Hlavní obsah

Státem organizovaný podvod. Když viděla v přístavu vyhublé dítě, už nebylo cesty zpět

Foto: Profimedia.cz

Podvyživené severokorejské pětileté děti. Snímek z roku 1997, kdy hlad v zemi ještě zhoršily povodně.

Reklama

12. 9. 7:19

Rodina Hiroko Saito v 60. letech skočila na lep a uvěřila lákavé nabídce života v „ráji na Zemi“. Místo luxusních domů, práce a životních šancí se však nenávratně ocitli v severokorejském pekle.

Článek

Hiroko Saito patří mezi 97 000 lidí s vazbami na Severní Koreu, kteří v 60. letech uvěřili příslibu kvalitnějšího života, opustili Japonsko a do KLDR se přestěhovali. Po desítkách let strávených v hladu a bídě, během kterých přišla o manžela, dvě děti a byla nucena sledovat veřejné popravy, se jí podařilo utéct. Nyní ve svých 80 letech opět žije v Japonsku a soudí se se severokorejským režimem.

Ráj na Zemi

Když Hiroko Saito připlouvala na lodi k severokorejským břehům, spatřila v přístavu asi šestiletého silně podvyživeného chlapce. Až v ten moment jí došlo, jak obrovské lži uvěřila. Loď plná stovek navrátilců z Japonska však v severokorejském Čchongdžinu spustila kotvy a ona věděla, že už není cesty zpět. Psal se rok 1961 a zděšená Hiroko Saito z lodi vstoupila mezi uvítací výbor vyhublých lidí a těžce ozbrojených vojáků.

„Bylo nám řečeno, že nás čeká ráj na Zemi, budeme mít vlastní byt, práci, že nemocnice a školy budou zdarma,“ vzpomíná dnes už 80letá Hiroko. „Říkali nám, že s sebou nemusíme nic brát, že bude všechno zajištěno. Stále opakovali, že to bude ráj. Pak jsme ale dorazili na místo a z lodi jsem uviděla toho kluka,“ popisuje pro Deutsche Welle. „Měl na sobě potrhanou starou košili, kalhoty neměl vůbec. Vypadal hrozně hubený a chudý. A v ten moment mi to došlo. Věděla jsem, že jsme byli podvedení.“

Následujících čtyřicet let jejího života v Severní Koreji je jen příběhem o hladu, represích, násilí a smrti. Nakonec se jí podařilo uprchnout přes hranice do Číny a v roce 2001 se vrátila do Japonska.

Nyní, dvacet let od útěku, ona a dalších pět uprchlíků čekají na verdikt soudního řízení u tokijského okresního soudu, který 14. října rozhodne o odpovědnosti severokorejské vlády za jejich utrpení. Zatímco žalobci požadují od severokorejského režimu odškodnění, Saito trvá na tom, že o peníze nejde.

„Nikdy jsem neměla zájem to dělat kvůli penězům,“ trvá na svém. „V Severní Koreji je stále mnoho lidí, kteří nemohou pryč. Nemají šanci odejít a jejich život je neuvěřitelně těžký. I kdyby zůstal naživu jen jediný z nich, chci, aby se mohl okamžitě vrátit do Japonska.“

Její manžel a dvě ze tří dětí v Severní Koreji zemřeli. Se svou poslední dcerou nemůže už několik let navázat kontakt a není si jistá, jestli je vůbec naživu.

Příběh Hiroko Saito je podobný osudům 97 tisíc etnických Korejců, kteří žili v Japonsku se svými rodinami. V 50. a 60. letech se objevila organizace Čongryun zastupující Severokorejce žijící v Japonsku. Její členové začali s kampaní za návrat na sever, která obnášela vyvíjení nátlaku a přesvědčování lidí, aby se vrátili „domů“. Odměnou jim krom jiného měla být daleko lepší životní úroveň.

V dokumentech předložených soudu Saito, která nyní žije ve městě Jao v japonské prefektuře Ósaka, podrobně popsala vše, co musela snášet.

Narodila se v prefektuře Fukui v roce 1941 a provdala se za syna imigrantů z území, ze kterého se po druhé světové válce stala Severní Korea. V roce 1961 začali představitelé Čongryun tlačit na rodinu jejího manžela, aby se vrátila na sever. Lákali je na obrázky prostorných domů vybavených moderním vybavením a nábytkem. Rodinu nakonec dostali na svou stranu s tím, že pokud se jim nepodaří do tří let se zabydlet, mohou se vrátit do Japonska.

Cesta do pekel

Cestující po připlutí k břehům Severní Koreji rozdělili do skupin a zavřeli do kůlny, kde celý den seděli na dřevěných lavicích a nedostali nic k jídlu. Rodinu Hiroko pak posadili na vlak do severokorejského města Hamhung, odkud pokračovali do města Chuej-šan na hranicích s Čínou.

Jejich nový domov nemohl mít od slibovaných luxusních domů dál. Jedna místnost bez tekoucí vody, holé žárovky a sdílené toalety. Žádné slibované oblečení ani zásoby jídla. „Všechno, co nám bylo řečeno, byla lež,“ říká Hiroko. „Byla jsem tak zklamaná a jen jsem přemýšlela, co budeme v budoucnu jíst a jak tady přežijeme.“

Rodina musela rozprodat věci, které si s sebou z Japonska přivezla, včetně oblečení a láhve vzácné whisky. Denně dostávali příděl 1,6 kilogramu rýže nebo kukuřice. Sehnat rybu nebo vejce bylo nemožné, vzpomíná.

Její manžel dostal práci ve firmě na výrobu brýlí. Úkolem Hiroko bylo shánět dostatek jídla k uživení rodiny. Každodenní rutinu narušovaly veřejné popravy, kterých musela být svědky vždy celá komunita, a povinné práce na státních stavebních projektech.

Krádeže pro přežití

Muž Hiroko Saito zemřel na tuberkulózu v dubnu 1993. Aby rodina nevyhladověla, uchylovala se ke krádežím plodin z polí zemědělců a kuřat ze státem provozovaných farem, vědoma si trestů, které ji čekaly v případě dopadení. Jedna z dcer nakonec skončila ve vězení za obchodování na černém trhu a pašování.

Zemi postihl hladomor, který dodnes vláda eufemisticky označuje jako „Namáhavý pochod“.

V důsledku chronicky špatného hospodaření, kolapsu systému dodávek potravin a ukončení pomoci zahraničních vlád zemřelo během hladomoru v letech 1994 až 1998 3,5 milionu Severokorejců.

„Všude, kam jsme přišli, lidé umírali,“ vzpomíná Hiroko. „A nevěděli jsme, kdy se také staneme mrtvolami. Snažili jsme se jen dožít dalšího dne. Nebylo co jíst. Na trhu si lidé prostě sedli na zem a už se nikdy nepostavili. Umírali na místě.“ Mezi lidmi se časem rozjel obchod s masem za podezřele nízkou cenu, panovalo však přesvědčení, že jde o lidské maso.

Útěk

Hiroko se po letech hladovění rozhodla podstoupit obrovské riziko a utéct.

S pomocí známého makléře překročila zamrzlou řeku, která tvoří hranici s Čínou, a cestovala dál do města Jan-ťi. Tam se setkala s Japoncem, který jí pomohl sehnat náhradní japonský rodný list, což jí nakonec umožnilo získat pas a vrátit se do Japonska.

„Rozhodla jsem se vydělat co nejvíce peněz a poslat je své dceři do Severní Koreje, ale už několik let jsme o ní nikdo neslyšeli,“ uvedla Saito. „Mám velké obavy. Nevím, co mám dělat.“

Hiroko a další čtyři uprchlíky zastupuje advokát jménem Kenji Fukuda. Dle něj soud rozhodne v jejich prospěch a nařídí Pchjongjangu zaplatit požadované odškodné ve výši 500 milionů jenů (asi 3,83 milionu eur). Připustil, že dostat peníze ze severokorejské vlády ale může být oříšek.

„Soud je jediným způsobem, jak získat právně závazné rozhodnutí, které lze použít k donucení severokorejské vlády zaplatit odškodné a přinést těmto lidem skutečnou spravedlnost,“ řekl pro DW. „Při vymáhání odškodnění tu ale budou další překážky. Doufáme však, že tento případ vyvolá politický tlak a donutí Pchjongjang umožnit odchod těm, kteří v Severní Koreji stále zůstávají,“ řekl.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované