Král, který panoval od útlého mládí. Josef Bican

Fotbal nesmírně miloval a podřídil mu všechno. „Skutečný profesionál se vším všudy,“ charakterizuje svého otce jeho druhý syn Ivan. „Myslel jen na fotbal, jak se nejlépe připravit, nikdy nic nezanedbal. Nepil, chodil brzy spát, hlídal si zdravotní stav,“ poodkrývá přístup, jaký měl ke svým povinnostem.

Tím se hodně lišil od ostatních, přece jen v dobách raného profesionalismu se na přísný, až asketický osobní život tolik nehledělo.

Není tajemství, že po příchodu do Slavie v roce 1937 navázal velké přátelství s československým reprezentantem Vlastimilem Kopeckým, jenž posile z Vídně uvolnil místo ve středu červenobílého útoku. To je spojilo, těžké období společně prožívali po únoru 1948, kdy je komunistický režim označil za symboly buržoazního sportu.

Bican téměř přesně o rok staršího spoluhráče (14. 10. 1912) nesmírně uznával jako člověka i fotbalistu. „Kdyby Vlasta poctivě trénoval a nebyl takový flink, mohl gólů nastřílet tolik, co já,“ vysvětloval, proč má v československé lize zapsáno 447 přesných zásahů, kdežto jeho kolega „jen“ 252.

Bican byl ke střílení gólů a demolici střeleckých rekordů předurčen od mládí. Vynikal rychlostí – předbíhal i specializované sprintery (dle pověsti i v kopačkách), měl oslnivou techniku. V nožičkách, jimž se nyní říká žongl, neměl konkurenci, dokázal jich udělat několik set.

A k překonávání brankářů soupeře získal brzy velkou motivaci. Pocházel ze skromných poměrů české komunity ve Vídni, otec František, živitel rodiny a velmi šikovný fotbalista, mu zemřel, když mu bylo deset let.

Brzy však začal i on přispívat do rodinného rozpočtu – gólovými zásahy. „Ve 12 letech jsem hrál už za první žáky Herthy,“ vzpomíná Bican na svůj první klub v knize „Bican, pět tisíc gólů“, kterou napsal novinář Josef Pondělík a vyšla v nakladatelství Olympia v roce 1974. „Přivedl mě tam trenér Tobiáš, kopával vedle tatínka. Byl jsem ze všech kluků nejmenší a nejslabší,“ popisuje své začátky.

Přišla však žádaná vzpruha. „Koukej, abys to hrál jako táta, řekl mi pan Singer, jeden z funkcionářů. Za každý gól dostaneš šilink. Hned v prvním utkání jsem dal dva, a stal se tak profesionálem,“ přiznává Bican, že mu fotbalové povolání se specializací kanonýra bylo souzeno.

Když Bican poprvé nastoupil na podzim 1931 ve věku 18 let v nejvyšší rakouské soutěži za A-tým Rapidu Videň, podařilo se mu v derby s rivalskou Austrií, za niž hrál rakouský idol Matthias Sindelar, vstřelit čtyři góly a podílel se zásadní měrou na výhře 5:3.

Archiv Rapidu Vídeň nabízí k tomuto počinku jeho autentická slova. „Někdy v desáté minutě jsem dostal míč zprava, ve velkém prostoru, obešel jsem Galla a levou nohou dal první gól, do rohu,“ popisuje první zásah. A hned přidává další. „Weselik utekl, jeho střela trefila břevno, míč po odrazu jsem zavěsil do sítě, opět levou nohou. Před poločasem jsem vstřelil třetí gól, pěkný čistý nárt v plné rychlosti. Moji spoluhráči se ke mně přiřítili a odnesli do středu pole,“ líčí, jak rychle zapadl do kolektivu.

A to nebylo všechno. „Na čtvrtý jsem se dostal přes Mocka a přede mnou byl jen Gall. Sice mne srazil, ale i tak jsem dokázal vystřelit a zaznamenal rozhodující gól. Když zápas skončil, všichni mě líbali,“ dokládá, jak si okamžitě vydobyl v týmu důležitou, až výsadní pozici.

Žádný úspěch se však nerodí bez oběti. „V šatně mi museli rozříznout rukáv, aby mi sundali tričko. Dohrál jsem hru s oteklým zápěstím. Ani jsem si toho nevšiml. Radost byla větší než bolest,“ potvrzuje z archivu vídeňského klubu synova slova, že byl příkladným profesionálem, který myslel jen na fotbal.

Na podzim 1933 si poprvé navlékl dres rakouské reprezentace. V té době měla vynikající pověst, pod označením Wunderteam (zázračné mužstvo) šířila strach po celé Evropě. Její trenér Hugo Meisl, rodák z Malešova u Kutné Hory, chystal kádr na mistrovství světa 1934 v Itálii.

Opěvovanou hvězdou týmu byl blonďatý jednatřicetiletý útočník Mattias Sindelar (rozený Matěj Šindelář v Kozlově u Jihlavy), jenž hrál za Austrii Vídeň. V Bicanovi mu však rostla velká konkurence, což se prokázalo v přípravných zápasech.

Mužstvo, které v uplynulých letech dosáhlo mnoha výborných výsledků, začal trenér přebudovávat. „Chtěl ho omladit, proto vsadil na Bicana, velkého technika,“ popisují rozhodnutí vnuci velkého stratéga Andreas a Wolfgang Haferové v knize „Hugo Meisl aneb Vynález moderního fotbalu“, jejíž český překlad vyšel v roce 2011 v nakladatelství Lesnická práce.

Záměr byl jasný. „Vedle něj nechtěl postavit druhého velkého technika, totiž Šindeláře, místo toho raději nějakého hráče s jasným tažením na branku, proto nominoval trio Kaburek, Bican, Binder,“ je popsáno v knize. Jinak řečeno – Bican vytěsnil nedotknutelný idol rakouského fotbalu.

Rakouský tým s dvacetiletým Bicanem ve středu útoku si dělal velkou naději na úspěch, doplatil však – stejně jako Španělsko ve čtvrtfinále a Československo ve finále – na politické zadání, že šampionát musí ovládnout domácí italský tým, které stanovil „duce“ fašistického režimu Benito Mussolini.

Semifinále s Rakouskem pískal už prověřený švédský rozhodčí Ivan Eklind, který věděl, „kudy běží zajíc“. Jediný gól padl po akci, kdy míč byl podle očitých svědků nejméně dva metry v autu. „Prohráli jsme neregulérní brankou,“ poslal Meisl telegram do Vídně.

Nakonec skončilo Rakousko bez medaile, v boji o třetí místo podlehlo Německu. Před Bicanem se však odkrývala skvělá kariéra, kterou počtem gólových zásahů naplnil, po přezkoumání Komisí pro historii a statistiku FAČR v roce 2021 jich má v oficiálních zápasech 821, na světovém šampionátu se však už nikdy nepředstavil.

Jediný – s velmi trpkou pachutí – si zapsal ve dvaceti letech.