Hlavní obsah

Rodina dostala jen několik milionů. Zato Janoušek a spol. vydělali miliardu

Foto: ČTK, ČTK

Obžalovaným zaměstnancům Pozemkového úřadu (zleva Eva Benešová, Jan Horák a Petr Chmelík) hrozí u soudu až 12 let.

22. 1. 19:31

Soud projednává největší restituční kauzu v historii. Stát při ní přišel o pozemky za 1,4 miliardy.

Článek

Drobná žena je před soudem na první pohled nervózní. Celý život pracovala v továrně a není zvyklá vystupovat jako důležitý svědek.

„No, nějaký milion to byl,“ uznává Jana Řezbová, když padne otázka, kolik během posledních let získala jako restituentka. Za jakých okolností se k penězům dostala a proč, na to nedokáže odpovědět. „Já nemám přehled o nějakých paragrafech,“ vysvětluje.

Jednasedmdesátiletá důchodkyně se přitom stala účastníkem historicky nejrozsáhlejší restituce v Česku. V rámci dědictví se s dalšími čtyřmi dostala k majetku po bývalém Bečvářově velkostatku v Praze, největším zemědělském podniku v prvorepublikové Praze. Později komunistický režim jeho pole zabavil a vybudoval na nich sídliště.

Nyní se tenhle případ projednává před soudem. Jako obžalovaní vystupují tři zaměstnanci pozemkového úřadu, kteří před lety o restituci rozhodovali.

Ukázalo se totiž, jak už Seznam Zprávy podrobně popsaly, že úředníci vydávali některé restituenty za příbuzné velkostatkáře Jana Bečváře, i když to nebyla pravda. Výrazně tím nafoukli jejich nároky na náhradní pozemky za ty zastavěné.

Pět restituentů se tak podle obžaloby dostalo ke státním parcelám na skvělých pražských adresách v hodnotě 1,4 miliardy.

Během soudního líčení se pak ukazuje ještě jedna, doteď pouze tušená rovina tohoto neobvyklého příběhu.

Restituenti zřejmě vůbec netušili, co se s jejich úředně potvrzenými nároky na náhradní pozemky vlastně děje. A jen posloužili jako nástroj, aby se k obrovskému majetku dostali například „politický podnikatel“ Roman Janoušek, člen pražské ODS Tomáš Hrdlička a lidé kolem liberecké stavební společnosti Syner.

Tahle skupina kolem Janouška, jak ukázaly výslechy u soudu, vyplatila restituentům sice už v roce 2011 několik desítek milionů. Tím však nic netušící restituenti ztratili na celý případ vliv. Zato Janoušek a spol. se dostali k majetku za víc než miliardu.

Foto: Vojtěch Blažek

Pozemky z neoprávněné restituce mají tržní cenu 1,4 miliardy. Stát o ně může navždy přijít.

Já jsem jen zámečník

Pozemky, které postupně získávali od státu, vkládali restituenti do akciové společnosti nazvané Bečvářova. Dnes v ní leží parcely v hodnotách desítek i stovek milionů, developersky velmi zajímavých. Třeba osm hektarů naproti Thomayerově nemocnici v Krči.

Při výsleších u soudu se však ukázalo, že restituenti chod této firmy neřídili. Akcionáři byli už zmínění Janoušek, Hrdlička, Petr Syrovátko ze Syneru a advokát Daniel Honzík.

Stavařský byznysmen Syrovátko před soudem ve středu řekl, že firma fakticky od restituentů za 55 milionů odkoupila takzvané restituční nároky. Tedy zjednodušeně poukázky za náhradní pozemky od státu. A pozemky, které později díky nim získala, jí tak zůstávaly.

Restituenti u soudu působili dojmem, že nic nevědí o pozadí restituce, jednání s úřady, a dokonce ani o tom, které pozemky jim vlastně úřady převedly. Přestože – připomeňme – jsou mezi nimi parcely ve stamilionových tržních hodnotách. Neboli netuší, že někdo mohl s jejich pomocí pohádkově vydělat.

„Já jsem obyčejný zámečník a těmhle věcem moc nerozumím,“ řekl Ivan Činčera, jeden restituentů. Vše totiž podle něho zařizoval advokát Daniel Honzík, který měl v akciové společnosti shromažďující získané pozemky čtyřicetiprocentní podíl.

Ve firmě sice působil i bratr Zdeněk Činčera, avšak prý jen krátce. Odešel, když je investoři vyplatili. „Já o té společnosti od roku 2011 nevím nic,“ prohlásil Zdeněk Činčera.

Hrdličku, Janouška a Syrovátka vedli policisté během čtyřletého vyšetřování jako svědky – investory v akciové společnosti. Tak viděl svou roli i sám Syrovátko ze Syneru. „Zajímalo mě to z hlediska investičních příležitostí,“ uvedl u soudu. Jeho kolegové z tohoto byznysu Janoušek a Hrdlička před soudem nevypovídali. Státní zástupce jejich výslechy ani nepožaduje.

Není koruna jako koruna

Desítky pozemků (dnes jsou částečně zmrazené policií kvůli trestní kauze pozemkových úředníků) navíc restituenti převáděli do akciové společnosti za zlomek tržní ceny.

Nároky na náhradní pozemky se totiž počítají v cenách roku 1991, kdy začal platit restituční zákon.

Úřady nejprve člověku podle oficiálních tabulek spočítaly, že zabavený a zastavěný pozemek měl hodnotu například milionu korun. To byla ovšem jen administrativní, skoro třicet let stará cena. Ve skutečnosti za něj – s ohledem na místo a rozlohu – mohl před několika lety získat státní parcelu mnohem cennější.

Zvlášť když šlo třeba o pozemek určený k zastavění. Tak se stalo, že pozemek za několik milionů „restitučních“ korun má nyní tržní cenu třeba i čtvrt miliardy.

Jestliže tedy restituenti převáděli do akciové společnosti získané pozemky za „restituční“ koruny (a firma jim ani nepatřila), na transakci výrazně tratili – na trhu by za pozemky dostali mnohem více.

Dokonce i soudkyně Jana Miklová se nad tím ve středu podivila.

Odpovědi restituentů byly podobné: Nerozumíme tomu. „Nevím, jakou hodnotu ty pozemky mají,“ připustila Markéta Šindelářová, další z restituentek, vzděláním inženýrka ekonomie.

Skupina restituentů pověřila ze svého středu už zmíněného Zdeňka Činčeru, aby za ně jednal s úřady a advokátem Honzíkem, který je v restitučních řízeních zastupoval. I Činčera, také inženýr, před soudem připustil, že rozdíl mezi úředními a tržními cenami existuje. Nepůsobil však, že by mu to vadilo. „Nějaký rozdíl tam asi byl,“ řekl o levných převodech pozemků na akciovou společnost.

Právník: Chyba není zločin

Před soudem kvůli neoprávněným restitucím půdy z někdejšího Bečvářova velkostatku stojí tři bývalí úředníci.

Jan Horák proto, že jako právník pozemkového úřadu vydal mezi lety 2010 a 2012 několik rozhodnutí, jimiž přiřkl chybně restituentům nároky na náhradní pozemky. Další dva obžalovaní ředitelé úřadu Eva Benešová a Petr Chmelík pak tato rozhodnutí potvrdili.

Právě tím se odstartovaly události kolem získávání stamilionových pozemků a jejich vkládání do akciové společnosti.

Restituenti sice měli na restituci po velkostatku nárok, avšak jenom na část – po jednom z bezdětných velkostatkářových potomků dědili pomocí závěti. Právník úřadu Horák je ale v rozhodnutích označil za velkostatkářovy příbuzné, což rázem měnilo situaci: v tu chvíli se stali restituenty i po dalším velkostatkářově synovi. Byť s ním pokrevně neměli nic společného.

Restituční nárok tím o třetinu nabobtnal. „Byla to chyba, ale ne úmyslná,“ ujistil u soudu Horák. Obžalovaní ředitelé Chmelík a Benešová se hájí tím, že neměli žádné indicie, že je něco v nepořádku. A proto právníkova rozhodnutí stvrdili.

Přitom už v dřívějších rozhodnutích úřadů je možné najít, že se nárok v tomto rozsahu zamítá – právě kvůli tomu, že restituce je v tak velkém rozsahu nepřípustná a restituenti nejsou velkostatkářovými potomky.

Reklama

Doporučené