Článek
Poprvé je dnes udělená Nobelova cena za ekonomii tak trochu česká. Poláci i Maďaři už svého rodáka s cenou mají, nyní tedy aspoň vzdáleně i Češi. Letošní Nobelovu cenu za ekonomii získali Joel Mokyr, Philippe Aghion a Peter Howitt za výzkum vlivu inovací na hospodářský růst.
Josef Alois Schumpeter byl sice Rakušan, ale narodil se za Rakouska-Uherska v české Třešti. A právě on popsal dynamiku, s jakou v ekonomice malé tvořivé firmy s novým nápadem jsou schopny vytěsnit a nahradit velké líné velryby, které nemusí potřebovat tolik inovovat. Celý proces nazval „věčnou smrští kreativní destrukce“ neboli „tvořivého ničení“, a termín se v ekonomii ujal. A protože Schumpeter už dávno nežije a Nobelova cena může jít jen živým, dostali ji dnes tři jeho následovníci. Mokyr, Aghion a Howitt. Schumpeterovo „tvořivé ničení“ je však přímo zmíněno v letošní citaci.
Když jsou staré firmy vytěsňovány více inovativními firmami (s lepšími výrobky nebo třeba lepšími výrobními postupy), tak vytváří bohatnutí všech – hospodářský růst. A ten právě ocenění nobelisté studovali. Joel Mokyr studuje, co vůbec způsobilo, že se moderní ekonomika zrodila v průmyslové revoluci v Británii – a logicky také, co bylo tím podhoubím, které ten zrod umožnilo. Proč byla Británie více otevřena těm inovacím a proč ne někde jinde?
Inovace přitom nemusí být jen technologické (parní stroj). Může to být i inovativní „management“ firem nebo jejich financování. To má přímý odkaz dnešku. O úspěchu či neúspěchu (tvořivém ničení) nových startupů (začínajících technologických firem) dnes také nerozhoduje jen ta vlastní technologická inovace, ale také nakolik využívají inovativní management toho startupu, a způsoby financování. Oboje se u startupů liší od tradičních firem. (A Česko tomu stále celkem brání tím, že nesmyslně zdaňuje vlastnické akcie ve startupech, aniž je vůbec jisté, zda startup uspěje.)
Oceněný výzkum ale také ukazuje, že k inovacím musí být přístupná i širší společnost. Pokud tomu tak není, příznivci starých technologií mohou bránit v pokroku třeba tím, že budou nové stroje rozbíjet. To je významný odkaz i dnešku, kdy spousta lidí varuje před umělou inteligencí, nebo dovozem levnějších potravin ze zahraničí. A ukazují také, že je třeba podporovat nejen inovace, ale i začlenění těch několika jedinců, kteří jsou inovací vytěsněni. To je dnes skutečně žhavé téma, kdy spousta pesimistů hlásá, že umělá inteligence vytvoří armády nezaměstnaných, stejně jako byl strach z průmyslových strojů před dvěma stoletími.
Tyto inovace samozřejmě pokračují ve vytváření našeho pokroku i dávno po původní průmyslové revoluci. Díky nim máme i internet, na kterém právě asi čtete tyto řádky. A za studium tohoto pokračujícího setrvalého procesu tvořivého ničení byli ocenění zbylí dva laureáti, Aghion a Howitt. Dokázali matematicky, jak „ničivý proces“ nejen mezi soutěživými firmami, ale třeba i mezi inovátory uvnitř firem, nakonec zajišťuje dlouhodobě růst, který je celkem stabilní. Řeší tak zdánlivý paradox, jak může něco destruktivního vést ke stabilnímu zlepšování.
Ale i oni zdůrazňují ve svém výzkumu otázku, co s těmi, kteří jsou tvořivým ničením sice tvořivě, ale přeci jen „zničeni“. A kruh se uzavřel, jsme zpátky v české kotlině. Hlavním volebním tématem v ní byly následky „grýndýlu“. To je přesně situace, kterou dnešní nobelisté řeší. Je tu moderní inovace nových energií. Dlouhodobě pomohou, ale v krátkodobě „ničí“ těch několik domácností (kolem tří procent) s uhelným kotlem. Ty je třeba odškodnit – ale naštěstí na to právě ty peníze z povolenek jsou. Nikam neodcházejí.
Výsledkem je, že za posledních 200 let jsme (ve vyspělých zemích) zbohatli zhruba na dvojnásobek každou generaci.
Mokyrovo, Aghionovo a Howittovo, ale původně Schumpeterovo „tvořivé ničení“ bylo například přímou motivací poválečné rekonstrukce Japonska. Schumpeter byl přímým konzultantem poválečných reforem, které nakonec stvořily i japonské digitální hodinky - které jsme celému světu během komunismu záviděli, a o to více se z něj chtěli dostat.
Nejen Japonci dodnes Schumpetera uznávají jako jednoho z největších ekonomů dějin. Ale japonští ekonomové pořádají spanilé jízdy do Třeště, aby uctili jeho památku v jeho rodném domě. Třešťané a Třešťanky už jsou tak zvyklí, že kdykoli potkají nějakého bloudícího Japonce po svém městě, vědí, že ho mají nasměrovat k Schumpeterově domu.
