Hlavní obsah

Společnost přijala drogy jako normu, říká Dan Horyna

Foto: Televize Seznam

Hostem Intimních zpovědí a Mých míst byl Dan Horyna.

10. 5. 18:35

Jako dítě strávil tři roky v Číně, což mu podle jeho slov značně ovlivnilo osobnost. Dával najevo své názory, komunisté ho vyhodili z reprezentace i ze školy a na čas skončil ve vězení. Třikrát se léčil ze závislosti na pervitinu.

Článek

Chystal se na olympiádu, odjet nakonec nemohl. Dvakrát se ze dna způsobeného drogami dostal sám, potřetí – už jako dávno dospělou rockovou hvězdu – ho rodiče odvezli do léčebny v Červeném Dvoře. „Zjistilo se, že vlastně nejsem závislý na pervitinu, ale trpím takzvanou psychospirituální krizí, mám problém s vlastní identitou,“ vysvětluje Dan Horyna v otevřené zpovědi. Dnes coby vyhledávaný terapeut pomáhá i rodičům drogově závislých.

Kdy ses rozhodl, že budeš terapeut? To bylo v Červeném Dvoře, když ses léčil a viděl jsi kolem sebe ty terapeuty?

Ne. Určitě to bylo hodně inspirativní. Když jsem začal v léčbě chápat, že to je o přirozeném hlubokém lidství, a začalo mi to trochu fungovat, tak mi říkali, že těm terapeutům lezu do zadku. Pochopil jsem, že to je pro mě, tak se mi to líbilo. Ale že by mě tehdy napadlo, že budu terapeut, to v žádném případě. Manželka mě opustila, řekla, ať už se nevracím, takže já se musel nastěhovat k rodičům, byl jsem zadlužený, měl jsem žloutenku C, takže jsem si musel píchat Interferon. Začínal jsem jako uklízeč, většina peněz šla na dluhy. Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat, přežíval jsem ze dne na den a pracoval jsem. Myl jsem okna, uklízel na poliklinice a čekal jsem, až se trochu vzpamatuji. A v okamžiku, kdy jsem začal nabírat síly, se ozval kamarád, že hledají v organizaci Sananim kontaktního pracovníka. Už tehdy jsem se cítil na to, že bych chtěl pomáhat lidem, kteří mají problémy se závislostí.

Paní ředitelka Černínová mě vzala na zkoušku a ono to začalo fungovat. Pak jsem s těmi lidmi začal vést hlubší hovory, takže jsem začal dělat poradenství. A na týmové supervizi s panem doktorem Šiklem, který tam dělal, on říkal: Ty jsi zajímavý, nechtěl bys jít do psychoterapeutického výcviku? A já netušíc, co to je, jsem přikývl.

Jak je to náročné?

Psychoterapeutický výcvik je pětiletý kurz, kde na sobě pět let pracuješ přes svoji zkušenost a sebepoznání a zároveň studuješ teoreticky. Potom, když to ukončíš, tak můžeš začít pracovat.

Co musí mít správný terapeut? To asi nemůže dělat každý?

Já si myslím, že terapeut se celý život neustále učí a proměňuje se. Já jsem teď úplně jiný, než jsem byl před pěti lety. První bod etického kodexu je, že terapeut má být pozitivní lidský vzor. V tom je to asi obsažené. Není to o tom, že by člověk byl nějaký vševěd, soudce, mentor, kouč. Je to člověk, který by měl porozumět druhým a pomáhat jim, aby se začali vyrovnávat s věcmi, které jim v životě brání, aby žili, já říkám, svobodně.

Zeptám se úplně laicky. Když se člověk, který měl problémy s drogami, a to opakovaně, potom stane terapeutem, který se zabývá i drogovou závislostí, je pro klienty autoritou? Chápu, že má k nim blíž, ale dokážou ho natolik respektovat, aby to k něčemu bylo?

Záleží na tom, jakou ex-user cestu ušel. Je spousta ex-userů, kteří zůstanou pořád na druhé straně hranice, na té proklientské. A je to docela dobrá pomůcka pro práci s těmi lidmi, ale pak je tam nějaká hranice, kterou už nedokážu překonat. Já se moc blízce s těmi lidmi necítím. Oni vědí, že jsem tím prošel, že jsem to zvládl, ale už s nimi jednám z takové pozice, že pro ně nejsem starší kamarád. To cítí. A to je důležité.

Musíš na ně být nějak drsný?

Já si myslím, že závislý člověk je v podstatě člověk, který je bezhraniční, nemá trpělivost, nedovede na nic počkat. Proto propadá závislosti, chce ty problémy neřešit, ale radši se spaří, zkouří, zfetuje a tak dále. Určitá drsnost je potřeba. Jinak mají spoustu vymyšlených sebeklamů, které dovedou použít proti okolí, aby si prosadili tu svou.

Vy jste začali brát v době, kdy tady byl tuhý socialismus, ty třeba konkrétně, protože ses dostal celkem na dno, nemohl jsi jet na olympiádu z politických důvodů, musel jsi opustit školu. Proč se bere dneska? Proč se do toho lidé dostanou?

V sedmdesátých letech to bylo fakt o tom, že jsme věděli, že v západní společnosti mládež začíná hledat svobodu, nějaký duchovní přesah, a tak jsme to chtěli tady zkoušet také. To znamená, že jsme ty drogy nebrali proto, jako se někdo ožere v hospodě, nebo si šňupne na nějaké párty nebo diskotéce. Dneska je to velký problém, protože společnost to přijala jako normu. Dneska kdokoliv jde na párty, tam si šňupne koks, perník, ketamin nebo cokoliv - hlavně aby byli zčazení. A tím pádem ta hranice, kterou ta droga měla mít, že to je jednou za čas pro nějaký zážitek, najednou přesahuje do toho, že jsou ti lidé konzumenti a jsou závislí.

Jak rodič pozná, že jeho dítě má problém? Alkohol zřejmě pozná.

Pozná. Huliči trávy se poznají také, protože začínají být hodně „beztvaří“. Začínají být trochu emočně nevyrovnaní. Kašlou na povinnosti. A v jednom kuse se tváří blahosklonně, mají pocit, že jsou nejchytřejší na světě, a přitom jsou čím dál tím víc mimo realitu. Současná marihuana, co se hulí, tak je silná, je to uměle vypěstované, aby tam bylo vysoké procento THC, takže to je tvrdá droga. Tvrdé drogy jsou také opiáty. Člověk začíná hrozně utrácet peníze, protože to stojí hodně peněz, začne být předrážděný, začnou se doma ztrácet věci, vysmekává se z běžných vztahů, je jiný. To všechno se tam dá poznat.

A co s tím?

Tohle je těžké. V dnešní době bojujeme proti tomu, že je droga společensky uznaná, to znamená, že to dítě se autoritám v podstatě vysmívá. Oni si nejdřív musí uvědomit, že se začínají sami pro sebe stávat nepřítelem ve svém životě. Závislost jim komplikuje život. V té umělé svobodě vidí daleko větší pozitiva než v tom, že by měli plnit povinnosti a žít normální život. A jsou do toho ještě celou společností hnaní a podporovaní. Rychlý úspěch, rychlá zábava, rychlý požitek.

Když za tebou přijdou zoufalí rodiče, že dcera odešla ze školy, odešla z domova, oni nevědí, co mají dělat. Co jim poradíš?

Průběh závislosti je trochu daný. Pokud toho člověka doženeme do léčby dříve, než uzrál, než má tak lidově řečeno odfetováno. Léčbu projde, do měsíce nebo do čtrnácti dnů v tom lítá znova. Takže já těm rodičům radím, ať ji pošlou do léčby. A pokud se té léčby chytne, tak pak následuje doléčování a následná terapie.

A potom? Když si to dítě dělá, co chce, dál?

Ty mě chceš dohnat k tomu klasickému, co všichni říkáme, vyhodit z domova.

Ne, to tak nemyslím. Já vím, že tys to tak neměl. Tebe rodiče i přivezli do té léčebny a potom ses k nim zase vrátil.

Ale mně bylo pětačtyřicet. Dostal jsem se psychicky do tak velké krize, že to rodiče udělali trochu ze zoufalství. A tím, že žena mezitím řekla, že mě už domů nechce, že tam má jiného chlapa, tak mně nezbylo nic jiného než jít buď sem, nebo někam na ubytovnu. Takže rodiče mě vzali k sobě domů.

A to, že se říká „vyhodit, odstřihnout, nedat na nějaké sliby“, tak to opravdu zabere? Nedostane se to dítě, teenager, nebo čerstvý dospělý naopak na nějaké scestí, že začne krást?

Dostane se tam tak jako tak.

Dostane?

Samozřejmě. Pokud ho rodiče nevyhodí, tak on bude s tímto servisem, který má doma, stejně v tomhle způsobu života pokračovat. On nemá důvod, proč to měnit.

A těm holkám třeba nepomůže ani to, když otěhotní?

Ne. Lidé si myslí, že závislostí se dá zbavit úplně jednoduše. Kojenecké ústavy jsou plné dětí lidí, kteří mysleli, že když budou mít dítě, tak že si změní životní styl a že přestanou brát, přestanou chlastat. Není to pravda. To rozhodnutí musí vyjít zevnitř. A musí to být většinou tak, že si člověk už nenechá nic ze svého starého já.

Je to někdo jiný?

V podstatě se musí přestat bát toho, že musí změnit sám sebe. Že to není jenom o tom, že přestanu chlastat, přestanu fetovat a zůstanu stejný. To nejde.

Ale co tedy má ten rodič dělat? To si akorát vyčítá, že to dítě špatně vychoval, že si nevšiml, že si všiml pozdě…

Je spousta závislých, kteří jsou z naprosto dobrých, funkčních rodin, kde se jim rodiče plně věnovali. Naopak dost často to jsou třeba děti, které odmalička dělaly intenzivně sport. Najednou jsou přesycené toho úspěchu a té práce, a tak to obrátí a začnou naopak rebelovat.

Závislost můžeme mít na cokoliv

Jak to, že pořád frčí pervitin? Ten byl náhražkou za kokain, který tady tenkrát nebyl. Vaše generace ho vyráběla jako první pro nitrožilní aplikaci. A on je tady pořád. Čím to je?

To nevím. Oni to, co dneska berou, to už není pervitin, ono to je vyráběné z pseudoefedrinu. To znamená, že ten účinek je krátký. A oni si často musí dokopávat. Takže si ten mozek rozbíjejí hrozným způsobem. My jsme měli dvě stě miligramů a stačilo mi to na dva dny a bylo to dělané, čištěné a tak dále. Kdežto dneska ten průmyslový perník, protože se dá říct, že ty velké varny to vyrábí průmyslově, má rychlý nástup a pak to rychle opadne. Oni si třeba za den do sebe nacpou gram, gram a půl. A to my jsme měli na rok.

Když jsou dneska nové závislosti, na počítačích, na Facebooku, na nakupování a podobně, znamená to, že nějaké „staré“ závislosti mizí?

Před dvaceti lety by se lidé tak veřejně nehlásili k tomu, že je normální si dát koks nebo perník. Kvůli té drogové politice je trošku normální, že lidé mohou hulit trávu, že to není škodlivé. Tohle se mění.

Ale závislost je součástí našeho života. My jsme závislí na jídle, na vztazích, na potravě, na vzduchu, který dýcháme. A všechno se dá přehnat. Každá věc, kterou potřebujeme, se dá přehnat do patologické závislosti. Myslím si, že v současné době tomu hodně napomáhá strašně rychlý způsob života. Lidé potřebují rychlý odpočinek, rychlou zábavu a tak dále. Ty impulsy musí být čím dál tím dramatičtější, aby je to vůbec uspokojilo. Například závislost na pornu, která dneska mnoho mužů ve středním věku likviduje jako milence v normálním sexu. Oni už mají tak rozjitřenou fantazii, že při normálním sexu se nemůžou vzrušit.

S čím za tebou lidé nejvíce chodí? Co je největší problém dneška z tvého pohledu?

U většiny mých klientů jsou to pocity prázdnoty, určitého vyhoření, které vedou k tomu, že mají přetíženou psychiku a začínají mít hraniční poruchy až do panických atak. Jsou to lidé všech sociálních vrstev, všech různých povolání, jde to napříč. Čím dál tím víc začíná chodit mladých lidí.

Jaké případy máš rád?

Mám rád skoro všechny lidi. Myslím si, že úplně všichni jsme vnitřně zdraví a hodní, ale máme to zastřené těmi věcmi, které naši osobnost tvořily. Mám rád lidi, kteří jsou tohle ochotní u sebe začít rozvíjet a vnímat. Když tomu uvěří, tak se najednou začnou na ty věci zaměřovat jinak. A ono se jim v tom začne lépe fungovat. To je potom krásné vidět, když vidím, že ti lidé jsou více spokojení, byť mají stejné podmínky a okolnosti života.

Řekneš ještě někomu naopak: „Nezlobte se, já vám nepomůžu, to není pro mě?“

Ano. A to myslím, že by měl udělat poctivě každý terapeut, který cítí, že to prostě nesedlo. My si nemůžeme sednout na začátku lidsky, protože se neznáme. Ale můžu cítit ten přístup, který ten člověk má. Stalo se mi, že ke mně přišel takový hodně sebestředný klient, který mi při třetím sezení řekl: „A to tady nemůžu mít svůj názor?“ Já říkám: „Můžete, ale kam vás ty názory dovedly? Do terapie.“ Takže si vyberte terapeuta, kterému nebude vadit, že s vámi bude vést diskusi.

Rozhovor s Danem Horynou vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené