Král fotbalových bouřliváků slaví. Zpívá, hraje ve filmu a dál provokuje

V létě 1994 oblepila společnost Nike anglické silnice billboardy s pichlavou reklamou. Stálo na nich: 1966 byl pro anglický fotbal skvělý rok. Narodil se Eric.

Narážku na to, že v roce, kdy Anglie poprvé a naposledy vyhrála mistrovství světa, se stalo ještě něco podstatnějšího, ovšem Angličané známé oděvní společnosti rádi odpustili. S hláškou na plakátu se totiž nedalo nesouhlasit. Bez Erica Cantony by byl ostrovní fotbal bezpochyby mnohem chudší.

Právě v sezoně 1993-94 Manchester United získal double, když vyhrál Premier League i tradiční FA Cup. A muž s typicky vyhrnutým límcem byl jeho hlavní hvězdou. Stal se nejlepším střelcem týmu a liga ho ocenila i jako hráče roku.

Cantona měl výhry zakódované v DNA. V rodné Francii dvakrát ovládl ligu s Marseille, totéž se mu po přesunu do Anglie povedlo s Leedsem, a když pak posílil Manchester United, vyhrál s nimi první mistrovský titul po 26 letech. Při pohledu na dalších dvanáct ligových triumfů se to může zdát neuvěřitelné, éra úspěšného manažera Alexe Fergusona ale začala právě s Cantonou.

„Měl kolem sebe neskutečnou auru, byl neuvěřitelně silná osobnost. Jako by z nás sňal veškerou tíhu a odpovědnost. Jako by řekl: Jsem Eric a teď pro vás vyhraju titul,“ líčil po letech bývalý spoluhráč Paul Ince.

Titul získal Cantona i v následující sezoně. V lednu roku 1995 ovšem přišlo utkání, které jeho kariéru i odkaz ve všech směrech poznamenalo.

Měl to být obyčejný zápas Premier League. Na hřiště londýnského klubu Crystal Palace přijel Manchester United jako velký favorit - včetně krále Erica, největší hvězdy. Francouzský útočník ale zápas nedohrál, ve 49. minutě neurvale trefil soupeřova obránce Richarda Shawa a uviděl červenou kartu.

Tím ale všechno teprve začalo. Když vyloučený hráč hostí kráčel podél postranní čáry do kabin, zaslechl z tribuny něco, co ho rozlítilo. Na provokatéra z řad domácích příznivců se pak vrhl dnes už ikonickým kopem ve stylu kung-fu. Nohou ho udeřil do hrudníku a pak ještě připojil jednu ránu pěstí.

Důvod? Podle Cantony na něj fanoušek křičel „Táhni zpátky do Francie, ty zasranej francouzskej bastarde“ a navrch přidal urážky na adresu hráčovy matky.

Skandál byl každopádně na světě. Noviny Daily Mirror přišly s titulní stranou s titulkem: „Večer, kdy fotbal zemřel studem. Je tohle šílencův konec?“

Deník Express zase psal o „násilí před zraky malých dětí“. Vysloužilé legendy United trenéru Fergusonovi vzkazovaly, že jeho legendární předchůdce Matt Busby by Cantonu bez milosti vyhodil.

A když se ptali Briana Clougha, strůjce zázračné éry Nottinghamu Forest, jak by provinilce coby jeho kouč potrestal, odpověděl lakonicky: „Uříznul bych mu varlata.“

Manchesterský celek nakonec francouzskému forvardovi udělil pokutu 20 tisíc liber (přibližně jeho týdenní plat) a dočasně ho vyřadil z kádru. Největší trest nakonec vyfasoval od disciplinární komise, která mu udělila osmiměsíční zákaz činnosti a 120 hodin veřejně prospěšných prací.

Cantona platil za jednoho z nejšikovnějších hráčů v Evropě, ve slavné anglické soutěži nastřílel 70 branek. Krásná kariéra. Přesto platí, že jakmile zadáte Cantonovo jméno do internetového vyhledávače, našeptávač vám jako první dvě položky nabídne „kung-fu“ a „kick (kop)“. Jediný moment bláznovství, který zastínil téměř všechno ostatní.

Že by emotivního zkratu však Francouz litoval? Ani náhodou. Naopak. Když se ho před patnácti lety reportéři BBC ptali na nejhezčí moment jeho fotbalového života, nemluvil o trofejích, nezmínil žádný z památných zápasů ani krásných gólů.

„Vrchol mé kariéry? Hezkých momentů bylo hodně, ale nejradši mám ten, když jsem nakopl toho chuligána,“ usmíval se Cantona. „Protože takoví lidé by na fotbale být neměli,“ doplnil.

Názor nezměnil ani s blížící se šedesátkou. V celovečerním dokumentu o jeho osobě, jenž měl před pár dny premiéru na festivalu v Cannes, znovu říká: „Měl jsem ho nakopnout ještě tvrději, protože si to zasloužil.“

Kopanec je pro Cantonu určujícím okamžikem. „Kolem toho kopu je postavena Ericova mytologie. Samozřejmě, v United byl kultovním hrdinou už předtím. Ale nebýt toho incidentu a následného comebacku, nestal by se tak ikonickou postavou, jakou je dnes,“ myslí si režisér snímku David Tryhorn.

A že to byl nějaký návrat! Když po osmi měsících nucené pauzy Cantona znovu oblékl rudý dres, hned vstřelil branku. Na konci sezony s Manchesterem vyhrál další titul. A pak přišel zlatý hřeb – finále FA Cupu. Tehdejší lídr mužstva Steve Bruce marodil se zápěstím, tým tak do prestižního klání vedl jako kapitán Cantona.

Zápas proti arcirivalům z Liverpoolu rozhodl jedinou trefou, nádherným volejem v samém závěru zápasu. United vyhráli double a Cantona se opět stal naprostým miláčkem fanoušků. I vlastních spoluhráčů.

„Jsem si jistý, že Eric byl hlavním důvodem, proč se Premier League rozvíjela tak rychle a byl o ni takový zájem. Kontroverze nekontroverze, Cantona prostě bavil a zajímal každého,“ myslí si bývalý dánský brankář Peter Schmeichel, ikona Manchesteru.

Pozdější rekordman United v počtu startů Ryan Giggs zase uvedl, že když v klubu začínal, nikdo jiný neměl na jeho kariéru takový vliv. A legendární záložník David Beckham dodal: „Sledovali jsme Erica každý den - jak trénuje a jak zůstává na hřišti poslední. Všechny nás tím motivoval, abychom na sobě víc pracovali.“

Univerzální a mazaný útočník s perfektní přihrávkou, jenž možná předběhl svou dobu, by fotbalovou radost mohl rozdávat ještě dlouho. Přesto v květnu 1997, po zisku dalšího mistrovského titulu, proběhla britskými médii šokující věta: Cantona končí kariéru.

V pouhých jednatřiceti letech.

„Ztratil jsem svou lásku k fotbalu. To je celé. Už když mi bylo dvacet, říkával jsem v rozhovorech, že jakmile nastane den, kdy už nebudu cítit vášeň, skončím. A tak se stalo,“ vysvětloval francouzský bouřlivák.

A hned se vrhl do nové kariérní etapy, která s fotbalem neměla pranic společného. Stal se hercem a začal točit filmy. To ho drží dodnes, na festivalu v Cannes ho letos diváci mohli vidět hned ve třech produkcích. Kromě vlastního dokumentu hraje i ve dvou čistě fikčních dílech.

Na stará kolena začal také zpívat, letos v březnu vydal debutové studiové album, kde kombinuje alternativní rock s francouzskými šansony. A k hudbě má blízko dlouhodobě, před sedmi lety si zahrál ústřední úlohu v klipu k písni Once od Liama Gallaghera. Byť je frontman Oasis věrným příznivcem Manchesteru City, „krále Erica“ uctívá i přes rozdílnou klubovou příslušnost.

„Že mě po konci ve fotbale začali obsazovat do filmů, beru jako výsadu. Někteří mladí herci takovou příležitost nedostanou, což je nefér. Na druhou stranu, spousta lidí nebyla připravena na to, že začnu dělat něco jiného. Mají vás zaškatulkovaného jako sportovce, a to si chtějí udržet. A nic jiného nepřijmou,“ vysvětluje Cantona.

„Pak jsou tu tací, co tvrdí, že herci mohou být jen lidé z hereckých škol a konzervatoří. Já si myslím, že se můžete vzdělávat sami. Ale musíte tvrdě pracovat - víc než ostatní. Prvních pět let herecké kariéry jsem se jen učil. Teď se cítím stejně, jako když jsem hrál fotbal a bylo mi šestadvacet. Užívám si to,“ poví francouzský všeuměl.

Fanoušky, kteří měli možnost ho vidět na hřišti, ta myšlenka ale stejně napadne. Takový talent a končit už v jednatřiceti?

Nebyla to přece jen škoda?

„Ne,“ zakroutí hlavou Cantona. „Fotbal pro mě ztratil kouzlo. Proto jsem skončil. Nemusel jsem, byl jsem pořád fit, šlo mi to. Ale začal jsem se nudit. Tak jsem začal znovu, jinde. Je pro mě důležité poznávat nové věci, být v něčem nováček. Když vylezu na jeviště jako herec, je to risk. A já se rád cítím v ohrožení.“