedy přejaly prostředky s tím, že musí zajistit platy svých duchovních.

Vy jste patriarchou od roku 2006, letos vám končí druhý, sedmiletý mandát. Budete se ucházet o pozici patriarchy na nadcházejícím volebním sněmu?

Stal jsem se patriarchou v roce 2006 právě po tom kritickém období, kterým procházela naše církev v roce 2005 a kdy odstoupil patriarcha Jan Schwarz. Svoji úlohu jsem chápal jako dočasnou. Proto mě překvapilo, že jsem byl zvolen i pro další období, a nyní už je to čtrnáctý rok, kdy vykonávám tuto službu. Osobně říkám, že tato doba je pro funkci dost dlouhá. Volební sněm se má konat v září tohoto roku. Nyní již v naší církvi probíhá vyhledávací řízení, ve kterém by se měli objevit noví kandidáti, kteří by mohli tuto úlohu vykonávat. V naší církvi záleží na projevené důvěře a na volbě. Duchovní a laici, zástupci jednotlivých náboženských obcí, mohou v rámci vyhledávacího řízení označit, jakého kandidáta by si představovali. Až když k tomuto výběru dojde, jsou kandidáti osloveni. Předčasné vyjadřování by proto nebylo namístě.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované