Hlavní obsah

Smrt Neporazitelných. Tým poválečných šampionů zahubila fatální chyba

Foto: Getty Images

K cílovému letišti v Turíně zbývalo jen pár chvil. V troskách letadla zahynulo všech 31 osob, které byly na palubě.

Reklama

4. 5. 14:00

Je to už třiasedmdesát let, ale když se v Itálii připomene 4. květen 1949, všem fotbalovým nadšencům zvlhnou oči. Při letecké tragédii zemřelo 18 hráčů v té době neporazitelného mistrovského AC Torino, chlouby italského fotbalu.

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Stroj Fiat G.212CP nebyl vůbec starým letadlem, byl vyroben v roce 1947. Ve středu 4. května 1949 však startoval, aniž by to kdokoliv tušil, naposledy. Ve službách Avio Linee Italiane vzlétl z lisabonského letiště v 9:52 s mezipřistáním v Barceloně ve 13:15 na dotankování paliva.

Fotbalisté populárního „I granata“, což značí v italštině kaštany, podle barvy dresů, se vraceli z přátelského utkání v Lisabonu.

Ztraceni v bouři

Po půlhodinové přestávce v katalánské metropoli pokračoval letoun do Turína, na palubě osmnáct hráčů klubu FC Torino, tři členové vedení klubu, dva trenéři a masér, tři novináři a čtyři členové posádky. Všech 31 osob našlo smrt v troskách letadla při havárii v těsné blízkosti cílového letiště.

V Turíně panovalo v době přistání velmi špatné počasí, posádka se naposledy ohlásila nad Savonou, kde byla nucena opustit letovou hladinu 2 000 metrů a letět na ruční a vizuální řízení ve výšce kolem 1 000 metrů. Minimální viditelnost na pouhých výškových 40 metrů, nízká oblačnost, špatné rádiové spojení a chyba v navigaci způsobily následující tragédii, když letoun narazil na vrchu Superga (675 m nad mořem) do zadní části kostelního komplexu.

V době nárazu letadlo letělo rychlostí 180 km/h a pilot už nestačil ve velmi silném poryvu větru reagovat.

Neporazitelní, poražení…

Na konci a po skončení druhé světové války byl italský AC Torino (založený v roce 1906) bezkonkurenčním týmem, který válcoval všechny soupeře. K jedinému předválečnému titulu v ročníku 1927/1928 dodal v nejúspěšnějším období dalších pět (1942/1943, 1945/1946, 1946/1947, 1947/1948 a 1948/1949), neměl na domácí scéně konkurenci a chlubil se celou plejádou italských reprezentantů. Jedenáct – kompletní sestava – jich našlo smrt při nárazu do baziliky: Valerio Bacigalupo, Aldo Ballarin, Eusebio Castigliano, Guglielmo Gabetto, Giuseppe Grezar, Ezio Loik, Virgilio Maroso, Valentino Mazzola, Romeo Menti, Franco Ossola a Mario Rigamonti.

Nejzdatnějším byl kapitán Valentino Mazzola, otec legendy italského calcia Alessandra, mistra Evropy 1968, vicemistra světa 1970, dirigenta famózního Interu Milán ze 60. let minulého století. Jeho otec byl ještě lepší. Rychlý, šikovný, obounohý, nápaditý při práci s míčem, ač menšího vzrůstu (170 cm), s gumovým výskokem. Celý národ ho zbožňoval, miloval, opěvoval.

Velký Grande Torino, jak se famóznímu týmu z města automobilů přezdívalo, byl především jeho dílo, přestože v mládí fandil místnímu rivalovi Juventusu. Vymýšlel akce, dirigoval spoluhráče a ještě dával góly. V dresu kaštanové barvy jich nastřílel za sedm ročníků celkem 118. Pod jeho taktovkou Torino neprohrálo za čtyři roky jediný domácí zápas.

Schubert byl jediným z hráčů slavného týmu, kterého na poslední cestě nevyprovodil nikdo z příbuzných či přátel, stejně jako žádný příbuzný nikdy nezažádal o repatriaci jeho těla. Proto je pohřben na monumentálním hřbitově v Turíně spolu se sedmi zemřelými kamarády.
Stanislav Hrabě, fotbalový publicista

Tým byl tak výjimečný, že když fenomenální útočník Ladislav Kubala, budapešťský rodák slovenského původu (šest startů za československou reprezentaci), v roce 1949 opouštěl nelegálně komunistické Maďarsko, předpokládal, že podepíše smlouvu v Turíně, aby si s ním zahrál. Ostatně výlet do Lisabonu se uspořádal kvůli Mazzolovi, v Benfice se loučil s kariérou přítel José Ferreira. Při tragédii mu bylo třicet let.

Do Brazílie lodí

Hráči AC Torino dávali Italům pro prohrané válce naději, že na mistrovství světa v roce 1950 obhájí tituly ze dvou předešlých šampionátů z let 1934 v Itálii a 1938 ve Francii. Všechno bylo rázem jinak…

V důsledku leteckého neštěstí tým Italů cestoval na šampionát lodí, i když plavba tehdy trvala skoro tři týdny. A obhajoba se proměnila v ostudu. Porážka v základní skupině se Švédskem 2:3 znamenala, že se squadra azzura vracela předčasně domů. Tentokrát letadlem, na palubě ji doprovázeli namyšlení Angličané, kteří při premiéře na světovém šampionátu nestačili na Španělsko a USA.

Československý reprezentant

Ztráty nehlásil jen italský fotbal. V troskách letadla ukončili nadějnou fotbalovou kariéru francouzský reprezentant italského původu Émile Bongiorni, jeho krajan Roger Grava a rovněž československý internacionál Július Schubert. Jméno v československé fotbalové historii poněkud zapadlé.

Foto: Getty Images

Jednou z obětí leteckého neštěstí byl i československý legionář Július Schubert.

Narodil se před sto lety 12. prosince 1922 v Budapešti, ale byl původem Slovák. Rodiče pocházeli z východoslovenského Zemplína a v průběhu první světové války se přestěhovali za lepšími životními podmínkami a za prací do Maďarska. Jula začal hrát fotbal v budapešťském klubu Ganz VTSE a propracoval se zde až do prvního mužstva, které po skončení druhé světové války účinkovalo v nejvyšší soutěži.

V důsledku politických dohod – Maďarsko jako spojenec hitlerovského Německa bylo bráno jako poražený stát – se Július stal repatriantem a vrátil se do země původu rodičů. Jelikož mluvil i slovensky, rychle si porozuměl s novými spoluhráči v klubu ŠK Bratislava, který se v roce 1948 přejmenoval na Slovan NV, a odehrál dva úspěšné ročníky v československé nejvyšší soutěži (1946–1948), v dresu belasých vstřelil 24 ligových branek.

Dvakrát nastoupil v reprezentačním dresu A mužstva Československa, poprvé v Budapešti proti Maďarsku v tzv. Balkánsko-středoevropských hrách (23. 5. 1948 – 1:2), kdy právě on vstřelil jedinou branku hostí. Povolal ho trenér Jan Knobloch-Madelon. Druhým a zároveň i posledním reprezentačním startem se stalo utkání na Tehelném poli s Rakouskem (31. 10. 1948 – 3:1), v němž se prosadili slávističtí útočníci Ota Hemele (2×) a Ladislav Hlaváček, na lavičce seděl Ferdinand Daučík, budoucí slavný záložník a později kouč Barcelony FC.

Pohřben s kamarády

Na podzim 1948 už Schubert za bratislavský klub nenastoupil a upsal se prezidentovi italského klubu AC Torino, kterým byl Ferruccio Novo. Za mužstvo „I granata“ však odehrál pouhých pět ligových zápasů s jediným gólovým zásahem. Víc nestihl, náraz do baziliky u Turína jeho život ukončil ve věku 26 let.

Pohřeb obětí letecké tragédie se konal 6. května. Smuteční slavnosti se zúčastnil téměř milion hostů, fotbalových celebrit celého světa, ale i prostých obyvatel piemontské metropole.

O tři týdny později přiletěl slavný argentinský River Plate, aby sehrál ve prospěch pozůstalých vzpomínkový a podpůrný zápas s týmem, který byl nazván Torino Simbolo. Byl sestaven z hráčů obou milánských klubů AC i Interu, dále pak z hráčů městského rivala Juventusu: jména jako Boniperti, Sentimenti IV., Nyers, Nordahl, Furiasi z Fiorentiny, brankář Moro z Bari nebo Ferraris z Novary byla těmi vybranými z řady mnoha zájemců, fotbalových přátel.

Schubert byl jediným z hráčů slavného týmu, kterého na poslední cestě nevyprovodil nikdo z příbuzných či přátel, stejně jako žádný příbuzný nikdy nezažádal o repatriaci jeho těla. Proto je pohřben na monumentálním hřbitově v Turíně spolu se sedmi zemřelými kamarády.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované