Hlavní obsah

Krutý osud ukončil kariéru talentovaného útočníka ve 23 letech

Foto: ČTK

Dukla Praha z roku 1963. Rudolf Kučera stojí zcela vpravo.

Reklama

20. 1. 6:18

Přestože Rudolf Kučera se do statistiky československé reprezentace zapsal jen okrajově – pouhými sedmi zápasy a třemi góly, stal se kultovním útočníkem. Obrovský talent, nezastavitelný střelec.

Článek

V pondělí 23. ledna oslaví rodák ze zlínské obce Spytihněv už 83. narozeniny. Valný důvod k bujarému veselí při dosažení úctyhodné věku však nebude. „Zavoláme mu, pogratulujeme, tím to končí,“ přiznává Miloslav Jícha, dlouholetý sekretář Dukly Praha, klubu, jemuž moravský útočník odvedl nejcennější služby.

Důvodem není to, že by si vedení pražského klubu svého bývalého hráče, který v jeho dresu tolikrát zazářil, nevážilo. „Špatně chodí, skoro vůbec, ani po bytě,“ přesouvá se funkcionář na adresu Jičínské ulice v Praze. „Není na tom zdravotně dobře,“ povzdechne Jícha.

Aspoň na dálku bez osobní účasti zaletí do Kučerova příbytku jedno velké poděkování za všechny ty nádhery, které fotbalovému fanouškovi předložil. Neměl na to mnoho času. Kariéru ukončil v pouhých třiadvaceti letech…

Píseň pro čtyři Rudolfy

Poslední velká akce, které se někdejší miláček davů zúčastnil, byla oslava šedesátin synovce Dalibora v loňském roce ve Velkých Karlovicích. „Strejda přijel s celou rodinou, bylo na něm ovšem znát, že už se dosti přemáhá, nebyl v dobrém fyzickém ani psychickém rozpoložení,“ líčí příbuzný, jenž v letech 2009–2012 vykonával funkci moravského místopředsedy fotbalové asociace a je synem staršího bratra Josefa.

Osvěžením pro bývalého reprezentanta bylo, že se sešly čtyři generace Rudolfů. „Rudolf se jmenoval můj děda, Rudolfem je slavný strejda, jeho syn a také už i vnuk,“ rozplétá rodinné vazby Dalibor Kučera. „To mu dělalo velké potěšení,“ připomíná příjemné chvíle, které dukelský kanonýr zažil.

Synovec, který rovněž hrál fotbal na docela obstojné úrovni, si uvědomuje, jak slavnou osobností strýc byl. Vlastně se na jeho věhlasu i trochu svezl. „V roce 1990 jsem mířil z tehdejšího druholigového Gottwaldova do Rakouska, měl o mne zájem vídeňský Favoriten AC,“ popisuje osobní příběh. „Předseda klubu byl zároveň nejvyšším mužem vídeňského fotbalu a ptal se, co mám společného s Kučerou. Když jsem mu řekl, že je to můj strýc, prohlásil, že žádné ukázkové kazety vidět nepotřebuje, jestli mám jen nehet z jeho famózní levé nohy, tak mě okamžitě berou,“ prozrazuje, jak mu rodinný svazek pomohl.

Osudové zranění

Fotbalový pánbůh nadělil Kučerovi obrovský talent, kam přišel, tam zářil. Ale nepřidal mu aspoň kousek štěstí. Prvním varováním bylo zranění kolene, které ho vyřadilo ze stříbrného mistrovství světa 1962 v Chile, přestože v dodatkovém zápase kvalifikace proti Skotsku v listopadu 1961 v belgickém Bruselu nastoupil v základní sestavě a podílel se na famózní výhře 4:2.

Hned po šampionátu už byl zdráv a k dispozici trenéru Rudolfu Vytlačilovi, na podzim 1962 stihl všechny své reprezentační trefy.

Osudový zápas přišel 20. listopadu 1963, kdy Dukla Praha bojovala o postup do čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí proti polskému Górniku Zabrze. Při běžném souboji o míč ho v 83. minutě již rozhodnutého zápasu střední obránce Stanisław Oślizło, jinak jedna z legend polského fotbalu, ve výskoku udeřil loktem do spánku.

Fotbalové legendy na Seznam Zprávách

Následoval pád z výšky, bezvědomí, dlouhodobé léčení a – co nejhorší – konec fotbalové kariéry fotbalisty, který toho měl ještě hodně před sebou. Silný otřes mozku s poškozením koordinačního pohybového centra, částečně ochrnutá levá část těla – to bylo zcela neslučitelné s vrcholovým fotbalem.

Když byl po více než měsíci propuštěn z Vojenské nemocnice v Praze ve Střešovicích na vánoční svátky domů, bylo velmi pravděpodobné, že na ligu už to asi nebude. V létě 1964 to zkusil v několika zápasech za duklácké béčko, ale bez velkých změn, tytam byly jeho dřívější pohybové schopnosti.

Později, v létě 1967, to zkusil ještě v B týmu pražské Slavie, ale ani zde to nevedlo k požadovanému úspěchu a cíli.

Z velké kariéry odloupl jen kousek. „Otec mi říkával, že se změnil i po povahové stránce,“ odhaluje synovec Dalibor. „Předtím to byl veselý Moravák, plný chuti do života, pak se dosti uzavřel do sebe,“ odkrývá další následky těžkého úrazu. „A postupem času to je s ním po této stránce stále horší,“ upozorňuje.

Taxikář spisovatele Oty Pavla

Jako zásobovače ho zaměstnal Energovod, tehdy významný sponzor sešívaných, po čase přešel k pražskému Dopravnímu podniku a začal taxikařit.

Do tohoto období spadá povídka Haló, taxi spisovatele Oty Pavla. Do Prahy přijede americký turista a nadšeně vypráví taxikáři o zázračném „Rudim Kucerovi“, kterého před pár lety obdivoval při Americkém poháru. Ten Dukla v 60. letech čtyřikrát vyhrála a její útočník byl nejvýraznější postavou. V závěru se čtenář – na rozdíl od turisty – dozvídá, že oním taxikářem je sám Rudolf Kučera. Povídka vyšla v souboru Syn celerového krále.

V roce 1981 se Kučera stal garážmistrem v Pragocaru a později, v roce 1989, dostal nabídku od armády (Správa sportovních zařízení AS Dukla) správcovat tenisové a volejbalové kurty nad Prašným mostem v Dejvicích. Zde pracoval až do důchodu v roce 2008.

Na Julisku přestal jezdit

I když jeho kariéra byla nesmírně krátká a její ukončení hodně smutné, na fotbal nezanevřel a býval stálým divákem zápasů Dukly Praha. Jezdila celá parta zasloužilých veteránů. Ve stanici linky C Pankrác nasedali Josef Jelínek a Ivan Novák, na další zastávce Pražského povstání se k nim přidávali František Knebort a Jan Brumovský.

Rudolf Kučera

  • Narozen 23. 1. 1940, Spytihněv
  • Hráčská kariéra: Tatran Napajedla (1952–1956), TJ Gottwaldov (1952–1956), Dukla Praha (1957–1967), Slavia Praha (1967).
  • Reprezentace Československa: 1961–1963 (7/3)
  • Úspěchy: čtyřnásobný mistr československé ligy, nejlepší střelec československé ligy 1960/1961 (17 gólů)

Při přestupu na linku A ve stanici Muzeum se připojil Kučera, jenž nastupoval na Jiřího z Poděbrad, a mířili společně do Dejvic. Cestou probrali, co se dalo. „Ale dobré tři roky s námi už Ruda nejezdí,“ přiznává Jelínek, stříbrný medailista ze světového šampionátu 1962 v Chile.

Přitom by se o něj vedení pražského klubu postaralo, aby se nemusel trmácet „koňkou“, tedy v lokálním žargonu městskou hromadnou dopravou. „Zavolali jsme mu, jestli nechce na zápas odvézt, ale už nikdy nechtěl,“ říká sekretář Jícha. „A teď už mu to zdravotní stav ani nedovoluje,“ dodává s účastí v hlase.

Nebyl nikdy velkým bojovníkem, nikam se nehrnul, ale byl obdivuhodným technikem. Vcelku malé postavy, s brilantním driblinkem, s obrovským citem na zakončování akcí. Vždy se potuloval v místech, kde měl být, kde se potkal s balónem, a uměl se trefovat.

Přestože toho stihl tak málo, navždy se zlatým písmem zapsal do kroniky československého fotbalu. Víc bohužel s představou, čeho všeho by dosáhl, kdyby k němu nebyl osud tak krutý.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované