Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Weston Stacey je klíčovým hráčem v utváření hospodářského dialogu mezi Spojenými státy a Evropou, potažmo Českem. Jako ředitel Americké obchodní komory v Česku (AmCham) sleduje skoro 30 let vývoj obchodních partnerství a propojuje byznys s politiky. V současnosti pozoruje v globálním obchodním prostředí narůstající nejistotu. Mezi faktory, které ji způsobují, patří Trumpův celní chaos, měnící se obchodní vazby a dodavatelské řetězce.
Začátkem července AmCham spolupodepsala dopis americkému ministru financí Scottu Bessentovi, v němž vyzývá ke snížení cel na nulu a hlubší technologické spolupráci mezi transatlantickými partnery. „Chtěli jsme připomenout, co je skutečně v sázce,“ říká Stacey. „Nejde jen o obchodní statistiky. Jde o samotnou ekonomickou architekturu Západu.“ V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal praskliny této architektury, ale i budoucnosti ekonomického trojúhelníku mezi USA, EU a Čínou.
Současné obchodní napětí vyvolala celní strategie USA. Jde z vašeho pohledu o dočasný vyjednávací nástroj, nebo dlouhodobý posun americké obchodní politiky?
Nejde jen o cla. V globální obchodní politice pozorujeme hlubší změny. Mezi ně patří vnímání obchodu jako nástroje stability či jeho využívání jako prostředku nátlaku. Administrativa Donalda Trumpa si osvojila nepředvídatelnost jako základní prvek své zahraniční politiky. Jenže to vytváří obrovskou nejistotu. Její logika je v tomto ohledu jednoduchá. Překvapte partnera a donuťte ho ustoupit. Ale v obchodě překvapení nevede k dobrým výsledkům, naopak vede k paralýze investic. Firmy obvykle plánují na roky dopředu. Když se pravidla neustále mění, tak nenaplánují vůbec.
Co tedy ve skutečnosti cla způsobují?
Teoreticky mají chránit domácí průmysl nebo narovnávat obchodní bilanci. Ale v praxi pro to nemáme žádnou zkušenost, která by to prokazovala. Studie Yaleovy rozpočtové laboratoře ukázala, že i USA už v důsledku celní politiky utrpěly ekonomické škody, dokonce druhé největší ze všech zemí, a to po Kanadě. Tarify zvyšují náklady, narušují dodavatelské řetězce a snižují konkurenceschopnost. Když USA zavedou cla na evropské zboží, dopady pocítí nejen Evropa, ale i americké firmy. A platí to i obráceně.
Šéf americké obchodní komory Weston Stacey
Pokud cla nefungují, proč je Washington stále používá?
Věří, že se sníží obchodní deficit a zvýší domácí výroba. Chtějí rychlou radikální změnu. Takto ale obchod nefunguje. Podniky rozvíjejí trhy postupně. Potřebují dodavatelské řetězce a distribuční partnery a zákazníky, kterým mohou důvěřovat. Cla mohou dnes některé podniky přesvědčit, aby přesunuly výrobu do USA. Pro budoucí podniky však cla znamenají velmi vysokou cenu za rozvoj podnikání ve Spojených státech.
Je vzhledem ke komplexnosti, o níž hovoříte, vůbec na místě uvažovat o dlouhodobé dohodě mezi EU a USA?
Od druhé světové války máme mezi Evropou a Spojenými státy dohodu, která oběma stranám přinesla prosperitu a bezpečnost. Nyní bychom si měli položit otázku, zda ji máme změnit a jestli ji chceme zlepšit. Obě strany musí pochopit limity vyjednávání a zároveň se zaměřit na to, co lze vylepšit hned – třeba snížení cel, které bude platit prozatímně a bude navázané na další kroky. To vytvoří motivaci pokračovat a firmám to dá jasný signál. Dnes totiž investice stojí, každý totiž čeká, jak se situace vyvine.
AmCham byla jedním ze signatářů dopisu americkému ministrovi financí Scottu Bessentovi. V dopise ho vyzýváte k nulovým clům. Není to až příliš ambiciózní v současné vyhrocené atmosféře?
Možná to zní ambiciózně, ale právě to by měl být strategický cíl. Pokud se smíříme s 10 nebo 15 procenty, uděláme z toho nový standard, který může zůstat navždy. Transatlantická ekonomika je stále nejsilnější na světě. Dohromady tvoříme téměř polovinu světového HDP. Proč bychom si ten stroj zbytečně zatěžovali vysokými tarify? Nulová cla by zlevnila obchod, zvýšila konkurenceschopnost a vyslala jasný signál: důvěřujeme si.
Potřeba jednoty asi ještě více sílí v kontextu sílící vzájemné konkurence Spojených států s Čínou?
Přesně tak. Čína není jen konkurent – je to systémový rival. A přesto si ji necháváme vklínit mezi naše zájmy. USA se na ni dívají bezpečnostní optikou, EU většinou jako na obchodního partnera. Ale v jádru máme stejné obavy. Znepokojují nás státní subvence, ochrana duševního vlastnictví, netransparentní regulace. Místo toho, abychom se spojili, děláme si v Číně navzájem konkurenci, a tím oslabujeme sami sebe.
Je v současné napjaté situaci mezi EU a USA šance na společnou strategii?
Pomalu se to mění, ale zatím jsme od společné strategie daleko. Byla by velká chyba, kdyby se jí nepodařilo dosáhnout. Čína mezitím posiluje v klíčových sektorech, jako je elektromobilita. To ostatně silně dopadá na evropský automobilový průmysl. Problém je, že chybí společný plán USA a EU, který by více spojil ekonomické cíle v oblastech technologií a bezpečnosti. V tom má transatlantickou spolupráci smysl posilovat. Musíme se ale zaměřit na inovace, ne na navyšování cel.
Proto jste také v dopise Bessentovi zdůrazňovali význam technologii pro současnost?
Ano. Skutečný boj se dnes nevede o ocel, ale o to, kdo vytvoří další generaci bezpečných, etických a konkurenceschopných technologií. EU a USA v tom historicky vedly, ale ztrácíme půdu pod nohama. Chceme-li to změnit, musíme sladit regulace, investovat společně do výzkumu a vytvořit digitální rámec mezi oběma břehy Atlantiku. To není jen ekonomicky výhodné – to je geopolitická nutnost.
Jenže pravidla pro digitální prostor a pole působnosti vymezené pro technologické společnosti se na obou stranách Atlantiku výrazně liší. Harmonizace digitálních pravidel se nejeví v nejbližších letech jako reálná, nebo ano?
Není to snadný cíl, ale je možné ho dosáhnout. Už dnes se přibližujeme třeba v kyberbezpečnosti. Musíme přestat vnímat digitální regulace jako bariéry a stavět pravidla pro technologie, jako by šlo o sdílenou infrastrukturu. Ne všechno se podaří sjednotit, ale při troše snahy najdeme i řadu prvků, u nichž to půjde. Pokud tyto mosty vytvoříme, najdeme snáze prostor pro inovace i investice do této oblasti.
Vraťme se ještě ke clům. Komunikujete s firmami zde i v USA. Připravují se na trvalou fragmentaci trhů, nebo se v současné tarifní situaci zvládají orientovat?
Většinou vyčkávají a neinvestují do větších kroků, protože nechtějí riskovat vysoké ztráty. Nepochybuji ale, že pokud cla mezi například USA a EU překročí 20–30 procent, rozhodnutí o dalším vývoji padnou rychle. Některé firmy zainvestují lokálně, jiné se stáhnou z USA. Je nutné si uvědomit, že největší škody nejsou vždy viditelné. Můžeme sem zařadit i továrny, které v důsledku nepříznivé situace nevzniknou, nebo startupy, které nezískají kapitál pro realizaci nápadu.
Je i pro vás ve vaší funkci současná nestabilní situace frustrující?
Je. Reprezentuji firmy a ty dnes čelí následkům sporů, které nevyvolaly. Obě strany Atlantiku se navzájem provokují a rány dopadají na podnikatele, dělníky, inženýry. Obchodní politika by neměla být politickým zápasem, ale společnou strategií pro růst. Právě to jsme ztratili ze zřetele. Dříve jsme mezi sebou stavěli mosty. Dnes pozoruji, jak je ničíme.
A přesto jste Bessentovi poslal dopis. Čeho jste tím chtěl dosáhnout?
Chceme vrátit věci na správné koleje. Dopis jsme zaslali českým a americkým politikům. Všimli jsme si, že se pozornost přesouvá k taktickým otázkám. Jednou z nich je i například, jaká úroveň vyššího cla je přijatelná? Chtěli jsme klíčovým osobám na obou stranách připomenout, že to má dopad na nejdůležitější strategický hospodářský vztah na světě. A chtěli jsme jim připomenout, co je naším konečným cílem: aby obchodní investice, které vytvářejí větší bezpečnost a prosperitu na obou stranách Atlantiku, byly snazší a méně rizikové. Náš dopis měl připomenout, že je naším cílem především obnovení obchodních partnerství. Možná toho nedosáhneme hned. Ale pokud si ten cíl ani nepojmenujeme a nezkusíme stávající paradigma proměnit, nedostaneme se k němu nikdy.
