Hlavní obsah

Sabina Slonková: Arcilotr Klaus? Stopa ruského dluhu vede k Zemanovi

Sabina Slonková
novinářka
Foto: Profimedia.cz

Miloš Zeman a Václav Klaus na snímku z roku 1999, kdy byl Zeman premiérem vlády ČSSD, jištěné tzv. opoziční smlouvou s ODS.

Reklama

26. 5. 16:30

Vypořádání ruského dluhu je bezkonkurenčně největší „zlatou ránou“ od roku 1989. Tedy jednorázovou operací státu, na níž zůstaly mocným za nehty miliardy.

Článek

Vím, že pro mnohé je to dnes nepopulární, ale ne za všechno může Václav Klaus. Podle nejnovějších zpráv, které přinesly Aktuálně.cz, HN a Respekt, to vypadá, že je to někdejší ministr financí a pozdější premiér a prezident, komu můžeme poděkovat, že Česká republika přišla o miliardy korun, které se nenávratně rozplynuly v kauze ruského dluhu.

Fakticky je ale třeba viníky hledat jinde. A to v někdejší vládě sebevrahů, jak ji nazýval sám její premiér Miloš Zeman.

Důkazy jsou na rozdíl od role Václava Klause jasné: Byla to Zemanova vláda, kdo už nachystanou standardní dohodu vypořádání ruského dluhu rozmetal. A místo toho si na vymáhání peněz půjčených ještě Sovětskému svazu v éře komunismu Zemanův kabinet najal zcela neznámou a neprůhlednou firmu Falcon Capital.

Se svolením jeho syna dnes můžu říct, že detaily ze zákulisí mi tehdy na přelomu tisíciletí prozradil vloni zesnulý Luboš Dobrovský, v té době český velvyslanec v Moskvě. Byl zoufalý. „Vložil se do toho Šlouf (Zemanův poradce a zákulisní hráč číslo 1, zemřel v roce 2018, pozn. red.) a celou původní dohodu, kterou jsme připravovali, zaříznul. Koncept vypořádání se změnil a do hry se dostal Falcon Capital,“ řekl mi tehdy.

Dobrovského syn Jan mi dnes ještě potvrdil, že jeho otec právě kvůli ruskému dluhu skončil na ambasádě v Moskvě dřív, než měl. „Říkal, že státu vzniká škoda a on jako velvyslanec, který se účastní vyjednávání, za takový postup nemůže nést odpovědnost. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč rezignoval,“ řekl Jan Dobrovský.

Finta spočívala v tom, že oproti původnímu zpracovanému konceptu stát versus stát se ve Šloufově režii zapojil do vymáhání pohledávky prostředník, konkrétně zmiňovaný Falcon Capital. Takový krok je klíčový, když chcete vyrobit prostor pro úplatky.

Kdysi to popsal Vojtěch Slówik, který se zabýval právě vymáháním pohledávek a měl blízko ke špičkám tehdy vládnoucích sociálních demokratů. „Soukromé firmy do těchto transakcí vstupují ve chvíli, kdy stát není schopen nebo ochoten vymoci dluh sám. V 99 procentech případů vám pak v zemi dlužníka řeknou – peníze na dluh pustíme, až když zařídíte, že nějaké peníze dostaneme i my. Prostě nejde to jinak, než když je tam nějaká osobní zainteresovanost,“ řekl, když jsme se tehdy ruskému dluhu věnovali.

Na otázku, jestli je třeba dávat provize na obou stranách, Slówik tehdy odpověděl: „To na mně chcete něco, na co bych vám strašně nerad odpovídal.“

Jinak řečeno: úředníci a politici jednoho státu nemohou uplácet úředníky a politiky jiného státu, a tak si na to vezmou soukromou firmu. Ta nakonec „odmění“ všechny.

V případě ruského dluhu přitom nebylo žádného prostředníka třeba. Rusové původně souhlasili s přímým vyrovnáním. Pak ale Šlouf připravil jiná pravidla hry a v dubnu 2002 je v Moskvě osobně doladil Miloš Zeman v roli českého premiéra s Vladimirem Putinem. Byla to Zemanova první schůzka s Putinem. A podle pamětníků lze právě od té doby vysledovat náklonnost Miloše Zemana ke kremelské politice.

Kdo všechno z politiků a lobbistů nakonec z ruského dluhu kasíroval, to dodnes nevíme. Víme jen to, že prostor pro úplatky byl astronomický. Celkový dluh byl ve výši zhruba sto miliard korun. Zemanova vláda padesát miliard Rusům rovnou odpustila a pohledávku prodala za necelých 20 miliard Falconu. Rusové ale uvolnili na vyplacení 50 miliard, takže se bavíme o 30 miliardách, které zůstaly ve Falconu a následně zmizely neznámo kde.

Až po letech se mi do rukou dostaly smlouvy, které dokazovaly, že i ti nejméně důležití lobbisté inkasovali miliony. Jako třeba ing. Ivan C., který podle mandátní smlouvy se společností Falkon Capital z 1. března 2001 získal tři miliony korun.

Za co? „Zavázal se, že bude pro mandanta, tedy společnost Falkon, vykonávat poradenskou činnost a technické zabezpečení naplnění příslušných ustanovení ohledně finančního vyrovnání na základě mezivládní smlouvy mezi Ruskou federací a Českou republikou, účastnit se na přípravě podkladů pro jednání se stranami zúčastněnými při deblokaci dluhu, dohled nad aplikací spol. Falkon navržených postupů při realizaci transakce apod.,“ stojí ve smlouvě.

Ivan C. byl zcela bezejmenný a nepodstatný hráč. Na provize pro ty opravdu důležité postavy zbyly miliardy. Pro připomenutí – bylo jich nejméně 30.

Stojí se za to vrátit i k těm zbývajícím padesáti miliardám, které Zemanova vláda Rusku odpustila. Jak tehdy mimo záznam přiznával zesnulý ministr vnitra Stanislav Gross, byly to peníze určené pro černé fondy zpravodajských služeb. Obou zemí.

Ostatně tajné služby v příběhu hrály dost podstatnou roli. Stejně jako Gross. Vládnoucí ČSSD byla rozdělená na dvě skupiny: Šloufovu a Grossovu. A každé kryli záda špioni z několika služeb. Šlouf měl za sebou vojenské zpravodajství, Gross rozvědku a BIS.

A právě vojáci získali v téhle kauze navrch, mimo jiné proto, že měli své lidi na klíčových pozicích na Ministerstvu zahraničí, které mělo na dojednávání deblokace ruského dluhu zásadní vliv. „Nemám právo rozhodovat o tom, kam vojenská rozvědka ‚rozeseje‘ své lidi. Myslíte, že jsem měl radost, že mi nasadili lidi na mé ministerstvo?“ bránil se následně tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan, který patřil do Šloufovy kliky.

Stanislav Gross se sice se „svými“ ministry tehdy snažil Šloufovu akci Falcon Capital zhatit, ale nakonec prohrál. Pro přesnost je ale třeba říct i to, že ani pokusy jeho frakce v čele s ministrem financí Ivem Svobodou tehdy nebyly „křišťálově čisté“. Svoboda chtěl do vymáhání zapojit rakouského občana Baraka Alona, který za sebou zanechal osmimiliardový tunel v Komerční bance a s nímž spolupracoval František Mrázek.

Konečná verze vypořádání ruského dluhu pod Šloufovou taktovkou a se Zemanovým souhlasem ale byla výjimečná i ve srovnání s jinými deblokacemi, kde tak trochu všichni počítají, že se nejedná o transparentní operace. Vláda celou transakci utajila, peníze přišly do Prahy přes několik bank a účet ruské elektrárenské společnosti RAO JES, která byla do celé operace na přání Rusů zapojena.

Otazníky vyvolala i samotná firma Falcon Capital. Kdo za ní ve skutečnosti stál, na to důkazy rovněž neexistují. Oficiálně ji zakládali lidé z postsovětského podsvětí a vazbami na tamní tajné služby, následně ji reprezentovali příslušníci a agenti komunistické StB a členové polistopadových bezpečnostních složek. Za pozornost stojí i vysvětlení, kde neznámá firma bez kapitálu vzala 20 miliard, aby mohla od České republiky ruský dluh odkoupit. „Od švýcarských partnerů,“ řekl mi tehdy Jozef Čimbora z Falconu. Jakoby se od něj později inspiroval dnešní premiér, když měl říct, kde vzal miliardy na nákup Agrofertu.

Všechno výše popsané by v civilizované zemi stačilo, aby se rozjelo rozsáhlé vyšetřování. Nic z toho se v Česku tehdy nestalo. Mimo jiné proto, že vládu Miloše Zemana ve Sněmovně jistila ODS vedená Václavem Klause na základě opoziční smlouvy.

Ani to ale neznamená, že Václav Klaus v prosinci roku 1989 v rafinovaném plánu poslal peníze do Ruska, aby je pak jeho pozdější politický spojenec nevýhodně vymáhal zpátky a vytvořil korupční polštář. Federální Ministerstvo financí, které v době odeslání půjčky do Moskvy Klaus řídil pár dní, plnilo platnou vládní dohodu.

A ač by to VK nikdy nepřiznal, v prosinci 1989 měl mezi mocnými ve státě pozici asi tak pátého kola u vozu. Rozhodně ne takovou, aby o své vlastní vůli, proti všem a natajňačku posílal do Ruska miliardy.

Jak připomněl na Twitteru respektovaný guvernér centrální banky Miroslav Singer, platila tehdy právní kontinuita. Odeslání peněz sedm dní před pádem komunismu podepsala vláda Ladislava Adamce. „Profinancovala se platná dohoda Adamcovy vlády. Diskontinuitu režimů tehdy odmítl Rychetský,“ komentoval Klausovu roli.

A jak mi k tomu popsal jeden z pamětníků, noví polistopadoví ministři a náměstci, kteří se z kotelen či akademických ústavů ze dne na den ocitli na ministerstvech, byli tehdy rádi, když ze začátku ve vládních budovách našli záchody. Čehož mocně zneužívali ti, kteří tam seděli roky a věděli, odkud kam fouká vítr.

Nejlépe to ilustrují historky z Černínského paláce, kde se komunističtí úředníci snažili neustále vysílat nového ministra Jiřího Dienstbiera na služební cesty, aby stačili „uklidit“. Heslo tehdy znělo: „Udržet kotelníka ve vzduchu“.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované