Tajnou historku o aféře Dukly a Sparty si legenda nechává pro sebe. Až příště

Jan Lála nevynechá jediný zápas staré gardy Slavie – jako fanoušek. Bílé vlnité vlasy mu dodávají důstojnost, sklenka vína před ním maří ostych, jak se k velké legendě československého fotbalu, členovi stříbrné party z mistrovství světa 1962 v Chile chovat.

„Já jsem Honza,“ rozmetává pak poslední zbytky pochybností nabídka na tykání.

Když hraje jeho milovaná Slavia soutěžní zápas, nemůže chybět. A při v evropských pohárech se stává vyhledávanou osobou VIP prostor. Jan Lála je pevnou součástí slavné slávistické historie, klubovou legendou. Živoucím stříbrem v doslovném slova smyslu.

Prokazovanou úctu připomíná jeho hvězda na chodníku slávy před hlavním vstupem na stadion a v muzeu mezi nejvzácnější exponáty patří jeho dres ze světového šampionátu v Chile s podpisem.

Ke klubu, jehož slávu šířil mnoho let po celém světě, má nadále nesmírně vřelý vztah. „Nevynechá snad jediný domácí zápas, spolu s dalšími internacionály má na tribuně své čestné místo,“ sděluje Soňa Nouzáková, která má ve Slavii především v péči klubové muzeum. „Chodí na stadion mezi prvními, s přítelem Janem Marešem, který ho doprovází, jsou tam už dvě hodiny před výkopem,“ pokračuje. „Vstupenku se mu snažím předat osobně, jsem ráda, když ho vidím a můžu se ho zeptat, zda je všechno v pořádku a jak se mu daří,“ má o legendu starost.

Nejde ale jen o zdvořilostní optání. „V době lockdownu jsme Janu Lálovi vozili balíčky s potravinami, hygienickými potřebami, rouškami a dalšími potřebnými věcmi,“ uvádí Nouzáková. „Po rozvolnění jsme mu pomáhali s vyplňováním potřebných formulářů a registrací ohledně testování na covid-19, které bylo pro vstup na stadion nezbytné,“ přidává další servis. „Na očkování ho pak odvezl jeho kamarád Jan Mareš,“ podotýká.

Stará garda Slavie Praha je vyhledávaným soupeřem po celé republice, pro menší kluby z vesnického prostředí je velká sláva, když se na jeho hřišti představí hráči, kteří psali historii nejstaršího českého klubu založeného před 130 lety.

Dováženým pokladem je pak Jan Lála, člen úspěšného československého výběru z MS 1962 v Chile, třebaže ve finále proti Brazílii pro zranění nenastoupil. Jinak však nechyběl ani minutu, výrazně se podílel na postupu do závěrečného duelu. Na hřišti už vzhledem ke svému věku nevybíhá, ale jeho přínos do společenské druhé části akce je příkladný.

Sestavovatel slavistického týmu veteránů Jan Mareš, jenž si dva reprezentační starty za Československo připsal v roce 1972, ho vždycky rád přivítá. „Zavolám mu, jestli půjde, vždycky se rád zúčastní,“ prozrazuje. „Většinou mu to musím připomenout den před akcí, také hůře slyší, ale jinak mu to myslí a hlavně chodí jako mladík,“ poodhaluje kolegův zdravotní stav až s mírnou závisti. „Ve čtyřiaosmdesáti bych si přál tak vypadat,“ dodává.

V dobré kondici Lálu jistě drží, že je stále aktivní a snaží se být mezi přáteli. A rád si dopřává životabudiče, nejraději víno. „I když je Honza typický Čech, na pivo nikdy moc nebyl,“ prozrazuje na něj trenér staré gardy.

Jako jeden z mála stříbrných hochů se Lála dočkal zahraničního angažmá – a velice zajímavého. Ze sportovního, ale i finančního hlediska. Tři roky válel za švýcarský klub FC Lausanne-Sport, kde patřil mezi výrazné osobnosti. Ostatně, kdo by se mohl chlubit obráncem, jenž na světovém šampionátu vymazal takové veličiny, jakými byli španělský grand Francisco Gento, vůdce brazilských šampionů Mário Zagallo, maďarský koumák Máté Fenyvesi či jugoslávský čertík Josip Skoblar.

Ostatně, úspěšné vystoupení na šampionátu v Chile mu ke švýcarskému angažmá výrazně dopomohlo. „Lausanne si mě konkrétně vybralo, trenér Roger Vonlanthen hrál totiž také na mistrovství v Chile ve skupině B proti Německu a Itálii,“ poodhaluje československý reprezentant pozadí přestupu. „Viděl mě, moje výkony, chtěl mě do mužstva,“ přičinil se o lukrativní štaci především sám. „Byly to krásné tři roky, v ročníku 1969/1970 nám unikl titul o jediný bod,“ vzpomíná.

Tři roky ve švýcarském důchodovém systému přinesly českému legionáři i výrazné přilepšení na dobu seniorskou, při přepočtu na české koruny se vyplacená suma přiblížila ke tři čtvrtě milionu korun. Ale jeho družná povaha, kdy rád posedí s kamarády, mu přesunutí finančních prostředků do životní investice nepovolila.

Za reálného socialismu byli fotbalisté i té nejvyšší úrovně amatéry, mzdu dostávali podle tabulek z pracovního zařazení, kde byli nahlášeni. Lála měl výhodu, měl docela solidní zaměstnavatele. „Instalovali jsme společně s Karlem Nepomuckým, spoluhráčem z nároďáku i ze Slavie, neony,“ prozrazuje. „Rozsvítili jsme Václavské náměstí, celou Prahu,“ rozzařují se mu očička i po letech.

Společenské naplnění bylo k nezaplacení. „Znal jsem zaměstnance Domu módy, Domu potravin a samozřejmě všechny, kdo tam chodili nakupovat. Herce, zpěváky, všechny,“ chlubí se nasbíranými kontakty. „Karel pak zůstal v Německu, já se ovšem vrátil domů. A nikdy nelitoval,“ zdůrazňuje.

Po skončení kariéry mu pomohl spoluhráč ze Slavie Miroslav Šlajchrt, který mu sehnal slušné místo v autosalonu na dobré adrese na Vinohradské ulici v Praze.

Vydat se na trenérskou dráhu totiž pravého obránce československého týmu z mistrovství světa 1962 nenapadlo. „Ani bych to neuměl,“ odmítá tuto profesi plné nejistoty a častých vyhazovů. „Mě by to nebavilo,“ tvrdí. „Zlobit se na někoho, že něco udělal jinak, nebo dokonce špatně, na to nemám povahu,“ dušuje se.

Posezení s Lálou je vždy velkým zážitkem, pokračujícím časem vyskakuje stále více a více zajímavých zážitků z jeho bohaté kariéry. Až přijde – téměř pokaždé – okamžik zlomu. „Já vám řeknu, jak to bylo,“ pronese a pak dlouhé minuty mlčí s tajemným výrazem ve tváři.

Po chvilce přijde naznačení. „Říká vám něco aféra Dukla Pardubice a Sparta Praha z roku 1959?“ zaútočí na historické povědomí společníků. Znalci ligové minulosti se hned chytají – pokus pražského klubu (tehdy Spartak Praha Sokolovo) o zajištění vhodného výsledku u armádního soupeře, jenž by pomohl vyhnout se sestupovým starostem.

Kolo před koncem jarní sezony Letenští vyhráli v Pardubicích, které už měly záchranu zajištěnou, poměrem 3:1, dolů padaly Žilina a Ústí nad Labem. K soudružské pomoci využili údajně dvou spřízněných slávistických rekrutů Jana Lálu a Karla Nepomuckého. Když se to provalilo, očekávaly se drakonické tresty – vyřazení ze soutěže pro oba provinilce.

Nakonec ústředí nedovolilo, aby byla pošpiněna armádní čest pražského týmu v rudých dresech, který byl symbolem dělnického odkazu a pokrokovosti socialistického zřízení, oběma klubům bylo v novém ročníku 1959/1960 odečteno šest bodů ve formě tří porážek v úvodu soutěže. Pardubice následně sestoupily, Sparta pádu jen tak tak unikla.

Očitých svědků už není mnoho, řízný obránce byl přímo u toho. „Já vám řeknu, jak to tehdy bylo,“ navnadí posluchače. Přibývajícími skleničkami vína se však odhodlání pozvolna rozplývá. „Tak až příště,“ loučí se nakonec a ponechává navnaděné lovce historických senzací neuspokojené.

Tak tedy příště. Příležitostí s vicemistrem světa, který rád posedí s fotbalovými příznivci, se stále najde dost. „Je na svůj věk neskutečně čiperný, jenom mu závidím,“ povzdechne si o sedm let mladší jmenovec Jan Mareš.