Článek
Bylo to ve zkratce zhruba takto. Španělský expert Santiago Denia se před pár týdny doslechl, že česká fotbalová reprezentace po zkaženém mistrovství světa hledá zahraničního trenéra. A protože byl po rychlém konci v Kataru zrovna bez angažmá, ozval se bývalému parťákovi Radku Bejblovi: „Hola amigo, je to pravda?“
„Měl bys zájem?“ zeptal se rovnou Bejbl.
Vyhlášený defenzivní záložník přestoupil po stříbrném mistrovství Evropy 1996 do Atlétika Madrid, kde se právě se spolehlivým stoperem Deniou potkali. Během čtyř sezon vedle sebe odehráli 100 ligových zápasů.
„To si piš, že bych měl zájem,“ reagoval Denia.
Kamarád Bejbl neotálel, poslal informaci Pavlu Nedvědovi, jenž šéfuje národním týmu, a rozjela se akce, která revolučně překope pořádky v českém fotbale. Reprezentaci ještě nikdy nevedl cizinec. Santiago Denia bude první.
Zřejmě už dnes po poledni bude novinka oznámena. Zatímco zprvu byly ze zákulisí slyšet rozpaky hlavně kvůli finanční náročnosti, Bejbl vůbec neváhal. „Jestli lidé, kteří vedou asociaci, došli k závěru, že je potřeba najít cizince, je právě Santi vhodný typ,“ poví Bejbl.
Proto jste ho okamžitě propojil s Pavlem Nedvědem?
Zase bych z mojí role nedělal mrakodrap. Byl to jen návrh. Nápad, který se oběma stranám líbil.
A vám? Čím se Denia hodí do funkce reprezentačního trenéra?
Nejde o mě, ale o český fotbal, o kterém nerozhoduju. Ale když se ptáte, tak Santi Denia je hodně zajímavý typ. On není jen trenérem olympijských vítězů z Paříže 2024. Od doby, co jsme se spolu kopali v Atlétiku, jsme se sledovali navzájem. Během těch let jsme se pravidelně potkávali u mládežnických reprezentací v různých kategoriích. Kromě toho byl za mnou v roce 2009, kdy to vypadalo, že by se mohla rozjet moje bližší spolupráce s Atlétikem. On tam působil jako asistent a sportovní ředitel a měl záměr, že bych dělal klubového skauta pro část Evropy. Byli jsme se spolu podívat na pár ligových zápasech, takže v kontaktu jsme tak nějak nepřetržitě.
Čím to, že jste si tak sedli?
Patřil mezi kluky, kteří mi při začátcích v Atlétiku podali pomocnou ruku. Na to se nezapomíná. Navíc je to fajn chlapík. Pracovitý, přímočarý, čestný, upřímný.
Co jako trenér?
To netuším do detailu, nikdy jsem s ním blízce nespolupracoval, ale nepochybuju, že to bude podobné jako po lidské stránce. Bývali jsme soupeři v mládežnických zápasech, tak člověk leccos vypozoruje. Je to trenér, který preferuje styl klasického španělského fotbalu, španělskou metodologii.
Copak se dá aplikovat do českého prostředí?
Dá. Jenom se tomu musí věřit. Podle mě má Santi úplně jasnou vizi. Přesně takovou, kterou dlouhodobě praktikoval u španělských reprezentací. Ve všech věkových kategoriích. Kdyby ne, sotva mohl pro španělskou federaci pracovat čtrnáct let. A úspěšně.
Na golfu. Po výrazné kariéře se dal Radek Bejbl na jiný sport, který se hraje na trávě. Nicméně fotbalové trénování ho baví taky.
Jenže představa, že dorazí Španěl a vyrobí z českých hráčů mašinu na přesné přihrávky, mi neštymuje.
To chápu, ale my přece nemůžeme od nikoho chtít, aby mávl proutkem a Česko hrálo okamžitě jako španělský nároďák. Už delší dobu se ptám: Proč bychom se nemohli prezentovat podobným způsobem jako Belgičané nebo Dánové? A co třeba Norové, kteří málem postoupili do semifinále mistrovství světa? Proč to nejde? A proč se tomu nejde ani přiblížit? Co nám brání?
Tak schválně - co?
Všechno souvisí s tím, že musíte být dominantní s míčem. Že se každého soupeře v podstatě snažíte utahat. Fyzicky i mentálně. Jenže abyste to mohli hrát, musíte ujít strašně dlouhou cestu, která rozhodně nezačíná u áčka. Nemluvě o tom, že byste měli mít podporu v ligových klubech, aby pracovaly na podobných principech. I když bude jednotný přístup, stejně je to běh na dlouhou trať.
Od jakého věku se začíná běžet?
V podstatě u osmiletých dětí, kdy se jedná hlavně o všeobecnou pohybovou aktivitu. Postová specializace pro určité typy hráčů se přidává pak, dejme tomu od dvanácti. Ale pořád platí, že je to dlouhý proces.
Který Češi prospali.
Neprospali, ale dali jsme do toho málo odbornosti a málo peněz. I když lidé namítnou, že fotbal dostává peněz dost, já to tak nevnímám. Teď jde hlavně o to, aby té cestě věřili lidé na řídicích pozicích. Anebo aby dosadili odborníky, kteří tomu věří - a věřili jim. Je hloupost si myslet, že za dva tři roky něco radikálně překopeme a někam se posuneme. Potřebujete třeba patnáct roků, než uvidíte výsledky.
Něco podobného si prožili Belgičani, Němci, Švýcaři. Po hluboké krizi začali s tréninkovou metodikou od nuly, ale zároveň měli kde brát. Jejich základnu tvořila pestrá mozaika talentů, často to byly děti přistěhovalců z celého světa.
Rozumím tomu argumentu, protože pestrost může být ku prospěchu. Nám se až taková paleta možností nenaskytne, přesto věřím, že můžeme a musíme jít dopředu.
Když jste hráli se Santiagem Deniou před třiceti lety v Madridu, už tehdy se dalo mluvit o španělské škole?
Nehrávali jsme v rozestavení 4-3-3, ale nechci se pouštět do slovíčkaření. Důležitá byla variabilita, technická stránka a hlavně uvolněnost směrem do ofenzivy. Tehdejší trenér Radomir Antić to vyžadoval a nikdy nebyl nadšený, když jsme od toho herního stylu upustili. Jakmile viděl trochu nakopávané míče, hned se mračil. Ale pak přišli Italové, Arrigo Sacchi nebo Claudio Ranieri, a styl se změnil. Především pod Sacchim to bylo chvílemi klasické catenaccio. Moc španělsky jsme nevypadali.
Pamětníci. Santi Denia (vpravo), José Caminero a Roberto Solozabal byli pro Atlético Madrid hrdiny v polovině devadesátých let. Radek Bejbl se k nim přidal.
Ostatně španělský svaz si začal piplat svoje trenéry až pak.
Ano a je to nutné vnímat v souvislostech. Po celé Evropě najdete velmi úspěšné španělské trenéry na klubové úrovni. Pep Guardiola, Mikel Arteta, Luis Enrique, Unai Emery… Z jejich komentářů pochopíte, že se odkazují na práci Luise Aragonése, který to tam prošťouchl a ukázal trend.
Ukončil dlouhé španělské čekání na reprezentační úspěch a vyhrál Euro 2008.
Každý pozná, jak vypadá a čím se projevuje španělská škola. Navíc se potvrzuje, pokud se bavíme o pozici reprezentačního kouče, že není superdůležité mít nějakou historii a trenérskou praxi na klubové bázi. To jsou dvě poměrně odlišné disciplíny.
Ostatně Luis de la Fuente, trenér mistrů světa, nikdy netrénoval ligový klub. A jeho někdejší asistent Santi Denia zrovna tak.
Nevidím v tom zásadní hendikep. Reprezentační trenér je spíš manažerská pozice.
Ani jazyková bariéra vadit nemůže?
To by vůbec neměla být otázka. Spartu vede dánský trenér Priske, který česky neumí. A podívejte se, kolik cizinců kope českou ligu. Domluví se jiným jazykem, pochopí, přizpůsobí se. Santi je navíc vyloženě komunikativní typ a má s tím velké zkušenosti. Velké plus vidím v tom, kolik let strávil u mládežnických reprezentací, kde bývá komunikace vzhledem k věku zásadní.
Santi Denia už jako uznávaný trenér.
Na španělské škole se mi vlastně nejvíc zamlouvá, že trenéři jsou dlouho neokoukaní a kráčí kategoriemi postupně.
Stejně povyšují i hráči, což vypovídá o tom, že systém prostupnosti ve Španělsku funguje skvěle. Navíc se z toho rodí osobnosti typu Rodriho, Daniho Olma, Ferrana Torrese, Yamala nebo Cubarsího.
Sám jste něco podobného zažil, ale to už je let, když jste kopal za českou jednadvacítku.
Vedli nás trenéři Ivan Kopecký a Stanislav Jarábek, kteří byli v komunikaci na jedničku. Ve dvaceti ještě nejste hotový fotbalista ani vyzrálý člověk, ale už taky ne dítě. Trenéři vás mohou popostrčit, nasměrovat. Ve Španělsku to umí a my se k tomu musíme vrátit.
