Soud rozdal tresty úředníkům. Za pozemky, které skončily u Janouška

Soud ve čtvrtek rozhodl v případu největšího restitučního skandálu – restituci Bečvářova velkostatku. Stát při něm podle obžaloby vydal pozemky v hodnotě 1,4 miliardy lidem, kteří na ně ve skutečnosti neměli nárok.

Dva někdejší státní úředníci, jejichž rukama tato restituce před deseti lety prošla, dostali tresty šest a sedm let vězení. Třetí odešel s roční podmínkou.

Rozsudek není pravomocný, případ bude ještě řešit odvolací soud.

„Vina je zcela bez pochybností,“ řekla soudkyně Jana Miklová.

V případu jsou obžalováni tři úředníci: Eva Benešová a Petr Chmelík, bývalí ředitelé pozemkového úřadu, který restituce vyřizoval. A pak právník úřadu Jan Horák. Jsou obžalováni za to, že restituci nedbale prověřili. Jinak by totiž podle obžaloby museli zjistit, že je vadná.

Konkrétně: úředníci udělali ve svých rozhodnutích z jedné z restituentek příbuznou velkostatkářovy rodiny. Přestože do ní vůbec nepatřila.

Od začátku přitom existovalo podezření, že nešlo o náhodu. Policie však nezjistila víc důkazů, než úředníci porušili své povinnosti. Nevypátrali ani, že by z miliardového skandálu měli úředníci nějaký prospěch. Na druhou stranu ale soudkyně Miklová konstatovala, že vše udělali úmyslně.

„My jsme tady slušní lidé. Žádní gauneři a zločinci!“ rozčílil se už dříve před soudem bývalý úředník Horák, který přiznal, že udělal chybu. „Ale rozhodně ne úmyslnou,“ tvrdil Horák a svůj omyl vysvětloval velkým tlakem nadřízených, aby rozhodl co nejvíc vlekoucích se restitučních případů.

Právě Horák dostal nejvyšší trest – sedm let.

„Rozhodně to nebyl úmysl. Když je mi teď podsouván, velice mě to uráží,“ přitakal další obžalovaný úředník Chmelík, který vyvázl s podmínkou.

„Měla jsem tolik práce. Jako první jsem přicházela, jako poslední odcházela,“ řekla pak někdejší ředitelka úřadu Benešová – do vězení by měla jít na šest let.

Podle zákona mohli – zjednodušeně – dosáhnout na restituce jen původní vlastníci nebo jejich potomci. Případně lidé, kteří po majitelích dědili na základě závěti.

Což byl právě případ restituentů, kteří se domáhali náhradních pozemků za Bečvářův velkostatek: dvě ze tří statkářových dětí zemřely v 80. letech bez potomků, ale sepsaly poslední vůli. V ní vše odkázaly lidem, kteří se o ně ve stáří starali.

Třetí statkářovo dítě, syn Jan Márius Bečvář, žádnou závěť nezanechal. A to je důležitý moment, protože když došlo na restituce, úředníci napsali do příslušných rozhodnutí, že jedna z restituentek je jeho neteří, a proto jí také náleží odškodnění.

Přitom správně měla být restituentkou pouze po prvních dvou velkostatkářových dětech, po třetím synovi nikoli.

Co může nezasvěcenému pozorovateli přijít jen jako administrativní chyba, se ve skutečnosti přetavilo do velké škody pro stát.

Velkostatkářova rodina byla velmi bohatá, přišla o obrovské rozlohy polí. Takže nafouknutí restituce o dalšího člena rodiny znamenalo, že dědicům stát vydal o třetinu více náhradních pozemků – v tržní hodnotě 1,4 miliardy. Aniž na ně měli mít nárok.

Podle obžaloby museli úředníci vědět, že jedna z dědiček není neteří. Už jen proto, že před nimi měla tento restituční spis na stole jiná úřednice a ta jednoznačně rozhodla, že část nároku – právě kvůli tomu, že tato žena nepatří do rodiny – neuznává. Totéž v té době zjistil i dědický soud. A tyto dokumenty byly v restitučním spisu založené, stačilo si je prostudovat.

„Nebylo problematické ty podklady získat. Nejednalo se o žádnou badatelskou nebo detektivní práci,“ odmítla soudkyně Miklová, že mohlo jít jen o nějaké přehlédnutí. „Nebyla to jen chyba, ale naprosto fatální zanedbání povinností,“ dodala.

Restituenti před soudem tvrdili, že o záměně jedné z dědiček za neteř nevěděli. A že chybu zřejmě udělali úředníci. Restituenti uvedli, že nikdy v řízení před pozemkovým úřadem netvrdili, že je příbuzná. „Poprvé jsem se to dozvěděl na policii,“ řekl před soudem Zdeněk Činčera, jeden z restituentů.

Všechny nejlukrativnější pozemky, které restituenti od státu získali kolem roku 2013 jako náhradu za ty vyvlastněné, převáděli do speciálně založené akciovky. Od začátku měla anonymní vlastníky. Teprve při policejním vyšetřování vyšlo najevo, že podíl v ní měli známí pražští podnikatelé Roman Janoušek a Tomáš Hrdlička. Plus například lidé z liberecké stavební společnosti Syner nebo advokát Daniel Honzík.

U soudu pak vyšlo najevo, že tihle podnikatelé restituenty na začátku jednorázově vyplatili – dali jim 30 milionů. A přestože restituenti před úřady dál usilovali o pozemky pod svými jmény, fakticky je získávali pro Janouška, Hrdličku a spol. Neboť parcely „padaly“ do jejich akciovky. Neboli: za počáteční investici pár desítek milionů se tihle podnikatelé dostali k majetku v miliardových hodnotách.

A skutečně se jednalo o mimořádně skvělé pozemky: například o parcely naproti Thomayerově nemocnici v Krči nebo volnou plochu v atraktivních Hodkovičkách. Celkově se jednalo o desítky pozemků hlavně v Praze a na okraji města.

V trestní kauze ale Janoušek a spol. vystupovali jen nanejvýš jako svědci, nikdy nebyli obviněni ani obžalováni.

Čtvrteční rozsudek nad úředníky, byť nepravomocný, je zároveň důležitý pro stát. Policie část pozemků zablokovala, aby je dál nebylo možné převádět. Pokud i odvolací soud potvrdí, že se stal trestný čin, připadnou zpět státu.