Hlavní obsah

Dvě minuty, kdy bylo Československo mistrem světa ve fotbale

Foto: ČTK, AP

Mužstvo Československa nastoupilo k finálovému utkání proti Brazílii v této sestavě, stojící zleva: Jiří Tichý, Josef Masopust, Ján Popluhár, Viliam Schrojf (Schroiff), Svatopluk Pluskal a Ladislav Novák; v podřepu zleva: Tomáš Pospíchal, Adolf Scherer, Josef Kadraba, Andrej Kvašňák a Josef Jelínek.

Reklama

17. 6. 12:36

Je to právě 60 let, kdy se výběr Československa utkal ve finále mistrovství světa s Brazílií. Po prohře 1:3 tehdy získal stříbrné medaile.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V pátek 17. června uplynulo přesně 60 let (tehdy byla ovšem sobota) od finále mistrovství světa 1962 v Chile, v němž československý tým podlehl obhájcům titulu Brazílii 1:3. Zisk druhé stříbrné medaile – první vybojovali zlatí hoši z Říma na MS 1934 v Itálii – je nejvýraznějším zápisem do kroniky československého fotbalu. Úspěch, na který by se nemělo zapomínat ani po dlouhých letech.

Odlétali do Jižní Ameriky téměř jako vyděděnci, skoro nikdo jim nevěřil, že by v silné konkurenci mohli obstát. Vraceli se jako hrdinové, druhá stříbrná parta, která se probojovala až do finále světového šampionátu. A v něm podlehla Brazílii až po velkém dramatu, dvě minuty po vedoucím gólu dokonce pomýšlela na titul.

Za šedesát let toho bylo o cestě týmu trenéra Rudolfa Vytlačila turnajem až po finále popsáno hodně, zdálo by se, že se nic nového ani objevit nedá. Přece jenom se však některé okamžiky dají probrat z trochu jiného pohledu a něco objasnit.

Pomáhají k tomu i poslední žijící pamětníci velkého úspěchu, z české strany Josef Jelínek, Jan Lála a Václav Mašek.

Brazílie – Československo 3:1 (1:1), finále MS 1962, Estadio Nacional, Santiago de Chile

Góly: 17. Amarildo, 69. Zito, 78. Vavá – 15. Masopust

Rozhodčí: Nikolaj Latyšev (SSSR) – Leon Horn (Nizozemsko), Bobby Davidson (Skotsko). Diváků: 68 679

Brazílie: Gilmar – Djalma Santos, Mauro, Zózimo, Nilton Santos – Didi, Zito – Garrincha, Vavá, Amarildo, Zagallo. Trenér: Aymoré Moreira.

Československo: Schrojf – Tichý, Pluskal, Popluhár, Novák – Masopust, Kvašňák – Pospíchal, Kadraba, Scherer, Jelínek. Trenér: Rudolf Vytlačil.

Bomba zůstal na tribuně

Velký problém nastal už před finále, pro vleklé a stále bolestivější zranění svalu nemohl nastoupit pravý obránce Jan Lála. „Už to dál nešlo, i předchozí utkání jsem hrál přes bolest,“ vzpomíná tehdy druholigový hráč Slavie Praha a dodnes se těžko smiřuje s tím, že mu osud nedopřál nastoupit do životního utkání.

Riskovat nasazení nedoléčeného hráče nemělo smysl, střídat se tehdy nemohlo. Lála prožil finále jen v roli diváka. „Bylo to velké oslabení,“ přiznává Václav Mašek. „Kdyby hrál, tak jsme s Brazílií neprohráli,“ tvrdil neustále vůdce kolektivu Josef Masopust. „Nahradil ho Jirka Tichý, spíš stoper než pravý bek, přes něj šly všechny brazilské góly,“ upozornil na špatný výběr náhradníka.

Přitom trenér Vytlačil měl po ruce klasického pravého obránce Jozefa Bombu, byť ligový ročník odehrál v dresu Tatranu Prešov na levém kraji. „Nevzpomínám si ale, že by o něm uvažoval,“ přiznává Josef Jelínek, jenž před finále sdílel s trenérem pokoj. „Ne že by se se mnou radil o sestavě, to ne,“ věděl, kde je jeho místo, „ale nepadlo o tom ani slovo,“ upřesňuje.

Potíž byla možná v tom, že Bomba společně s Vladimírem Kosem a brankářem Františkem Schmuckerem přicestovali za ostatními dodatečně, po postupu ze základní skupiny. „Ale zapojili se plně do přípravy, žádné úlevy neměli,“ zdůrazňuje Jelínek. Přesto šlo nejspíš o hlavní důvod. „Trenér Vytlačil o tom, že by postavil někoho z této trojice, vůbec neuvažoval, šlo by o veliký risk,“ vypozoroval Mašek. „Navíc Jirka Tichý pravého beka hrál i v nároďáku,“ upozorňuje rovněž na tento aspekt.

Bomba zůstal jen na tribuně, Tichému se utkání nevyvedlo.

Korunovace „Černé kočky“

Finálový zápas se rovněž nevyvedl brankáři Viliamu Schrojfovi, zvanému „Černá kočka“. Zaváhal u všech tří tref brazilského soupeře, přičemž obdržel cenu pro nejlepšího brankáře šampionátu. Jenže tou se kochal ještě před finále.

„Do šatny, kde probíhala závěrečná příprava na utkání, vstoupilo několik funkcionářů FIFA, novinářů a fotograf a Vildovi pogratulovali,“ vzpomíná Jelínek. „Nic nedostal, žádnou trofej nebo diplom, jen mu to oznámili,“ vybavuje si.

Proslýchalo se, že to pražského rodáka rozhodilo a poznamenalo jeho výkon. „To si nemyslím,“ rozporuje toto tvrzení křídelní útočník. „Vilda byl vynikající kluk, nedal na sobě nic znát,“ nevypozoroval na spoluhráči žádnou nejistotu.

„Ale trenér Vytlačil byl hrozně naštvaný, že mu narušili závěrečné soustředění a přenesl to na mužstvo,“ odhaluje Jelínek, že přece jenom to nejspíš nějaký vliv na rozpoložení hráčů mělo.

Vyrovnávací gól Amarilda

Jen dvě minuty se mohli českoslovenští fotbalisté prsit, že jsou mistři světa. Na úvodní Masopustův gól v 15. minutě rychle odpověděl Amarildo, jenž zastoupil v sestavě zraněného Pelého. Dostal se za českého pravého obránce, ocitl se však ve velkém úhlu. Brankář Schrojf očekával spíš centr, ukročil do hřiště, ale útočník Botafoga prudce stočil míč do branky.

Vyrovnávací gól je po léta přičítán brankářově chybě. „Já bych mu to tolik nevyčítal,“ zastal se československého gólmana Amarildo, celým jménem Amarildo Tavares da Silveira, na setkání pamětníků finále po 50 letech v brazilském Sao Paulu.

„Střelba z úhlu byla moje specialita,“ přiznal. „Brankář to nečeká, je to překvapivé,“ odkryl působivost tohoto zakončení. „Při angažmá v AC Milán a pak v dalších italských klubech Fiorentině a AS Řím jsem byl tím proslulý, dal jsem tak desítky gólů,“ upozornil mistr světa s přezdívkou O Possesso (posedlý) na své desetileté působení (1963–1972) v Serii A.

Ruka Djalmy Santose

Za stavu 2:1 pro Brazilce zahrál pravý obránce obhájce titulu Djalma Santos rukou. Nešlo o úmysl, ale ruka byla od těla, podle pravidel penalta. Českoslovenští hráči obklopili sovětského rozhodčího Nikolaje Latyševa, dožadovali se pokutového kopu, ale ten jen rozpažil a nechal pokračovat ve hře. „Jasná ruka,“ tvrdil léta útočník Jelínek, jehož centr Djalma Santos zastavil, kdykoli na to přišla řeč.

Při vzájemném setkání při oslavách 50. výročí šampionátu v roce 2012 v Sao Paulu brazilského soupeře jasně vyzval: Přiznej se, byla to ruka. Apeloval na jeho svědomí, neboť dvojnásobný mistr světa 1958 a 1962 byl brán jako vzor gentlemanství a fair play. „Přiznal to,“ dočkal se odpovědi Jelínek. „Tak proč jsi to neudělal tehdy?“ pokračovala lustrace.

Přišel však protiúder. „A ty by ses v tak důležitém utkání přiznal?“ zeptal se důrazně českého protihráče. „Určitě bych váhal a možná, spíš ne,“ připustil Jelínek.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované