Pan Koubek je boss. Co řekne, přes to nejede vlak, říká jeho pobočník

Koukal do nebe a po tváři se mu koulely slzy. Vzpomínal na tátu, který už neviděl, jak senzačně postupuje s fotbalovou reprezentací na mistrovství světa. „Ještě teď mám husí kůži, když o tom mluvíme. Snad se nerozbulím,“ poví Jan Rezek a polkne na prázdno.

Když ještě hrával, táta mu vystřihoval články z novin. Ze tří kluků Rezkovic ze Sokola Březno u Chomutova to ten nejmladší, nejhubenější a nejčipernější dotáhl suverénně nejdál. Má tituly se Spartou i Plzní, na mistrovství Evropy si zahrál a teď v Americe coby asistent trenéra koumá, jak soupeře na mundialu srazit ze standardních situací.

„Kdybych mohl, zeptám se táty: Co tomu říkáš? On býval můj největší kritik, dostával jsem od něj čočku. Když mi poprvé řekl, že jsem hrál dobře, bylo mi snad třiadvacet. Ale dneska vím, že se mnou prožíval každý zápas, jen neuměl uvolnit emoce.“

To junior je celkem citlivka. A čím starší, tím větší. Stýská se mu po dcerách i po štěněti, které si domů před pár měsíci pořídili. „Než jsem sedl do letadla, uvědomil jsem si, že měsíc jsem bez rodiny ještě nikdy nebyl.“ Dřív to býval smíšek, kterého jste zpravidla potkávali tam, kde fotbalisté vymýšleli největší koniny. Hlavně v Plzni by mohli vyprávět. Jenže roky plynou a z Rezka je vážený trenér. „Zas bych nepřeháněl,“ usměje se.

Proč? Jste na mistrovství světa a vaše role rozhodně není obyčejná.

Jako renomovaný trenér se určitě necítím, spíš bych řekl, že zastávám renomovanou a sledovanou funkci. Jsem vděčný, že si mě trenér Koubek nechal, když tvořil svůj realizační tým. Klidně to mohl celé rozmetat, ale asi jsme mu s Jardou Plašilem přišli dostatečně erudovaní a pracovití.

A mladí.

Asi taky. Dost mě překvapilo, jak jsem se vlastně k reprezentaci dostal. Když loni končil Ivan Hašek, nastalo takové vzduchoprázdno. Jako překlenovacího trenéra určili Jardu Köstla a snad proto, že jsme spolu studovali trenérskou licenci, zavolal: Půjdeš do toho se mnou?

Copak jste mohl odmítnout?

Těžko. Sice jsem už dělal asistent v Teplicích, ale tohle jsem musel vzít. A teď prostě pokračuju. Je skvělé, že můžu zkušenějším lidem okolo vidět pod ruce. Třeba jsem zjistil, jaký je pak Koubek manažer. Pro mě je to obrovská škola.

Pan Koubek? Vy si vykáte?

Říkám mu Pane trenére. Vůbec by mě nenapadlo, že je na tom něco špatně. I kdyby mi nabídl tykání, zůstal bych na svém. Nešlo by mi to přes pusu. Když na svazu potkám pány Beránka nebo Ličku, uznávané trenéry, tak jim prostě z úcty a zdvořilosti vykám, přestože se bavíme jako kolegové a ve fotbale si skoro každý s každým tyká.

Když říkáte, že se Miroslav Koubek chová jako manažer, co si mám představit?

Je to šéf. Trenérský boss. Přes jeho principy nejede vlak. Musíte být nachystaný na každou další minutu, na každý další povel. Vzpomínám, jak jsme před březnovou baráží nacvičovali standardní situace. Centry ze stran a od praporku. Trenér to chvíli pozoroval, ruce v kapsách, pak přišel blíž a povídá: Jendo, a auty připravené máme? Zaskočil mě tak, že jsem vyhrknul: Trenére, nemáme.

A měli jste?

Jasně, ale v ten moment jsem netušil. Zachránil mě Honza Suchopárek, trenérova pravá ruka, který zkušeně zahlásil: Samozřejmě, auty taky budeme zkoušet. Bylo to poučení, že musím být pořád na špičkách, což je jenom dobře.

Takže jste jako žák vyvolaný k tabuli?

To úplně ne, ale nesmíte podcenit přípravu a myslet si, že to nějak okecáte. Jako u tabule jsem se cítil na podzim ještě pod Jardou Köstlem, kdy jsme tvořili první trénink. Poprosil mě, ať na velký bílý papír napíšu program a jednotlivá cvičení a já tápal, jak to mám vlastně udělat. Až mi bylo nepříjemné, jak jsem se zapotil, přitom to bylo celkem triviální.

A co baráž? Nějaká význačná zkušenost vás napadá?

Zkoušel jsem se vcítit do toho, jak trenér Koubek přemýšlí. Dostat se do jeho hlavy. Úplně nevím, jak to popsat, ale třeba proti Irsku jsme všichni na střídačce viděli, že Vláďa Coufal toho má už před prodloužením plné kecky. Vydal se ze všech sil a bylo potřeba na pravé straně hřiště střídat. Ale koho? Koukal jsem po náhradnících a neměl ideální řešení. A trenér zničehonic vytáhl Adama Karabce. Leváka. Kluka, který nepatří k zarputilým obranářům. Troufnu si říct, že to byl hodně odvážný tah, který vyšel bezvadně. A pro mě důkaz, že se musím učit.

Jak se člověk učí od matadora?

Vnímám, sleduju, pracuju. Pan Koubek občas vytáhne z kapsy otázku, kterou si vás proklepne, jestli jste připravený. Připadá mi to jako v restauraci, kde šéfkuchař jen dohlíží, koriguje, určuje trend a má rozhodující slovo. Příprava je na kuchařích a jejich pomocnících, šéf ručí za jídlo a případně je připravený kdykoli zasáhnout, když se mu něco nelíbí. Takže nás pět asistentů, pokud počítám i trenéry gólmanů, panu Koubkovi předvařujeme a chystáme ingredience. Děláme mu servis.

Vy konkrétně standardní situace.

Ale já se nepovažuju za specialistu na standardní situace. Jsem fotbalový trenér, který by měl umět všechno. Ale ano, v nároďáku spadly standardky na mě, děláme je společně s Honzou Suchopárkem a videoanalytikem Honzou Bauerem. Je to to důležitá disciplína, na kterou by jeden člověk nestačil. Navrhujeme, kreslíme, modifikujeme, připomínkujeme, měníme. Určitě si nemyslete, že já přijdu s nějakou fintou a všichni si z toho sednou na zadek. Je to společná práce, která když se povede, cítíte velké zadostiučinění.

Píšete si čárky, když se standardní situace podaří a padne gól?

To zase ne, ale zahřeje vás to. Třeba druhý gól proti Dánsku. Jak Tomáš Souček s Láďou Krejčím strhli náběh na přední tyč, následně se míč vrátil k Cufovi (Coufalovi) a ti dva naši rafani se mezitím vrátili na zadní tyč. Byla to od nich improvizace, což je další důležitý rozměr standardních situací. Můžete je drtit do aleluja, ale může rozhodnout spontánnost hráčů, kteří to udělají jinak.

Jako proti Dánsku, když se slavně vyrovnalo na 2:2 a zápas musel do penalt?

Přesně tak. Naše dva stožáry měly intuici, že si naběhnou jinak, že budou improvizovat. Za svou zásluhu to nepovažuju, ale bylo to krásné, protože jsme věděli, že baráž zrovna standardky nejspíš rozhodnou.

Tipnul bych si, že budou rozhodovat i české zápasy na mistrovství světa.

Souhlasím, určitě by to měla být naše zbraň. Kluci v sobě mají zakódované, že je umí zahrát, že si umí správně naběhnout. Ze všeho nejvíc pak rozhoduje instinkt, zabijácký instinkt.

Jak se projeví?

Že si vás ten míč prostě najde.

Od lavičky to nejde regulovat? Spousta týmů má specialisty, kteří se před každou standardní situací zvednou z lavičky a u lajny vystřídají hlavního trenéra.

Stejně vás nikdo neuslyší. Můžete se snažit sebevíc, ale nedořvete se tam, kam byste potřeboval. Ve vypjatých zápasech, které nás čekají, musíte mít štěstí, že se na vás někdo podívá, takže mu můžete poradit rukama. Leda tak máte malinko šanci něco ovlivnit. Každopádně ve finále platí jednoduchá rovnice: Když standardku někdo blbě kopne, sebelepší trénink je vám k ničemu.

Ještě nějaká pravda platí?

I když budete trénovat do omrzení, neznamená to, že uspějete. Hodně záleží na tvořivosti a na momentálních nápadech. Standardka není dogma. Sami hráči si musí říct předem, jak aktuální moment vnímají. Třeba jim pět dobře kopnutých rohů nic nepřinese, tak zkusí šestý jinak, aby soupeře nachytali.

Což platí i pro autová vhazování, kterými vás trenér Koubek nachytal.

Aut je velký pomocník, který nabízí rejstřík nápadů a variant.

Proti Kosovu třeba obránce Douděra hodil míč Ladrovi na záda, aby mohl hrát hned. Ale taky může imitovat rohový kop.

Mrsknout rukou dlouhý ostrý aut bývá i přesnější. Trajektorie bývá trošku jiná, pro bránící tým méně čitelná. Pokud to teda nehodíte brankáři rovnou do rukavic.

Za časů trenéra Brücknera, který byl na standardní situace pedant, si reprezentanti až stěžovali, kolik času tím musí trávit. Jak jim to při tréninku nezošklivit?

Dávkovat. Nesnažíme se do kluků hustit úplně všechno najednou. Něco zvládnete přirozeně při tréninku, něco u videa, něco prostě necháte být. Všeho moc škodí. Stačí pět šest základních variant, z toho dejme tomu tři nachystané pro zápas. Kdyby toho bylo víc, hráči se v tom ztratí. Fotbal není basketbal, aby byl plný signálů. Při ofenzivních standardkách je potřeba ponechat určitou představivost těm, kteří to mají na starosti. To, co vidíte namalované na papíru, zdaleka nemusí odpovídat realitě na hřiště, ale symbióza by fungovat měla.

Inspiraci berete kde?

Všichni víme, jak složitě se brání rohy, které kope Declan Rice v Arsenalu. Tam je symbióza se stopery Gabrielem a Salibou jasně patrná. Rice si to taky sám řídí. V Liverpoolu si zase všechno diriguje Virgil van Dijk jako kapitán a nejlepší hlavičkář. Dokráčí jako král do šestnáctky a dává pokyny. Fakt se to různí, stoprocentně však zůstává neverbální komunikace mezi hráči, aby věděli, co bude následovat.

Co gesta? Kopající zvedne levou ruku, což může znamenat náběh na přední tyč. Zvedne pravou, tak na zadní. Zvedne obě a centruje po zemi.

Trenér Koubek nás nechal, ať si sami rozhodneme, jak to uděláme. Nakonec jsme se domluvili, že to bude bez gest. Už podle rozestavení se pozná, jak se kluci na hřišti domluvili, kdo si kam naběhne. Je to trochu alchymie. A zrovna třeba Arsenal z toho udělal skoro nový fotbalový obor. Nebo Aston Villa.

Tam má standardní situace na starosti Austin MacPhee, kapacita.

Ale stejně nejvíc záleží, jak to kopne Skoťák McGinn nebo Belgičan Tielemans. Na druhou stranu Barcelona v časech Messiho a dalších prcků prakticky vždycky rozehrála nakrátko, protože neměla hlavičkáře, kteří by přímo z rohu uměli udeřit. My je máme a soupeři to vědí. Naše zbraně jsou evidentní: pracovitost, odvaha, ochota jeden za druhého položit život, což potvrdila baráž. To byla reklama na vůli a sebeobětování.

Co česká mazanost? Máte připravené finty?

Myslíte divadlo pro lidi, které vymýšlel třeba trenér Tobiáš v Příbrami? Pamatuju si legrační mašinku z hráčů, kteří před rohem šejdrem poskakovali do šestnáctky a pak se rozletěli do všech stran. Nebo u praporku stálo devět lidí, kteří se najednou rozběhli pryč.

Nebo když u praporku Čupr neznatelně šlápnul na balon a odešel. Otepka si míč vzal a s ním utíkal rovnou do šestnáctky.

To nás tehdy oblbnul, hrál jsem totiž za Spartu, která z té finty dostala gól. Ale obecně si myslím, že tyhle švejkoviny už do taktické přípravy nepatří. V našem nároďáku určitě ne. Proč bychom je dělali a riskovali, že ztratíme míč, když máme výborné hlavičkáře, které potřebujeme trefit centrem? Na nás trenérech je, abychom celou situaci ušili klukům na míru. Přemýšlíme, kreslíme. A podle toho, jaké vzorce chování nastudujeme u týmu soupeře, si dosazujeme figurky. Zní to možná vědecky, ale není to nic moc složitého. Stejně nejvíc záleží, jak se to kopne.