Se Slavií zažil fotbalový horor. „Teď se to s Arsenalem nestane,“ říká ikona

Není to tak dávno, kdy ho vyloučili od střídačky. Konkrétně při Lize mistrů proti Racingu Lens, kdy protestoval proti lumpárně, kterou předvedli rozhodčí. „Nemohl jsem si pomoct. Přitom máme výslovně zakázané dělat Slavii ostudu,“ poví vedoucí mužstva Stanislav Vlček.

Kdo ho poznal jako fotbalistu, občas se diví, jak se dokáže rozparádit: „Kolikrát si ani neuvědomím, že už na sobě nemám dres.“ Na poslední trénink Slavie před sváteční Ligou mistrů proti Arsenalu přijel z Poříčí na vytuněné motorce BMW 800. Svlékl se z hranatého obleku, dal si rychlý oběd u kustodů a zasedl v maličkém kumbálu, kam při zápasech v Edenu chodí delegáti. Jako naschvál nad ním zasvítila zarámovaná fotka z Londýna. Říjen 2007, Liga mistrů proti Arsenalu a tehdejší londýnské hvězdy Fábregas a Flamini.

„Jeden z nejhorších zážitků v kariéře,“ oklepe se Vlček. S téměř šestistovkou soutěžních zápasů má co srovnávat.

Slavia se na slavný Arsenal znovu chystá. Ve středu ve 21:00 je výkop, Vlček si vyslechne taktickou poradu, vyjde celý nažhavený z kabiny, ještě zkontroluje zápisy o utkání a sedne si vedle trenérů. Tentokrát ví, že víc pomoct nemůže: „Občas tě atmosféra vcucne, ale nikdy není dobré, abys měl nálepku blázna, který se před střídačkou chová jako utržený ze řetězu.“

Jde to?

Už dlouho jsem fotbal nehrál, ale vzpomínám, že jsem měl při zápasech vrchní tep zhruba 180 až 190 za minutu. Měl jsem problém popadnout dech, než abych se soustředil na to, jak vynadat rozhodčímu. Spíš jsem se potřeboval zkrotit, abych byl připravený do dalších sprintů.

Ostatně červenou kartu jste viděl jedinkrát. V březnu 2001 v Českých Budějovicích.

Bylo mi pětadvacet a kopal jsem za Olomouc. Vzpomínám si na to jako by to bylo dneska. Rozhodčí Dvořáček mi neuznal gól, protože asistent zamával ofsajd. Vypěnil jsem nadvakrát. Nejdřív přišla žlutá a za urážky červená. Ještě jsem vzteky kopnul do reklamního panelu. Pan Károlyi, tehdejší šéf disciplinární komise, mi napařil flastr na čtyři zápasy. Ale nejdřív se mě zeptal: Proč, Stando? Proč právě vy? Tak slušný chlap.

Tak proč, Stando?

Klasický blikanec. Cítil jsem nespravedlnost a šlo to ven. Omluvil jsem se, ale zároveň byl připravený akceptovat trest. Dodnes si myslím, že jsem v ofsajdu nestál. Moje jediná červená karta v kariéře.

A pak vás vyloučili jako vedoucího mužstva během Ligy mistrů.

Zase jsem si nemohl pomoct. Reklamoval jsem, že rozhodčí po ošetření pustili na hřiště hráče, který nám mohl okamžitě dát gól. Bylo to necitlivé, skoro proti výkladu pravidel, tak jsem se vzbouřil. Úplně se ve mně probudil zážitek z loňska, kdy jsme ze stejné situace dostali gól od Bodö/Glimt, a bouchlo to ve mně.

A při dalším utkání v Baku jste před střídačkou nebyl, nahradil vás Stanislav Tecl.

Beru, že jsem zaplatil za horlivost. Byť si můžu myslet, že jsem neudělal nic provokativního. Když si vzpomenu, jak občas nevraživě probíhají derby se Spartou…

Proč se při nich nekrotíte?

To se neudržíte. Ale není to moc dávno, kdy si nás pozval pan Tvrdík, předseda představenstva: Takhle ne, pánové, my jsme Slavia, jsme značka a musíme ji ctít. Tečka!

Po červené kartě proti Racingu Lens vás klub nepotrestal.

Sám Jaroslav Tvrdík mi řekl: Být tam já, taky se neudržím. Kdyby se to stalo v české lize, u čtvrtého rozhodčího si postěžujete a přinejhorším dostanete varování. V Evropě se s vámi nikdo nepárá.

Což mi přijde v pořádku.

Beru, když vás potrestají, jakmile překročíte hranice, ale já nikoho neurazil. Jen jsem gestikuloval o trochu víc než trenér Trpišovský, který stál vedle mě. Holt v pohárech jsou sudí akurátnější, možná i přísnější. I když se snažíte hájit zájmy svého klubu, jim to je úplně jedno. Přitom můžete být v právu.

Proč vy jste se vlastně vrhnul na pozici vedoucího mužstva? Není to nevděčná práce po tak pěkné kariéře?

Vůbec, já jsem šťastnej chlap. Dělám, co mě baví. V klubu, který je top. Poslední roky je Slavia továrnou na zážitky, které mě neskutečně nabíjejí. Ale k otázce: Když jsem před šestnácti lety končil, věděl jsem jedinou věc - že nebudu trenér.

Proč ne? Neumíte být přísný?

Nemám na to povahu. Navíc jsme dvacet let s rodinou pořád někde pendlovali. Olomouc, Moskva, Brusel, Praha. Neuměl jsem si představit, že kočovný život bude pokračovat s ještě nejistější budoucností. Trenérů jsou mraky, vyvolených málo. A když jsem dostal nabídku, že bych mohl zůstat u fotbalu a navrch ve Slavii, nemohl jsem říct ne.

Ale to byla jiná Slavia. Zadlužená, v těžké krizi.

Jeden člověk na marketing, jeden na média, Míra Držmíšek byl sportovní ředitel. Já měl na starosti všechno, co se týkalo prvního týmu. Vzpomínám si, jak jsme třeba vyrazili se Simonem Delim na cizineckou policii pro víza. Já neuměl francouzsky, on česky. Ale nesměl jsem se vrátit bez papírů. Krušná doba to byla. Fanoušci nám nakládali, skoro se sestoupilo. Když jsme doma Teplic vyfasovali sedmičku, tady ve vedlejší místnosti u rozhodčích jsem podepisoval zápis o utkání. Myslel jsem si, že mě trefí šlak. Dneska jsem za ty zkušenosti vděčný.

Posílily vás?

Posílily celou Slavii. Tehdy to byly šílené stavy, utrpení. Styděl jsem se za značku Slavie, protože nebyla důstojná. Tehdy jsme šli od ostudy k ostudě, teď zažíváme balzám.

Porážku 0:7 jste schytali taky od Arsenalu. Ale to byla na podzim 2007 jiná doba, Slavia hrála Ligu mistrů.

Už jsem se bál, že se na to nepřijde řeč (úsměv). Já se dávno smířil s tím, že se Ajaxu a Arsenalu nikdy nezbavím. Zázrak a fiasko. Bílý a černý. Den a noc.

Po Ajaxu vás velebili, že jste trefil historický postup do Ligy mistrů.

A po Arsenalu jsme dostali přes čumák. To byl děsivý náraz do jiné fotbalové dimenze. Teď už si dělám legraci, že mě po zápase určitě musel chtít trenér Arsene Wenger, protože jsem měl nejvíc přesných přihrávek. Vždycky po gólu jsem totiž rozehrával z kruhu uprostřed. Ale upřímně, byla to šílená zkušenost. Navíc já byl kapitán.

Tušili jste, že se posadíte na kolotoč a zamotá se vám hlava?

Než jsme odletěli do Londýna, přinesl Matej Krajčík do kabiny kolo a pověsil ho Davidu Hubáčkovi na skříňku. Jako fór, že proti nám nastoupí Kolo Touré a mohl by zrovna Huba po lajně větrat. Jenže legrace nás brzo přešla. Tak dlouho jsme si opakovali, že musíme zůstat pevní a pracovití, až jsme dostali gól v páté minutě - a už to jelo.

Nějaká pěkná vzpomínka by tam nebyla?

Potkal jsem se po zápase s Tomášem Rosickým a vyměnili jsme si dres. Já sedmička, on sedmička. Jak jsem během kariéry dresy nikdy moc nesbíral, ten Rosův mám doma.

Zarámovaný?

Ale ne, někde hozený v šuplíku. Vlastně nevím, kde přesně bych ho hledal. Jinak zápas na Emirates byl největší ponížení, které jsem jako fotbalista zažil. Peklo od začátku do konce. Jen jsme se po sobě dívali a nechápali, jak můžeme být tak nešikovní a oni tak rychlí a bezchybní. Oproti nám úplně odstřelení. A to jim ještě chyběl Thierry Henry, který byl tehdy prakticky nechytatelný.

Nebojíte se, aby to ve středu nedopadlo podobně?

Ne, protože nevidím důvod. My jsme tenkrát měli snad jen dva reprezentanty v kádru, a to snad slovenské. Dnešní Slavia má úplně jinou energii a kvalitu. Reprezentanta najdete, kam se podíváte. Až bych řekl, že ve srovnání s rokem 2007 je to úplně jiné odvětví, jiný sport.

Až tak?

Přijde mi až neuvěřitelné, jak se fotbal zrychlil a stále zrychluje. V televizi to možná nevyzní jako takový fofr, ale u hřiště se nestačíte divit. Když si zkusím promítnout zápasy, ve kterých jsem ještě hrál, tak mi přijdou jako hodně zpomalený film. A teď? Strašný kalup, jeden sprint za druhým a vůbec žádný prostor na chybu. Jakmile ji uděláte, soupeř trestá.

Možná klika, že už nehrajete.

Však já to tak vnímám, překážel bych. Přeju klukům, aby konkurovali nejlepším v Evropě. Přeju Slavii, aby konečně vyhrála zápas Ligy mistrů. Každý den vidím na vlastní oči, co se pro to dělá. Jak všichni makají na tom, aby fungovala chemie. A nepřestávám být vděčný, že u toho můžu být taky.

Co děláte, když u toho zrovna nejste?

Loni k padesátinám jsem si pořídil motorku, pěknou mašinu BMW 800.

Vždycky jste mi přišel spíš usedlý, opatrný.

A taky šíleně nervózní. Bylo jedno, jestli jsme hráli v Evropě nebo proti soupeři z páté ligy, já měl před zápasy vždycky stres. Přemýšlel jsem, co všechno se může pokazit. Teď cítím úplně jiný druh stresu. Sice nezodpovídám za to, jestli na hřišti někdo zkazí přihrávku, ale když se neudělá dostatečně dobrý servis pro mužstvo, jde to za mnou. Proto jsem si našel únikovku. Jakmile se oblékám do motorkářských hadrů, už vnímám ten relax, který mě čeká. Vyjedu třeba na Slapy, jen se kochám a čistím hlavu.

Co na to manželka?

Když jsem si začal dělat řidičák, utrousila, že se přiblížila krize středního věku. A to jsem nejdřív poskakoval jen na skútru. Tohle svezení už má úplně jiné parametry a je návykové. Už pošilhávám po ještě silnější mašině.