Nejlepší trenér světa. Ve Spartě by mluvil česky

Nikdo na trenérské lavičce nedokázal, co on. Slavil mistrovské tituly v zemích nejmocnější pětky: v italské Serii A, v anglické Premier League, ve francouzské Ligue 1, v německé Bundeslize, čerstvě i ve španělské La Lize.

Co taková rozevřená dlaň s pěti pozlacenými prsty vyžaduje? Perfektní jazykové vybavení. Poznat, přizpůsobit se a využít místní mentalitu. Vyjít s největšími hvězdami světa, které měsíčně berou plat na úrovni ročního rozpočtu malého státu. Odolat neskutečnému tlaku ze strany vedení i fanoušků. Zůstat sám sebou.

To všechno Carlos Ancelotti, rodák ze severoitalského městečka Reggiolo s necelými deseti tisíci obyvatel v provinci Reggio Emilia, dokázal.

Klidný, vždy vyrovnaný. Okázale nekřepčí ani při největších triumfech, nelká při osudných nezdarech. Nedává příliš najevo své emoce, přijímá s nadhledem vítězství, porážky, kterých je ovšem čím dál méně, s pokorou. V Itálii dlouho vzdoroval přezdívce „morbido“ – měkký. Nádech hanlivosti už pozbyla, dnes ji nese s noblesou. Už jenom proto, že se ji vyslovit odváží jen málokdo. Ancelotti přešel mezi trenérské legendy, každý si ho váží.

Ač nedává průchod zlobě, vzteku či jen zřejmé nespokojenosti, když hráči neplní pokyny, které jim zadal a nepodávají očekávaný výkon, má v kabině neuvěřitelný respekt. „S ním je téměř nemožné, aby se hráči, dokonce i superhvězdy, mezi sebou hádali,“ odhaluje Ancelottiho charisma věhlasný italský novinář Massimo Franchi, vedoucí fotbalového oddělení turínského listu Tutto Sport. „Ví, jak vytvořit ideální prostředí,“ dodává Franchi. „Jednotnou skupinu, kde vládne nadšení a harmonie,“ odhaluje kouzlo svého krajana.

Nyní Ancelotti září na lavičce Realu Madrid, který po roční pauze vyrve domácí mistrovský titul městskému rivalovi Atlétiku a po čtyřech letech má šanci stát se opět vládcem kontinentu, pokud ve finále Ligy mistrů porazí 28. května v Paříži anglický Liverpool FC. Mimochodem poslední trofej bral Real po vítězství 3:1 právě nad tímto sokem.

Není divu, že ve Španělsku sklízí jeden obdiv za druhým. „Carlo Ancelotti je kompletním trenérem, který bravurně zvládá složité situace,“ říká místní publicista Pablo Castro z deníku Marca. „Výborně vychází s kabinou, ale umí jednat i s vedením klubu, což není jednoduché, chytře a diplomaticky se chová na tiskových konferencích,“ všímá si Castro i svého novinářského řemesla.

Označení nejlepší trenér světa se ovšem ještě brání. Počká si nejméně do pařížského finále. „Podle mého názoru je lepší Pep Guardiola,“ nenechá Castro dopustit na krajana, Ancelotti je přece jenom italský legionář. „Ten je po stránce taktiky absolutní špička,“ hájí svou volbu. „Ale Ancelotti je rovněž vysoká třída,“ uznává.

Trenérský věhlas vysoko překrývá Ancelottiho hráčskou kariéru, jakkoli také ta nebyla nijak marná. Co by za ni jiní dali. Běhavý soubojový záložník s obstojnou, tedy spíše ničivou střelou i z větší vzdálenosti, to byly jeho hlavní přednosti. Neunikly pozornosti velkých italských klubů ani stavitelům reprezentačních výběrů.

Statistiky u Ancelottiho zapisují především trofeje v Poháru mistrů s AC Milán, přičemž stál kousek od historického vkladu squadry azzurry do análů světových šampionátů, nečekaného triumfu na MS 1982 ve Španělsku.

Mladíček, kterého si AS Řím vyhlédl v Parmě, debutoval ve výběru kultovního trenéra Enzo Bearzota v roce 1981, když sestavoval tým pro světový šampionát. Prosadil se, nezapadl. Na turnaji Mundialito, který uspořádala Uruguay na počest 50. výročí oslav prvního titulu mistrů světa (1950) a pozvala na něj všechny dosavadní držitele trofeje, se v modrém reprezentačním dresu projevil poprvé a naposledy i střelecky, když skóroval proti Nizozemsku.

Latentní potíže s kolenem, které vyústily v neodkladnou operaci, mu však účast na mistrovství světa ve Španělsku 1982 sebraly. Do vítězného týmu nepatří. Přitom historikové dodnes mlaskají při představě, jaká by to byla síla záložní řady ve složení Antognoni–Ancelotti–Tardelli–Conti. Lepší než ta mistrovská. Představy mají tu krásu, že se nedají zamáznout realitou.

Po vyléčení se Ancelotti zúčastnil bez osobního zásahu nevydařené obhajoby na MS 1986 v Mexiku, mírným vkladem přispěl k bronzu na MS 1990, který měl ovšem vzhledem k pozici domácího týmu hořkou příchuť. Náleží mu ještě bronz z EURO 1988 v Německu.

Jako reprezentant velký věhlas nepobral.

Více si ho fotbalový svět všiml jako vůdčí osobnosti v AC Milán, kde své angažmá vyšperkoval dvěma triumfy v Poháru mistrů evropských zemí. Stálý člen základní sestavy ve finále 1989 sice jen přehlížel, jak jeho nizozemští kolegové Marco van Basten a Ruud Gullit ničí každý dvěma góly obranu rumunského klubu Steaua Bukurešť (4:0) a o rok později se prosazuje proti Benfice Lisabon jejich krajan Frank Rijkaard (1:0), ale měl k tomu co říci.

Nejvíce sice o skvělém kolektivu mluvil kapitán Franco Baresi, jásotem nešetřily nizozemské hvězdy, ale klidný Ancelotti rozebíral, proč byl AC Milan nejlepší v Evropě. „Měl zvláštní schopnost usměrňovat všechny, kteří s ním byli v šatně, i ty největší osobnosti,“ upozorňuje italský novinář Massimo Franchi. „Hodně o všem přemýšlel, nabíral zkušenosti, předpoklad, že jednou bude výborným trenérem, narůstal,“ vrací se do doby Ancelottiho fotbalového zrání.

K tomu se přidávají jazykové schopnosti, i proto uspěl v pěti různých zemích. „Kdyby místo Stramaccioniho převzal v roce 2017 Spartu Praha, do měsíce by snad mluvil česky,“ s nádechem výrazného odlehčení, přesto velkého obdivu, charakterizuje italský publicista krajana.

Aktualizace: Na dvou místech jsme opravili původně chybný údaj (záměna Juventusu Turín za AC Milán). Děkujeme pozorným čtenářům v diskusi za upozornění.