Hlavní obsah

Se svým psem pomáhal v troskách Bejrútu: Bylo to inferno

Pavel Málek, kynolog HZS Libereckého kraje, a fena Yetti pomáhali při zásahu po výbuchu v Bejrútu. Oba byli ve studiu Seznam Zpráv. (Video: Seznam Zprávy)

 

Reklama

20. 8. 2020 17:00

Bezprostředně po explozi v Bejrútu pomáhali v sutinách hledat lidi i čeští záchranáři a psi. Svou premiéru si v rámci týmu USAR odbyl i vedoucí pětičlenné skupiny kynologů Pavel Málek a jeho fenka Yetti. Oba byli ve studiu Výzvy.

Článek

Jako hasič jste na pohled na zkázu zvyklý. Zažil jste někdy něco podobného?

V takovéto míře neštěstí nic. V našich podmínkách spadne dům a my ho prohledáme. Ale v Bejrútu to byla obrovská oblast několika set čtverečních metrů sutin.

Co vám z pohledu na tu velkou část zničeného hlavního libanonského města utkvělo?

Projížděli jsme pomalu z našeho kempu k epicentru výbuchu. Nejdřív jsme viděli ty vybité výlohy, poškozená auta, která byla dál od epicentra. Až pak jsme viděli na moře a okolí toho sila. Bylo to inferno, kde všechno leželo, všechny kovové konstrukce byly zkroucené jak z papíru. Tam jsme začali přemýšlet nad tím, co nás teprve čeká.

A co vám běželo hlavou, když jste to viděl? Že ještě bude šance někoho najít, nebo ne?

Vždycky samozřejmě doufáme, že někoho živého najdeme. Prioritně cvičíme psy na to, abychom našli živou osobu a vyloučili přítomnost živých osob pod sutinou. Ale ta oblast byla tak strašně zničená, že šance na přežití pod sutinou byla minimální.

Psi berou zásah v sutinách jako hru

Vnímal i váš pes, že je součástí armagedonu?

Já si myslím, že ti psi to trošku vnímají. Že to tam vypadá jinak, že to není běžný trénink. I když oni to všechno berou jako hru. Pro ně je transport letadlem, vrtulníkem nebo lodí a pak i práce na sutině hra, která končí nějakou odměnou. Oni si prostě hrají.

Emoce při zásahu nehraje u psů roli?

Já jsem zažil emoce u toho psa při nálezu živé osoby. Tady to tak cítit nebylo, tady to prostě brali jako běžný trénink, jen trošku delší.

Na následky toho výbuchu zemřelo podle dosavadních údajů 171 lidí, 6 tisíc bylo zraněných. Váš úkol byl tedy najít především všechny živé, ale i mrtvé?

Měli jsme přidělený tzv. site, to znamená oblast, kterou jsme měli prohledat. A naším úkolem bylo vyloučit přítomnost živých či mrtvých osob v té oblasti. Prohledali jsme největší oblast z těch týmů. A měli jsme ji čistou, žádný pozitivní nález. Pozitivní nález znamená i mrtvá osoba.

Foto: HZS ČR

Oblast, kterou prohledávali čeští záchranáři, je označena zeleně.

Čím byl váš sektor specifický?

V České republice standardně spadne dům a je to hromada cihel. V Libanonu to byly skladovací haly, spousta železa, spousta skla, občas nějaké zdi, které zavalily části těch budov. Byla tam spousta rozsypaných nákladních kontejnerů, které se převáží na lodích. Byla tam parkoviště aut, autovrakoviště.

Takže proto jste nikoho nenašli, protože to nebyla obydlená oblast?

Tak. Stalo se to někdy večer a ta oblast už nebyla tolik zalidněná. Lidé, kteří tam pracují, byli doma.

Do jakého časového intervalu je pravděpodobné, že pod sutinami narazíte na nějakou živou osobu?

Všechno závisí na tom, co to je za obydlí, která spadnou. Pokud to je hromada cihel, tak tam je ta šance minimální. Prostě vás zasypou tuny cihel, a vy nemáte žádnou šanci se někde schovat. Pokud jste třeba ve sklepě, nebo tam vznikne nějaká vzduchová kapsa, třeba skříň vás může ochránit, tak se šance samozřejmě zvyšují a může to být v řádu dní.

Kolik hodin po osudném výbuchu jste do Bejrútu přiletěli?

Já jsem to viděl ve večerních zprávách. Řešit se to začalo kolem půlnoci na úrovni Generálního ředitelství a Ministerstva vnitra. Nás začali svolávat kolem půl sedmé ráno. A byli jsme tam druhý den večer, trvalo to 26 hodin.

Bylo náročné připravit se tak rychle na výjezd? Co všechno to obnášelo?

Všechno musíme mít zhruba připravené. I to se cvičí. Každý máme připravený seznam věcí, které si budeme brát, abychom nepřemýšleli, kolik si máme čeho vzít. Protože jsem zrovna nebyl doma, zavolal jsem manželce, ta vzala seznam a začala připravovat věci.

Připravuje se něco speciálního i pro psa?

Pes musí mít s sebou žrádlo minimálně na 10 dní a základní lékárničku. Musíme mít samozřejmě botičky pro psy a označení, třeba dečku. Nikdy nevíte, kam jedete, kde budete pracovat, takže i osvětlení, světla na psa, čelovky.

Jak náročná byla přeprava pro vaši Yetti? Musela strávit několik hodin v poměrně malé přepravce.

Psi jsou na to zvyklí. Cestou tam jsme měli psy na palubě, u sebe. A po dohodě s personálem jsme si je vzali na sedačku a spali. Oni celou cestu prospí. Ale občas se zvednou, furt se jako by motají. Cestou zpátky jsme to vyřešili jinak. Přepravky jsme upevnili na sedačky, psy jsme dali do nich a bylo to výrazně lepší. Spali celou dobu a nebyl s nimi sebemenší problém.

Nejhorší bylo vedro a vlhko

V Bejrútu jste se potýkali s obrovským vedrem. To byla ta největší překážka, na kterou jste tam narazili?

Asi jo. Když jsme odlétali, ani tady nebyly úplně nízké teploty, nicméně tam byly o něco vyšší. Co byl ještě větší problém, byla vlhkost vzduchu. Ta psy ubíjí stejně jako lidi, pokud na to nejste zvyklá.

Těžko se jim dýchá?

Hůř se jim dýchá, stejně jako člověku. Problém byl i v tom, že zatímco u nás máte sice přes den 30, ale přes noc 15, tak tam bylo přes den 30, ale v noci 28.

Hodně se mluvilo o tom, že psi museli mít speciální boty. Pomohly překonat horko?

Psi mají speciální botičky, které prioritně užíváme, když se pes zraní, aby mohl pracovat dál. Ale v Bejrútu byla země tak rozpálená, že jsme to cítili i přes hasičské boty. Takže jsme botičky museli nasazovat už před samotným nasazením.

Někteří psi se i přes botičky zranili. Měli špatné vybavení nebo se to stává běžně?

To se stává. Yettinka se zranila, sklouzla a řízla se o plech nad botičkou. Bylo to malé zranění. Ošetřili jsme to na místě a nijak ji to neomezuje. Není to nic, s čím bychom se nepotkávali. Když jedeme z tréninku a nejedeme na šití, tak jsme spokojení.

Museli jste psy nějak speciálně ochlazovat?

Snažili jsme se jim udělat nějaký stín, poléváme je vodou. Pak jsme sehnali led, takže jsme jim do barelu s vodou dali ledové kostky.

Má vedro vliv třeba i na to, jak psům fungují smysly? Jsou otupělejší?

To asi ne, otupělejší nejsou. Nicméně jsou mnohem dřív unavení. Musíme uzpůsobit nasazení psa tomu vedru. Běžně jsou schopni pracovat dvacet, třicet minut. Tam jsme zkrátili na desetiminutové intervaly. Stáhli jsme je ze sutiny ještě dřív, než došli do útlumu, dřív než pes přestane hledat. Nastoupil další pes, který pokračoval v nedokončeném prostoru.

Že na ně spadne betonový blok, psi nevytuší

Pojďme si trošku podrobněji popsat, jak to při prohledávání prostoru probíhá. Vyndáte psa z klece, řeknete „běž“ a on hned ví, co má dělat?

Dostanete site neboli oblast, kterou máme prohledat, a prvotní je průzkum. Nastoupí statik, nastoupí chemici a projdou celou tu oblast, jestli tam nejsou nějaké nebezpečné látky, jestli tam někde neutíká plyn, nejsou tam jiné chemické látky ve vzduchu nebo na zemi, jakékoliv nebezpečí, které by se muselo označit a my bychom se mu museli vyhýbat. To je všechno na tom chemikovi, který řekne: „Do tohoto prostoru prostě nepůjdeme, dokud nebude vyčištěný.“ Pak nastupuje statik, který udělá stejnou práci po statické stránce. Prohlédne budovu, označí místa, která jsou nebezpečná pro lidi, která jsou nebezpečná i pro psy. Ta místa se označí páskou, a řekne buď: „Do tohoto prostoru nepůjde ani pes. Nebo sem půjde jenom pes, ale člověk jenom ve chvíli, kdy pes něco najde.“

Čeští záchranáři se cvičenými psy pročesávají trosky po obřím výbuchu v bejrútském přístavu. (Video: USAR tým.)

Někteří lidé přisuzují pátracím psům skoro nadpřirozené schopnosti. Třeba, že nebezpečí dokážou vycítit. Jak to je?

Nejsou hloupí, takže když vidí, že se někde něco kývá, tak si dají pozor. Ale těžko odhadnou, že na ně spadne z šesti metrů betonový blok.

Když tedy všichni řeknou, že prostor je čistý, jak to pokračuje dál?

V tu chvíli nastoupí psovodi. Domluvíme se, jaký typ psa nasadíme podle struktury té sutiny. Jestli je to velký prostor nebo menší, máme rychlejší psy a pomalejší, pečlivější psy.

Vaše Yetti je německý krátkosrstý ohař. V čem je dobrá?

Ona je dobrá na to prohledat velkou oblast poměrně rychle a s úžasným nosem. To znamená, že umí i ve velkém prostoru detekovat lidský pach.

Umí se dobře zorientovat?

Tak. Pokud půjde ale o menší oblast s nějakým jasným nebezpečím, které je definované, tak u ní hrozí riziko, že by někam spadla. V tu chvíli nasadím pomalejšího psa, který si dá větší pozor na to, aby někam nespadl.

A co ti ostatní psi, které jste měli s sebou? Na fotce jsem viděla i labradora, německého ovčáka…

Výběr psů, který provedlo Generální ředitelství, musím kvitovat. Na místo jeli tři němečtí ohaři, jeden německý ovčák a labrador. Byli vybraní podle rozsahu neštěstí, podle klimatických podmínek.

Čivava a bernardýn se do sutin nehodí

Může se pátracím psem stát úplně kterýkoliv pes? Nebo musí mít nějaké specifické vlastnosti, které ho k té práci předurčují?

Nedá se úplně říct, jestli se pes na to hodí nebo nehodí. Spíš je to o osobnosti toho psa a o správném výběru. Každý ten pes musí být osobnost. Při výběru psa si psovod musí rozmyslet, co s ním chce dělat. Nějaká čivava, teď nechci urazit čivavu, ale ta se na to úplně nehodí. A bernardýn, ač je v očích veřejnosti záchranářským psem, tak také není úplně ideální sutinář kvůli svojí váze. Mezi námi jsou lidé, kteří nám psy atestují. Máme papírové psy, máme voříšky, různé rasy psů, ať jsou to němečtí ovčáci, nebo zlatí retrívři.

Akce v Bejrútu byla výjimečná. Něco podobného možná už v životě nezažijete. Na jakých typech zásahů jako kynolog spolupracujete nejčastěji v českých podmínkách?

Nejčastější typ zásahu je plošné pátrání po osobách. Pracujeme pro Policii České republiky, která si nás povolává. A další část práce, prioritně hasičská, je právě vyhledávání lidí ve zřícených budovách.

Co vás čeká v nejbližší době?

Když jsme se vrátili, prošli jsme karanténou. Teď procházíme veterinárními vyšetřeními, abychom vyloučili, že si ti pejsci přivezli něco domů. A nastupujeme do normálního režimu.

Všichni jste mimochodem byli po návratu v pořádku?

Byli jsme tři dny v izolaci, byly nám provedeny testy na covid, všichni jsme byli negativní a byli jsme propuštěni zpátky domů.

Situace v Bejrútu byla poměrně napjatá, a to nejen kvůli výbuchu, ale i kvůli nepokojům. Dotkly se vás nějak?

Nemohli jsme pracovat tak, jak bychom potřebovali. Museli jsme reagovat na doporučení ambasády a na doporučení místních úřadů a armády, že se máme třeba stáhnout z té oblasti dřív nebo že vůbec určitý den do oblasti nemáme vyjíždět, protože byly naplánované nějaké demonstrace. Byly poměrně v blízkosti toho sila v centru, takže bychom se mohli dostat do nějaké nepříjemné situace.

V ohrožení jste se necítili?

My jsme bydleli na vojenské základně. Libanonská armáda se o nás velice dobře starala. Takže my jsme byli v bezpečí a neměli jsme pocit ohrožení.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované